Homílie
Boží vůle
„Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli“. (Ž 14,2)
Bůh dal člověku rozum proto, aby jej používal, nikoliv k tomu, aby se cudně, s poukazem na vedení Duchem, používání rozumu vyhýbal. Používat lidský rozum je často bolestné, vyžaduje to čas ke studiu Písma, přemýšlení o něm, hledání biblických odpovědí a cílevědomých modliteb. Rozum potřebujeme nejen k poznání Boží vůle, ale i k jejímu konání. Uvědomil si to i žalmista, když napsal:
„Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem“. (Ž 119,34)
Cílem naší rozumnosti je tedy poznání Boží vůle a jejího naplnění. Křesťané se někdy rmoutí otázkou: No jo, ale jak mám činit Boží vůli, když jí neznám? Bůh ke mně nemluví! Kdykoliv budeme chtít slyšet Boží hlas a znát Boží vůli, vezměte si na pomoc Písmo a pokud budeme chtít slyšet přímo fyzický hlas, čtěte si je nahlas. Zjistíme, že tou největší zjevenou Boží vůlí je: „aby všichni došli spásy“. Nemyslím teď hlavně na ty, kteří Krista ještě neznají. Myslím na nás samotné. Tou základní Boží vůlí pro můj život je, abych já byl spasen a od toho se, věřím, odvíjí i vše ostatní. To může vyžadovat značné úsilí:
„s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“.(Fil 2,12)
O této dovolené mi velmi pomohlo vyučování, které jsem absolvoval s Vyškovským sborem. Jeho námětem byly právě základy o spasení člověka. Místy toto vyučování promlouvalo do mého života. Pokud mi Pán Bůh ve svém slovu něco zjevuje, bude patrně chtít, abych s tím něco dělal. To samo o sobě nijak povzbudivě nepůsobí. Avšak to, co mne povzbuzuje, je skutečnost, že na to nejsem sám a že ten, který řekl: „já jsem s vámi po všechny dny“ je stále tentýž a že je mi mnohem blíže, než si snad dovedu vůbec představit. Vždyť on má spočteny všechny vlasy na mé hlavě. Ještě než cokoliv vyslovím, On již předem ví, co mám na mysli a hlavně, nesmírně mne miluje. Dokonce tak, že za mne položil svůj život. Stále více si tyto verše ve víře přivlastňuji.
Písmo nám mnohokrát ukazuje Boží lásku, trpělivost, shovívavost, dobrotu, laskavost… Jsem přesvědčen, že cílem takto projevené Boží lásky k nám je naše proměna.
„Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on“.(1J 2,5)
Když jsem se na tento verš podíval v kontextu, zjistil jsem, že být v Kristu je i jediná podmínka spasení. Proto, abychom nezůstali v nejistotě o našem spasení, nabízí nám apoštol Jan právě toto kriterium naší opravdovosti: náš život musí být totožný s životem Krista. Co to znamená?
Jeho životem bylo činit Boží vůli, hledat prospěch Boží, nikoliv svůj. Toto jednoduché kriterium platí i pro nás. Rozhodujeme se s cílem oslavit Krista? Je naše konání motivováno snahou zalíbit se Jemu? Můžeme s čistým svědomím před ním být tam, kde stane naše noha? Můžeme tak učinit při všem, na co naše oči hledí? Můžeme za každou naši promluvou říci amen?
Myslím, že pro člověka je to zhola nemožné. Proto teď nemluvím o nějakém letmém pohledu nebo selhání, kterého litujeme, či podřeknutí se nebo pádu, i když i toho by mělo být v našich životech stále méně. Mám na mysli především způsob našeho myšlení a jednání: trpělivost, radost, pokoj, ochota naslouchat, štědrost… a které vědomě hledá prospěch Boží, nikoliv svůj. Věřím, že toto je Boží vůle pro každého z nás a i když je nám to samozřejmě všem jasné, mnoho naši „neznalosti" Boží vůle pomine, nahlédneme-li to v tomto kontextu.
Nerad se zmocňuji absolutních pravd, ale věřím, že je to pohled jediný a pro křesťana ani jiný nepřipadá v úvahu.
„Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat“. (Ř 11,22)