Letniční a charismatici: rozdíly ve věrouce
2. Démonologie v charismatickém hnutí
Zatímco tradičnější teologické systémy berou démonologii vážně, nepřičítají jí zdaleka takovou důležitost jako apoštolové NAR. Démonologie zde zůstává daleko za hlavními křesťanskými doktrínami[1]. V NAR je tomu právě naopak. Evangelisté NAR dokonce necílí své modlitby jen k Bohu, aby se smiloval nad hříšníky, ale obracejí se především k satanu a přikazují mu, aby propustil zajatce. To je přímý důsledek aplikované teorie výkupného, kde satan vlastní Zemi právem, satanovy nároky je třeba formálně naplnit a opět satana je třeba z jeho území vypudit. Ostatní k tomu přistupuje neřkuli samovolně. Vždyť, jak uvádí Wagner, když Cabrera sváže satana, lidé se na jeho shromážděních obracejí dříve, než je zvěstováno evangelium.
Satan právoplatným bohem tohoto světa
Satan se dostává do středu pozornosti hned v knize Genesis, kde získává od Adama právoplatně smlouvu k ovládnutí země. Jde o klíčovou doktrínu bez výjimky sdílenou snad ve všech nezávislých charismatických hnutích, kterou zastávají i charismatici v ČR[2]. Jedná se o naprosto zásadní konstrukci pro pochopení NAR. Tato teorie má občas název „teorie Adamovy velezrady“[3]. Potvrzuje ji i Silvoso ve Wagnerově bestselleru[4] a Annacondia souhlasí:
„Přečtěme si Gn 1,28 a zabývejme se požehnáním, které Bůh dal člověku, když mu předával autoritu k vládě nad zemí a k jejímu podmanění. Víme, že výraz vládce znamená „ten, kdo užívá autoritu, vydává rozkazy nebo vládne“. Když Bůh řekl člověku, aby vládl nad zemí, měl na mysli i to, co člověku patří. Adam byl korunou všeho stvoření. Když však neposlechl, ďábel, který obchází zemi a hledá, koho by sežral, jeho autoritu převzal a sebral mu vlastnické právo na zemi.“[5]
Tak oba, včetně Wagnera navazují na starou tradici, rozvíjenou již v hnutí Pozdního deště a následně v hnutí Víry. Hagin, jež se v těchto kruzích pohyboval, již před více léty na základě svých christofanií uvedl: „Adam se však dopustil velezrady, zaprodal vládu satanovi a satan se tak skrze Adama stal bohem tohoto světa“[6]. Ve stejných intencích uvažuje Margies,[7] Vincent,[8] samozřejmě Wagner[9] a mnoho dalších. Tito učitelé jsou pak přesvědčeni, že sám Bůh je povinen tuto satanovu pravomoc respektovat. Výmluvně to vyjádřil Silvoso v již citovaném výroku o morálním zákonu, legalizujícím satanovu vládu, který nesmí překročit ani Bůh[10].
Hierarchie démonů
Satan ovšem tuto vládu nad světem provozuje sofistikovaným systémem hierarchicky uspořádaných padlých andělů, kteří jsou územně organizovaní dle jednotlivých zemských regionů, zejména měst. Biblickou látkou pro tuto tezi tvoří tradičně verše Kol 1,16; Ef 1,21;6,12, od kterých se obecně utváří systematická démonologie[11]. Tyto verše ovšem nic nevypovídají o regionálním uspořádání démonů a Wagner připouští, že o teritorialitě duchů objevil v teologické literatuře jen minimum zmínek, či spíše náznaků[12]. Přichází proto s vlastní invencí a k hierarchii démonů přidává i další verše, určující jejich lokalitu:
1. Na nejnižší úrovni jsou běžní duchové, kteří se vyskytují
v evangeliích.
2. Na střední úrovni jsou duchové, kteří působí skrze čaroděje,
okultisty, média New Age, spiritistická média a další. Sem patří
i démon, který ovládal věštkyni v Delfách (Sk 16, 16–24).
