Podobnost čistě náhodná?
Ústavní základy, filozofie vládnutí EU
Vládnutí v demokratickém státě, který klade důraz na svobodu svých občanů, vychází z poznání, že člověk je nadán určitými právy, která nejsou dána státem a právě proto, že tato práva nepocházejí od státu, stát do nich nemůže zasahovat, ale musí je před svévolnými zásahy chránit (viz např. pojetí v deklaraci nezávislosti USA a v Dodatcích Ústavy USA). Ústavy demokratických států to mnohdy vyjadřují slovy, že tato lidská práva jsou nezadatelná (stát je nedává), nezrušitelná (nelze je zrušit žádným aktem státní moci), nezcizitelná (ani člověk sám se jich nemůže vzdát) a nepromlčitelná (člověk je neztrácí ani tehdy, když je ze svého rozhodnutí nevykonává). Naproti tomu v totalitním systému má stát právo na celého člověka a člověk má ta práva, která mu stát dá. Proto je v demokratickém, svobodném systému věnována velká pozornost ústavně zakotveným pojistkám, omezujícím moc státu a jeho zásahy do sféry lidských práv a zabraňujícím zneužití moci.
Všechny mocenské orgány jsou podrobeny jasně stanovené kontrole. Je zde určená působnost, pravomoc a způsob kontroly, jasně vymezená odpovědnost i její hranice. Proto je v základech takového státu ústavně zaručená dělba moci na moc zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a soudní (nezávislé soudy). Tyto moci jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolované a systémem řady pojistek vzájemně vyvažované do rovnováhy. Naproti tomu vládnutí v totalitních státech vychází z jednoty moci, kde neexistuje dělba na moc výkonnou a zákonodárnou. Výkonná moc má pak obvykle současně významné pravomoci zákonodárné, popřípadě soudní.
Nyní se podívejme na strukturu uplatňování moci v EU, kde jsou nejméně dvě velmi alarmující skutečnosti.
Za prvé: celá filozofie vládnutí v EU nevychází ze zaručených práv, do kterých vláda nemůže zasahovat. Nejsou jasně vymezeny nepřekročitelné hranice pro uplatňování moci a mocenských zásahů vůči občanům. Názorným příkladem je Charta základních práv EU, což je zatím právně nezávazný dokument, který se má stát jakousi „ústavou“ EU. Tato charta je odrazem pojetí, kde základní práva dává stát a proto jsou generálně omezitelná. Její článek 52, odst. 1 výslovně říká, že kterékoli základní právo občanů (například svoboda slova) může být omezeno, je-li to „nezbytné“ a v souladu se „záměry“ EU. Takto státní moc může omezit kterékoli právo občana!
Za druhé: vládnutí v EU není založeno na dělbě moci, ale na jednotě moci. I když existuje Evropský parlament, jeho pravomoci nejsou zákonodárné (nanejvýš se v některých případech může spolupodílet na zákonodárství při spolurozhodovací proceduře). Ačkoli Evropský parlament (EP) je „iniciativním a kontrolním“ orgánem, jeho faktická oprávnění zdaleka neodpovídají oprávněním, typickým pro demokratické státy. Evropský parlament dokonce nemá ani zákonodárnou iniciativu – nemůže zrušit žádný právní předpis a u většiny z nich nemůže ani zabránit jejich přijetí (s výjimkou předpisů, přijímaných spolurozhodovací procedurou, kde EP může zabránit jejich přijetí). Zákonodárnou moc má Rada EU, která je tvořena ze zástupců výkonné moci (což je typický prvek autoritativních a totalitních režimů) a není odpovědná voličům ani žádnému volenému orgánu. Dále má zákonodárnou moc Evropská komise, která je výkonným orgánem EU (jakousi „vládou EU“) a která rovněž nemá přímou odpovědnost voličům nebo volenému orgánu.
