Podobnost čistě náhodná?
Souhrn
1. Historie Evropy ukazuje, že dosud vždy vedly snahy o sjednocení Evropy do jediného nadnárodního celku k potlačení svobody obyvatel a k diktatuře. Ve 20. století vedly prokazatelně právě tyto snahy ke 2. světové válce. Naproti tomu demokratické uspořádání se v Evropě uskutečňovalo v rámci svrchovaných nezávislých států.
2. Systém vládnutí v demokratických státech vychází z principu dělby moci, který umožňuje vzájemnou kontrolu mocenských orgánů a zahrnuje pojistky proti jejímu zneužití. Je zde i jasná odpovědnost jednotlivých mocenských orgánů. Naproti tomu v totalitních státech se uplatňuje jednota moci, kdy výkonná moc je současně nadána zákonodárnými i soudními pravomocemi a není zde jasně vymezena odpovědnost mocenských orgánů. Nejsou dány ani nepřekročitelné meze uplatňování moci vůči občanům. Systém EU neobsahuje dělbu moci. Naopak spojuje moc zákonodárnou a výkonnou. Zákonodárnou mocí jsou v EU nadány Rada EU a Evropská komise, tvořené představiteli výkonné moci. Soudní moc není nezávislou a nestrannou mocí, rozhodující nestranně spory podle předem daných pravidel, ale byla založena s politickým cílem – podporovat cíle Evropské integrace. Takovéto spojení legislativy a exekutivy spolu s absencí účinných pojistek proti zneužití moci a jasného vymezení odpovědnosti mocenských orgánů vždy v historii vedlo k nástupu nedemokratického, totalitního systému.
3. Vstupem do EU státy ztrácejí zásadní atributy své svrchovanosti (suverenity). Nemohou samostatně rozhodovat o svých podstatných hospodářských otázkách, měně, zahraniční politice ani otázkách bezpečnosti.
V případě přijetí směrnic EU jsou parlamenty států povinny transponovat tyto směrnice do zákonů a nemohou žádným způsobem zabránit přijetí těch, které jsou pro stát a jeho občany nevýhodné. Nařízení EU jsou přímo aplikovatelná ve členských státech, které rovněž nemohou nijak ovlivnit jejich obsah.
V případě rozporu mezi právními předpisy EU a vnitrostátním právem platí zásada aplikační přednosti práva EU před vnitrostátním právem, a to dokonce i před ústavními zákony a ústavami států. Soudy jsou tak povinny postupovat podle práva EU. Rozhodnutí orgánů EU (např. sankce Komise) jsou přímo vynutitelná na území členských států a státní orgány nemohou jejich vynutitelnost nijak omezit.
4. Orgány EU mohou zavést vůči členskému státu sankce a pozastavit jeho členská práva (včetně hlasovacího práva v orgánech EU) v případě, že dojdou k závěru, že stát porušuje své závazky vůči EU. Přesné vymezení tohoto porušení však chybí stejně jako záruky, že nedojde k zneužití. Takto postižený stát musí nadále plnit všechny své povinnosti, přičemž ani za těchto podmínek nemůže z EU vystoupit.
5. Orgány EU prosazují pojetí lidských práv, které je ve zřejmém rozporu s tradičním pojetím, založeným na hodnotách, vycházejících z křesťanství. Ačkoli je formálně zaručena řada práv, prosazuje se pojetí, umožňující generální omezení kteréhokoli práva zákonem, je-li to nezbytné „v obecném zájmu uznaném EU“.
Orgány EU zavazují všechny členské státy k podpoře potratů, uznání homosexuálních svazků za rovnocenné s manželstvím, včetně poskytnutí jim všech práv (tedy i například adopci dětí). Je silná snaha zakázat kritiku podobných jednání a sankcionovat ty, kteří projeví s těmito praktikami nesouhlas. Tyto tendence vedou ke zřejmému nebezpečí omezení svobody slova a svobody vyznání. Toto pojetí lidských práv je viditelným nebezpečím pro církev, která může být zásadně omezována v aplikaci biblických principů ve svém uspořádání a na život svých členů.
Na úrovni orgánů EU rovněž existuje silné úsilí podporovat mnohé další jevy neslučitelné s křesťanskými hodnotami, jako je například eutanazie. Dále EU prosazuje opatření, vedoucí k oslabení rodiny a funkce rodiny ve společnosti. Takovéto pojetí práv prosazuje EU celosvětově a nutí všechny členské státy, aby se tomuto pojetí nejen sami podřídili, ale také aby ho – v rámci společné zahraniční politiky – prosazovali například v mezinárodních organizacích.
6. Ohledně společné obrany zde neexistuje účinná právní záruka, že vojenské jednotky EU nebudou použity proti jednotlivému členskému státu. Ze struktury těchto jednotek vyplývá účast jednotek jednotlivých zemí na společných vojenských akcích bez možnosti práva veta, jaké existuje např. v NATO. Protiizraelská a protiamerická orientace EU rovněž není žádnou zárukou k tomu, že i případné další vojenské intervence, které by přímo nevedly proti jednotlivým evropským zemím, budou namířeny proti agresorským režimům, či na obranu nespravedlivě napadených zemí.
7. V případě, že by ČR vstoupila do EU, její občané nebudou již nikdy moci rozhodnout o vystoupení ani v případě, že by se ukázala zřejmá nevýhodnost tohoto členství. Naopak v případě odmítnutí vstupu měly dosud vždy státy možnost provést nové referendum a k EU se připojit, pokud by si to jejich občané přáli.
V Evropě existuje významná alternativa k členství v EU například v členství v Evropském hospodářském prostoru, přičemž smlouva z Porta zajišťuje smluvním státům volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu bez jakýchkoli omezení. Nečlenské státy EU si přitom ponechaly základní atributy své svrchovanosti.
Kromě toho je vhodné upozornit i na zjevnou asymetrii podmínek členství ČR v EU. Řada práv EU má tak pro ČR a její občany pouze deklarativní charakter (viz například nemožnost občanů ČR vykonávat určitá povolání v určitých státech EU, ačkoli je to v rozporu s jednou ze čtyř základních svobod EU, nerovnost podmínek pro zemědělce a existuje řada dalších příkladů). Je proto na pováženou přehlížet výše uvedená zřejmá rizika vstupu ČR do EU, ignorovat existující alternativy a při očividné absenci jakýchkoli záruk budoucí příznivého vývoje dokonce usilovat o ztrátu možnosti rozhodovat o základních podmínkách existence současné i dalších generací.