Jednalo se o ducha, jehož exorcismus měl podle Wagnera dalekosáhlé
politické ohlasy, což způsobilo žalářování Pavla a Silase.
3. Na vyšší úrovni jsou již teritoriální duchové nad národy, kam
patří kníže Persie nebo kníže Řecka (Da 10)[13]. Larry Lea pak nabízí
podrobnější členění, kde k biblickým pojmům z Ř 8,38; Kol
1,16; 2,15; Ef 1,21;6,12 uvádí i teritorialitu:
4. Mocnosti. To jsou jednotliví duchové.
5. Moci. Tato skupina zahrnuje vůdce skupin duchů (jako legie
v Markovi 5,9)
6. Vládcové tohoto věku tmy. V této skupině jsou teritoriální
duchové.
7. Siláci. Ti ovládají zlo na vysokých místech a mají kontrolu nad
aktivitou na ostatních úrovních[14].
Pionýři charismatické démonologie jako Hagin nebo Margies vycházeli ve své systematice z přímých zjevení. Hagin zde uvádí, že mu byla hierarchie démonů zjevena při několikahodinovém rozhovoru se samotným Kristem[15] a Margies jeho stanovisko potvrzuje[16]. Pokud se démonologie stává součástí experimentální teologie, obvykle přináší i své komplikace.
Teritorialita démonů
Předchozí výčet zmiňoval i lokalitu démonů, přesto se tato dostává na přetřes samostatně. Již židovská apokalyptika rozeznávala démonické vládce v jednotlivých národech, ovšem koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století se systematická démonologie v pohledu na teritoriální působení démonů dostala do samotného epicentra evangelikalismu. Letniční autor Frank Perreti začíná vydávat romány, kde detailně popisuje působení démonů ve městě a ty jsou čteny opravdu masami[17]. Teritoriální démony popisuje i pastor Nicholson z Vinice a evangelista Dawson z organizace YWAM tvrdí, že domácnosti, města, geopolitické instituce, národy a kultury bývají kontrolovány specifickými démony. Wagner cituje Thompsona Ajaha z Assemblies of God v Oribe, který uvedl, že mu v době před jeho konverzí satan přidělil vládu nad 12 duchy, kdy každý z nich vládl nad 600 démony z celkového počtu 7212. Sám Ajah byl přitom ve styku se všemi duchy, kteří ovládají Nigerijská města a Wagner připouští, že duchové mohou být ve spojení i s budovami a jinými objekty[18].
Existují ovšem zásadní verše, na jejichž podkladě se
o teritorialitě démonů začíná hovořit i na poli biblické
teologie, nikoliv jen na základě misijních
Procházet obrázky Nápověda – Texy syntaxe Texy zkušeností. Za
grunt pro objasnění geneze teritoriálních duchů v NAR slouží
například kniha profesora Michaela Greena z Regent College, který ji
poprvé vydal v roce 1981 pod názvem „I believe in
Satan's Downfall“[19].Ten na základě poněkud spekulativní
gramatické exegeze z hebrejštiny představil originální výklad
kosmologické hierarchie duchovních bytostí. Green nejprve srovnává
několik míst Starého zákona, jako Ž 89,6,8; Jób 5,15; Dt 32,2 a Za
14,5 a všímá si zde slova קְדֹשִׁים [qəḏōshiym] ve
spojitosti s Božím jménem צבאו יהוה [Jahve Sabaoth], které
překládá jako „Pán sil“. Odvozuje z toho, že v hebrejském
myšlení jsou pak bohové polyteismu chápání jako zajatci Pána sil. Mnohem
důležitější je však pro Greena gramatická exegeze Dt 32,8–9 ve
srovnání s Gn 6,4 a Dt 4, 19. V ekumenickém překladu znějí
takto:
„Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele. Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob“ (Dt 32,8–9).
„Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní“ (Gn 6,4).
„…abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem“. (Dt 4,19).