V demokratickém světě neexistuje stát, kde by se jeho zákonodárné orgány nevytvářely volbami, jejich členové by nebyli voleni v pravidelně se opakujících volbách. V EU se přesně toto děje a navíc se členové nevolených zákonodárných orgánů EU scházejí, jednají a přijímají rozhodnutí v uzavřenosti. Přitom, jak bude řečeno dále, právní předpisy sekundárního práva EU (nařízení, směrnice a rozhodnutí), přijímané těmito nevolenými orgány bez demokratické kontroly, mají v případě rozporu přednost před zákony, přijímanými demokraticky zvolenými parlamenty členských států. Takové sloučení zákonodárné a výkonné moci přímo vylučuje pojistky proti zneužití moci a spolu s absencí demokratické kontroly je nesmírně nebezpečné.
V historii vždy vedl systém vládnutí, založený na podobných principech, k diktatuře a potlačování svobody občanů. Sami představitelé EU jsou si těchto věcí dobře vědomi a byli za ně konzervativními politickými kruhy, zejména z Velké Británie, mnohokrát kritizováni. Jsou proto nuceni je uznat a vlastními slovy je označují jako „demokratický deficit rozhodovacích procedur EU.“ Připomeňme, že v čisté podobě byl tento systém, založený na jednotě moci zákonodárné, výkonné a soudní, realizován nacisty v Německu a komunisty v SSSR a státech sovětského bloku.
Rovněž soudnictví v pojetí EU není nezávislou a nestrannou mocí, která rozhoduje spory o právo podle předem daných předpisů a pravidel. Evropský soudní dvůr (ESD) byl založen za účelem podporovat integraci států, tedy s politickým cílem. Tento cíl se v praxi projevuje v tom, že řada jeho judikátů zásadně ovlivnila právo EU směrem k integraci, v mnoha případech i přesto, že pro taková rozhodnutí nebyl podklad v právních předpisech EU. Příkladem takového rozhodnutí se zcela zásadním významem je judikát, který stanoví nadřazenost práva EU nad vnitrostátními zákony, a to dokonce i ústavními. Přitom toto rozhodnutí nemělo v té době oporu v žádném výslovném ustanovení mezinárodních smluv mezi státy ES. Jinými slovy k takto závažnému rozhodnutí se nemohly vyjádřit ani parlamenty, ani obyvatelé států, kterých se týká a ESD k němu dospěl bez výslovného zmocnění smlouvy o založení ES, ale pouze svojí vlastní interpretací. Teprve o mnoho let později byla zásada aplikační přednosti práva EU vtělena do platného znění smlouvy o založení ES. Ze zásady aplikační přednosti práva EU před právem jednotlivých členských států plyne, že:
- členské státy tím ztratily svrchovanost při tvorbě zákonů (včetně ústavních). Jejich parlamenty, ačkoli mají demokratickou legitimitu, nemohou zabránit přijetí sekundárních právních předpisů EU, které jsou v rozporu se zájmy jejich vlastního státu a jeho občanů. Rovněž nemohou samy přijímat předpisy v zájmu svých občanů, pokud by byly v rozporu s předpisy EU. Naopak jsou povinny přijímat zákony, které transponují směrnice EU. V takových případech jsou pouze jakousi převodní pákou pro realizaci předpisů EU, tedy předpisů, přijatých orgány bez demokratické legitimity. Nařízení EU jsou pak přímo aplikovatelná a parlamenty členských států nesmějí přijmout žádný zákon, který by s nimi byl v jakémkoli směru v rozporu. Navíc i kdyby takový předpis přijaly, byl by neaplikovatelný.
- soudy v členských státech EU jsou povinny aplikovat právo EU, v případě rozporu s vnitrostátním právem jsou povinny případy vždy řešit podle práva EU.
V této souvislosti je vhodné upozornit i na skutečnost, že pravomocná rozhodnutí orgánů EU (například sankce, uložené Komisí atd.) jsou přímo vymahatelná na území členských států. Orgány členských států jsou povinny taková rozhodnutí vymáhat a nemohou jakkoli ovlivnit jejich obsah.