Podobnost čistě náhodná?
Ústavní důsledky pro členské státy
Z uvedených skutečností vyplývají zásadní ústavní důsledky pro členské státy. Nejzávažnějším je ztráta svrchovanosti (suverenity) členských států, která se odráží ve ztrátě jednotlivých atributů svrchovanosti. Z nich mezi nejvýznamnější patří oblast zákonodárství, soudnictví, měny, fiskální politiky, zahraniční politiky (včetně možnosti vystoupit z EU v případě, že by si to občané přáli) a také obranné politiky. V této souvislosti sice představitelé EU ujišťují, že svrchovanost členských států zůstává zachována, avšak podíváme-li se na obsah a význam pojmu suverenity a na vymezení působnosti mezi EU a členskými státy, zjistíme, že to není pravda.
O ztrátě suverenity v oblasti zákonodárství (u sekundárního práva EU) bylo pojednáno v souvislosti s principem povinnosti států transponovat směrnice EU do svého vnitrostátního práva, s principem přímé aplikovatelnosti nařízení EU a s principem aplikační přednosti práva EU.
V oblasti měny dochází ke ztrátě suverenity přijetím jednotné měny EURO. Např. smlouva o přistoupení ČR k EU obsahuje povinnost ČR se k EURU připojit, takže v budoucnosti již čeští občané nebudou moci přijetí EURA zabránit, a to ani v referendu. Kdyby se totiž v případném referendu vyslovili pro zachování české koruny, bylo by to porušení dohody s EU a EU by mohla proti ČR uplatnit sankce. Zavedení EURA má však také nesmírně závažné ústavní důsledky: jedna měna nutně povede k jedné vládě a kromě toho přináší prakticky úplnou nemožnost vystoupení státu z EU. Právě tato skutečnost, nazývaná „završením nezvratnosti evropské integrace“, byla deklarovaným cílem zavedení jednotné měny. Nemožnost vystoupit z EU rovněž vyplývá z nezrušitelnosti Evropské integrace, jak je chápána konstantně například v judikatuře Evropského soudního dvora. Tato nemožnost vystoupit je nesmírně alarmující.
Zvláštní nebezpečí v této souvislosti plyne z článku 7 Smlouvy z Nice, který umožňuje orgánům EU zavést sankce proti členskému státu a pozastavit jeho členská práva. Nikde však není jasně vymezeno, za jakých podmínek tato situace může nastat. Tyto sankce mohou hospodářsky velmi poškodit daný stát, který je přitom nejen povinen plnit dále své povinnosti vůči EU a současně má pozastavena svá členská práva, ale dokonce ani v takové situaci nemůže z EU vystoupit. Přitom možnost svobodně vstupovat a vystupovat z mezinárodních organizací je jedním ze základních atributů svrchovanosti státu. Je projevem jeho nezávislosti v zahraniční politice. Naopak platné znění smlouvy o založení EU obsahuje závazek ke společné obranné a zahraničí politice a prakticky to vede ke ztrátě možnosti samostatně a nezávisle rozhodovat o vlastní politice státu v těchto záležitostech.
Názorným příkladem takové společné zahraniční politiky EU, ke které jsou zavázány státy EU, je přátelský postoj k Severní Koreji a Kubě, posledním dvěma stalinistickým režimům na světě a kritika sankcí USA na tyto státy ze strany EU. Dále jde například o zcela jednostranně proarabskou politiku, nepřátelskou vůči Izraeli a opět kritika politiky USA, která je vůči Izraeli přátelštější. Jiným příkladem je postoj EU v Komisi OSN pro lidská práva, který přispěl k tomu, že do této komise byl zvolen místo zástupce USA zástupce Súdánu – státu, který provádí systematickou genocidu křesťanů. Dále je to například radikální celosvětové prosazování potratů v mezinárodních organizacích. To je jen několik z mnoha příkladů z praxe, jak se projevuje „důraz“ EU na „lidská práva“.
Zde je dobré uvědomit si zásadní rozdíl mezi členstvím v EU, kterým stát ztrácí svoji suverenitu a členstvím v NATO. Členské státy NATO si svoji svrchovanost ponechávají, čehož důsledkem je například fakt, že žádná akce NATO se nemůže uskutečnit proti vůli kteréhokoli členského státu (všechny členské státy mají právo veta). Jinými slovy: EU může přijmout opatření proti vůli některého členského státu a takový stát mu nemůže zabránit (jde o nadstátní organizaci), zatímco například NATO (a další mezinárodní organizace mezistátního charakteru) mohou přijímat opatření o členském státu jen tehdy, pokud ten s tím souhlasí. Tedy: NATO nemůže žádnému členskému státu v případě jeho nesouhlasu žádné opatření vnutit, naopak v EU je to možné.