Porovnáním těchto veršů Green nachází originální řešení. Všímá si, že v některých hebrejských rukopisech Deuteronomia nestojí לאֵרָשְׂיִ ינֵבְּ [Benei ʼIsrael] nýbrž םיהִלֹאֱהָ ינֵבְּ [Benei HaʼElōhīm]. Ve spojení s Dt 4,19 usuzuje, že Hospodin přiděloval území nikoliv na základě počtů synů Izraele [Benei ʼIsrael], ale na základě počtu andělských bytostí [Benei HaʼElōhīm]. Wagner, který excerpt z jeho knihy převzal do svého sborníku, pak cituje Greenova slova:
„…pravděpodobně nejdůležitější pasáž je v Deuteronomiu 32,8, kde v nejlepších rukopisech stojí, že Bůh ustanovil hranice všech národů podle počtu bene elohim, Božích Synů. Neboť Hospodinovým podílem je jeho lid. Jákob je jeho přiděleným dědictvím. Smysl tohoto výroku je velmi jasně odhalen ještě na jiném místě: Dt 4,19 mluví o tom, že Hospodin přidělil měsíc, hvězdy a nebeské zástupy všem národům pod nebem, s výjimkou Izraele, kterého určil pro sebe. To souhlasí s výrokem, že On ustanovil vládce pro každý národ, ale Izrael je jeho vlastní podíl.“[20]
Green poté dochází k přesvědčení, že tito Boží synové jsou strážná božstva určená všem národům a shodují se s hebrejským slovem vládcové םירִשָּׂהַ [haśāriym], což jsou podle něho andělé strážci, kteří se vyskytují v Da 10,13,20 a 12,1 jako knížactva Řecka a Persie. Jejich vzpourou se pak zabývá ve stejné knize Warner, podle kterého se jedná o strážné anděly národů (1 Kr 22,19 a Ž 89,6–7), kteří padli až po satanově vzpouře (Ž 82,1–2)[21]. Opírá se přitom o teologickou studii David Syme Russella, které se v roce 2012 dostalo opakovaného vydání[22]. Na této teorii by nebylo až tak nic nového, jelikož tato bývá zastávána i v rámci textové kritiky jako vliv dávného Ugaritu na údajné rané polyteistické semitské myšlení. Ovšem pro stoupence NAR se stala objasněním geneze komplikované struktury teritoriálních duchů nejen nad jednotlivými národy, ale – slovy Dawsona – i nad zeměpisnými lokalitami, geopolitickými institucemi, městy a dokonce domácnostmi[23] Warner je přesvědčen, že démoni jsou přiděleni i ke každé geopolitické jednotce[24].
Nicméně Wagner se nijak netají ani tím, že idea teritoriálních duchů je zároveň převzata z pohanství, kde například celé vesnice v Africe věřily, že k jejich územím jsou přidělena specifická božstva a zlí duchové. Vždyť celý animismus nebo v našich podmínkách keltská náboženství počítají s ideou, že se na určitých územích objevují konkrétní duchovní síly. Téměř celý „pohanský systém“ obvykle uznává a uctívá teritoriální božstva. I Bible naznačuje, že okolní národy v Izraeli takto uvažovaly a věřily. Typickou ukázkou jsou například Samařani, kteří uctívali Hospodina jen proto, že věřili, že vládne na daném území, přičemž si ponechali i víru v dosavadní bohy (2Kr 17, 25–32). Antropolog Jacob Loewen zveřejnil v roce 1986 v časopise „Missiology“ studii, kde detailně rozebírá teritorialitu pohanských model a srovnává ji z řadou územně vázaných božstev v biblických dobách. Uvádí Rimona (2K 5,1–19), Baala (Oz 2,8), Sukót-benóta, Nergala, Ašímu, Nibchaze a Tana, Adrameleka a Anameleka (2Kr 17,30–31)[25]. Wagner tuto ideu petrifikoval tím, že ji vsadil do rámce biblické kosmologie a opatřil teologickými komentáři. Jinými slovy to, že pohané věří a uctívají teritoriální duchy, vzal zcela vážně v potaz pro vědecké ospravedlnění jejich existence[26].
