Homílie
Svědomí
Jakou úlohu má svědomí v cestě naší víry? Tuto otázku si dnes kladou mnozí. Je svědomí člověku dané nebo si jej člověk vytváří sám? Při studiu Písma jsem zjistil, že svědomí je sice člověku dáno, ale je nutné je formovat. Lze se přitom dopustit dvou chyb. Člověk svým svědomím může pohrdnout a ztroskotat ve víře, nebo své svědomí povýší na absolutní měřítko. Obojí považuji za škodlivé.
Pavel v dopise Římanům ukazuje, že svědomí je vrozené, neboť je schopné dosvědčit člověku Boží zákon.
„Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Ř 2,15)
Pohané tedy nebudou mít výmluvu, neboť skrze své svědomí vědí o svém hříchu. Jsem však přesvědčen, že lidské svědomí není člověku dáno jako měřítko absolutní, neboť svědomí může člověka obviňovat i z věcí, které špatné ve své podstatě nejsou.
„Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno.“ (1 K 8,7)
Ačkoliv maso, byť bylo obětované modlám, nic neznamená, křesťané, kteří toto poznání neměli, hřešili. Jejich svědomí se poskvrnilo. Kdykoliv tedy činíme věc, která může být dobrá, ale my ji za dobrou nepovažujeme, a třeba se jen přizpůsobíme tlaku okolí, hřešíme proti svému svědomí. Pokud tak člověk činí po delší dobu, může funkci svého svědomí otupit a nakonec ztratit citlivost vůči hříchu.
„To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře. Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.“ (1 Tm 1,18)
Věc tedy není dobrá, či špatná proto, že obviňuje, či neobviňuje svědomí, ale proto, zda odpovídá, či neodpovídá Písmu. Svědomí nám tedy není dáno jako vůdce, nýbrž jako kontrolor. Křesťan se zde může dopustit dvou chyb. Když své svědomí povýší na soudce nad pravdou nebo když jím zcela pohrdne. Život křesťana a rozhodnutí, která k němu patří, musí být tedy založena výhradně na Písmu svatém a tomu musí být poddáno i naše svědomí. Jen tak je možné svědomí rozvíjet a budovat. Svědomí mi poté slouží k tomu, aby mne informovalo o tom, zda můj život Písmu odpovídá či nikoliv. Jestli-že uvidím v Písmu něco nezvratného a zřetelného a mé svědomí se proti tomu bouří, musí ustoupit svědomí, nikoliv Písmo.
Po čase se svědomí přizpůsobí a stane se dozorcem nad věcí, které se dříve vzpíralo. Spousta lidí má např. problém přijmout odpuštění, jejich svědomí je neustále obviňuje i v případě, že hřích opakovaně vyznávali. V tomto případě nezbývá, než vědomě své svědomí pravdou Božího Slova podmanit.
„Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“(1J 1,7)
Chtěl bych nás proto povzbudit k životu s Pánem v čistém svědomí, neboť jen v něm máme svobodný přístup k němu (Žd 10,21), ale také k vědomí, že i svědomí člověka může být relativní a z pokorného služebníka se může stát pánem, který nám může ukrást radost z odpuštění a uvést nás do otroctví výčitek. Nechť Boží slovo má vždy v našem životě prvenství a jeho poznání nechť je ve víře skrze svědomí chráněno.