Homílie
V čem si můžeme vzít příklad z Američanů
„Všechno ať se děje slušně a spořádaně.“ (1K 14,40)
Milí bratři a sestry. Chtěl bych dnes navázat na tento, z kontextu vytržený verš apoštola Pavla korintským, kterým apoštol nabádá křesťany, v jakém duchu má být konána veřejná bohoslužba. Pokud se podíváme blíže na celou epištolu, uvidíme, že zde není nijak striktně vymezen program shromáždění, avšak Pavel zde ukazuje na princip, a tím je určitá kázeň a pořádek. Vždyť „Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ (1K 14,33)
Korinští, podíváme-li se blíže, byli typicky letničním sborem, ale měli zřejmě pocit, že působení Ducha svatého vede jakémusi „svatému chaosu“. Ačkoliv měli skutečné dary Ducha, neuměli je používat. Občas – a vztahuji to i na sebe – mám pocit, že i my známe sice Písmo, ale svérázně mu rozumíme. Např. verši „kdo věří, nekvapí“ rozumíme např. tak, že na shromáždění máme přijít co nejpozději. Podobně verši „nebraňte dětem přijíti ke mně“ rozumíme tak, že z nedělního shromáždění učiníme dětské hřiště pro své ratolesti. Když někdy navštívím různé konference, mám pocit, že mnozí chápou verš „hrejte dobře a zvučně“ tak, že učiní z bohoslužby „mučírnu hlukem“. Abych však zamířil i do řad nás, kteří kážeme, i my někdy bereme událost ze skutků „protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek“ (Sk 20,9) za normu pro naši službu.
Nedávno jsem se vrátil z USA, kde jsem měl možnost navštívit některé letniční sbory. Přiznám se, že o americkém křesťanství – díky knihám různých „hvězd“, pocházejících z USA – jsem neměl k církvi v Americe příliš důvěru. Při návštěvě sboru Davida Wilkersona a sboru First Assembly of God v Brookfieldu, jsem byl však velice mile překvapen. Zjistil jsem, že Američané si velmi váží bohoslužeb a že se na každé shromáždění opravdu připravují. Např. v USA na ulici nepotkáte nijak zvlášť dobře oblečené lidi. Američané volí účelnost před okázalostí. Avšak v kostele jsem byl překvapen, že drtivá většina mužů měla kravatu a sako a ženy byly velmi vkusně a střízlivě oblečeny. Podle začátků shromáždění bylo možné nařídit si hodinky. Zvláště jsem byl překvapen přístupem k chválám. Protože jsem konzervativec, byl jsem nadšen, když jsem krom nových a moderních písní zaslechl i staré reformační písně, doprovázené klasickými kostelními varhanami a tichou rytmikou chválící skupinky. Texty byly prosté: kříž, krev Kristova, následování a radost. Když kazatel vstoupil za kazatelnu, věděl o čem bude mluvit a bylo vidět, že měl téma dobře promyšlené. A co mne překvapilo nejvíce, během bohoslužby nikdo nikam neodcházel, nikde nepokřikovaly děti a lidé se mezi sebou nebavili.
Věřím, že nejsem z těch, kteří se někde snadno pro něco nadchnou a vehementně to pak začnou prosazovat ve svém sboru. Církev v USA má také jistě řadu chyb, stejně jako kterákoliv jiná, ale této věci by si asi povšiml každý z nás. Když jsem proto přemýšlel, jaké poučení si z dané situace vzít, vyšlo mi z toho jediné. Začít u sebe. To znamená: snažit se chodit vždy na čas, nevyrušovat během bohoslužby a na službu slovem se vždy pečlivě připravit a hlídat si čas. Doufám proto, že jsem se tímto úvodníkem nikoho nedotkl a pakliže ano, kéž by to bylo k dobrému. Často klademe důraz na naše svědectví světu a na to, že nevěřící mezi námi mají vidět lásku. Avšak tato láska může být pokažena mnoha věcmi, kterých se můžeme vystříhat trochou obyčejné disciplíny a sebekázně. Těžko totiž můžeme např. požadovat po druhých dochvilnost, když sami budeme všude chodit pozdě.