Exorcismus
Důraz na démony se v NAR projevuje i exorcismy, což není překvapivé. Ačkoliv, na rozdíl od římských katolíků, jsou protestanti obecně k exorcismům skeptičtí, pentekostální tradice vidí vymítání démonů jako součást praxe duchovního zmocnění skrze křest Duchem svatým. V charismatickém hnutí však probíhá exorcismus i z křesťanů (o kosmických exorcismech bude pojednáno později), což je rozdíl oproti letniční praxi. Vymítají se démoni nemocí jak fyzických, tak duševních a samozřejmě démoni denominací[27]. Jako snad první vymítal hromadně démony z křesťanů již William Branham, který věřil, že například nádory jsou démonického původu[28]. Za jednoho z prvních systematických démonologů je považován Derek Prince, který ve svém zásadním díle „Jak rozeznat a vyhnat démony“ doporučuje autoexorcismus i exorcismus za pomocí druhé osoby. Autoexorcismus bývá prováděn hyperventilací a Prince zde udílí několik rad:
„Křest v Duchu nedostaneš modlením, ale pitím Ducha. Obdobně démony nevyženeš modlením, ale vymítáním, resp. vydechováním… Začni spolupracovat s Duchem svatým. Jak? Začni vydechovat. Možná, že první vydechnutí bude jen lidským výdechem, i druhé, i třetí. V řadě vydechnutí pak začneš vydechovat ještě něco jiného, tvého nepřítele.“[29]
Při samotném exorcismu s pomocí vymítače Prince nedovoluje modlitbu, protože démonovi odcházejícímu ústy by mohlo jméno Ježíš v ústech zabránit v odchodu:
„Neplač, nemluv v jazycích, nepoužívej jméno Ježíš, ale nech démona odejít. Zdůrazňuji vždy lidem: modlení nechte na mně a vy ho jen nechte odejít. Vaše modlení bude jen překážkou… Poslechnete-li mne, může z vás v několika vteřinách postupně vyjít i tucet démonů.“[30]
Exorcismus z křesťanů je praktikován mezi takřka všemi charismatiky, přičemž většina z nich, jako Prince, Hagin nebo Margies, rozlišují mezi démonizací těla a démonizací vnitřní (ducha), která u křesťana není možná, protože podle nich není uskutečnitelné, aby démon věřícího člověka zcela vlastnil. Podobně uvažuje i Wimber[31]. Macchia uvádí, že tuto klasifikaci jim umožňuje extrémní trichotomismus, resp. odlišování tělesné a duševní složky člověka[32]. Vzhledem k satanově legální vládě nad světem se pak zřejmě tito učitelé domnívají, že posedlostí si může démon člověka zcela přivlastnit. Katalogizací démonů v souvislosti s démonizací člověka poskytli krom Prince například Margies[33] a Sumrall[34]. Pro křesťana je proto „mít démona“ téměř banální záležitostí. Prince připouští, že on sám měl během svého křesťanského života hned několik démonů: ducha sevřeného, ducha deprese, ducha hněvu, ducha rozpačitosti a ducha strnulosti. Tito démoni z Princeho odcházeli postupně a duch strnulosti jej opustil až v jeho 79 letech. Do Princeho vstoupil, když ležel v nemocnici a samovolně ho opustil při modlitbě[35].
V některých případech bývá exorcismus doprovázen zvracením. Tuto skutečnost popisuje Kuhnelová[36], a podle Swartlinga se démoni zvraceli ve spojitosti se službou Jane Whaley v Uppsale[37]. Annacondia rovněž uvádí, že jedním z příznaků démonizace je zvracení[38]. Že se jednalo zřejmě o rozšířený jev, potvrzuje prohlášení AoG, kde jeho autoři uznali za vhodné před tímto jevem varovat a věroučně jej dokonce vyvraceli[39].
Letniční kritika
Kritika satanovy právoplatné vlády
Úvahy o strukturách říše zla, o hierarchii padlých andělů a jejich úloze, nejsou na poli biblické teologie ničím novým. Klasickým příkladem jsou ale i spekulace gnostiků, ovlivňujících křesťanství v prvním století, podle nichž je atmosféra země obývána vrstvou duchovních bytostí, skrze které je třeba prorazit k Bohu[40]. Origenes, který měl ke gnosticismu blízko, byť se mu vymezoval, pak věřil, že celé národy jsou ovlivňovány ideologiemi a filozofiemi, které vytvářejí démoni[41]. Dalším příkladem jsou platónsko-plotínovské spekulace Pseudo-Dionysia Aeropagity v jeho díle „De coelesti hierarchia“[42]. Nicméně charismatické hnutí je vzdáleno filozofickým spekulacím nebo scholastickým konstrukcím, vychází především ze zkušeností a ani přední teoretik duchovního boje Derek Prince se tím nijak netají[43].
Největší kritiku mezi mnohými autory však sklidila představa, že ďábel je právoplatným vlastníkem země a že sám Bůh musí jeho práva respektovat. McConnell zde nalézá kořen teorie výkupného a směrem ke Kenyonovi, který stál na počátku těchto spekulací a od něhož si Hagin a další charismatici své konstrukce vypůjčili, uvedl:
„Teocentrická interpretace vykoupení nepopírá, že satan uplatňuje v tomto světě vládu… Satan je nazýván „bohem tohoto světa“ (2K 4,4) a „vládcem (knížetem) tohoto světa“ (J 14,30). „Celý svět je pod mocí zlého“ ". (1J 5,19)… Kenyon se nemýlí, když potvrzuje realitu satanova panství, ale mýlí se, když tvrdí, že satan toto panství vlastní "zákonným právem“… Toto panství však satan uchvátil. Uloupil je. Udržuje si je tím, že člověka obžalovává (Zj 12,10) a svádí (2K 4,4; Zj 12,9), zotročuje hříchem (2Tm 2,26), strachem (Žd 2,15) a mocí smrti (Ř 5,17; Žd 2,14). Satan skutečně používá Boží zákon k vlastním, zlým cílům, ale nemá žádného zákonného práva, aby svět vlastnil"[44].
McConnell je mnohokrát klasickými letničními kladně citován; jeho knihu vydala svého času i Apoštolská církev a na McConnella se odvolávali řečníci na konferenci o hnutí Víry na počátku 90. let ve Finsku. Citují jej autoři knihy Systematické teologie, která prezentuje věroučné pozice Assemblies of God nebo Stetz ve svých „Svrablavých uších“. McConnell ve své práci, kritizující vyostřené charismatické nauky, se zase často odvolával na letniční pozice Assemblies of God, které viděl jako zdravé. Proto je i jeho citaci s velkou mírou jistoty možné brát jako letniční stanovisko. Potvrzuje to i letniční profesor Frank Macchia, když uvádí:
„Tendence zdůrazňovat roli satana vede mezi křesťany občas až k ochotě legalizovat jeho pozici a protibožskou roli, jako by satan měl oprávněný nárok na lidi a vlády, jako by jeho pozice tohoto „boha tohoto světa“ měla být lidmi, ba dokonce Bohem, respektována!… Koncepci satanských práv vlastně podporuje teorie výkupného, kterou o smíření zastávali v raném a vrcholném středověku jistí latinští teologové na západě a Origénes na východě. Tato teorie předpokládá, že satan má právo ovládat a utiskovat lidstvo na základě lidské vzpoury proti Bohu… Předpokládá, že Bůh akceptuje satanovu pozici a úlohu a je ochoten jednat se satanem podle jeho podmínek… Proti této teorii výkupného stojí biblické učení, že pozice a úloha satana jsou založeny na lži (J 8,44). … Satan jako „bůh tohoto věku“ má neoprávněné postavení, které mu uděluje lidstvo svou vlastní duchovní slepotou a vzpourou (2 K 4,4)“.[45]
Kritika hierarchie a teritoriality démonů
Ohledně existence samotných teritoriálních duchů není mezi kritiky situace zdaleka jednoznačná. Mnoho teologů sice odmítá modlitební manipulace a kosmické exorcismy, nicméně z určitých biblických náznaků jsou ochotni věřit v jejich existenci. Jeden z nich, Arnold Clinton, profesor Nového zákona a děkan konzervativně evangelikální, nedenominační „Talbot School of Theology“ v Kalifornii, se systematicky zabýval exegezí epištoly Efezským, která má zásadní význam i pro démonologii NAR[46]. Jeho závěry došly mezi americkými evangelikály všeobecného přijetí a Moreau na základě jeho práce postuloval devět kritických závěrů sdílených i v rámci Lausannského hnutí. Přes kritický postoj k Wagnerovi zde Moreau potvrzuje realitu teritoriálních duchů: „Mezi démony a anděly existuje v duchovní sféře zla jistá hierarchie. Někteří zlí andělé mají své úlohy nad národy, skupinami lidí, zeměmi, regiony, územími nebo městy.“[47]
Dalším teologem mezi mnohými, který kriticky a obšírně popsal nauku o teritoriálních duchách, je David E. Stevens z „Central Bible Church“ v Portlandu. Ten v roce 2000 zveřejnil práci, v níž reagoval na Wagnerovo učení a konfrontoval ho na základě gramatické exegeze s tezemi zastávanými v NAR. Stevens došel k závěru, že kníže perský a řecký jsou „mocní poslové národů“ nebo „říšští duchové“, kteří bránili Bohu v uskutečňování jeho plánu s Izraelem. Nicméně domnívá se, že jejich povaha je sociálně politická, nikoli teritoriální[48]. Toto stanovisko v podstatě potvrzuje i Macchcia, který v těchto knížatech nalézá mocné, zlé duchovní síly[49]. Mnozí teologové, jako například Carolyn Bakerová z „American Indian Bible College Assemblies of God“, ovšem zpochybňuje klasickou hierarchii andělů (trůny, panstva, knížactva, mocnosti a vlády) tím, že v těchto pasážích[50] není kladen důraz na podřízenost andělů mezi sebou, ale na podřízenost andělů i démonů Kristu[51].
Zatímco se řada učenců shodne s Wagnerem o existenci hierarchie zlých duchů či akceptuje termín „teritoriální duchové“ jako takový, dohady se odehrávají ohledně exegeze Dt 32,8. Někteří zde totiž nenalézají důkaz, že jde o andělské bytosti přidělené k jednotlivým národům. Zatímco svitky od Mrtvého moře a LXX (Aquila, Symmachus a Theodotion) referují vskutku o aggelwn qeou, ev. uiwn qeou, standardní MT mluví o םיהִלֹאֱהָ ינֵבְּ. F. F. Bruce a mnozí další sice připouští možnost, že by se zde mohlo jednat o andělské bytosti, nicméně otázkou zůstává, zda na základě jednoho místa s různočtením lze vyvozovat tak dalekosáhlé závěry. Jedna z nejpodrobnějších lingvisticko – teologických studií, kterou provedl učitel dějin starověkého Izraele Michael Heiser z Washingtonské univerzity za zcela jiným účelem, než polemizovat s Wagnerem, došel přesto k závěru, že bychom zde opravdu měli číst „synové Boha“[52].
Oficiální stanovisko Assemblies of God pak připouští i možnost, že jednotliví zlí duchové mají lokální působnost. Uvádí se zde ovšem, že „i když knížata temnoty mohou být přidělena k určitým městům, neexistuje žádný biblický důkaz toho, že každému městu nebo geografické oblasti vládne nějaký démon“[53]. Toto stanovisko pak v podstatě ještě AoG uvádějí v samostatném prohlášení o duchovním boji v návaznosti právě na 10. kapitolu proroka Daniele[54].
Existuje však přeci jenom jedna logická, spíše než lingvistická nebo historicko-kritická námitka. V NAR se všeobecně věří na jinak ortodoxní částečnou vzpouru andělů[55]. Pokud však města byla přidělena podle počtu andělů, jakkoliv vysoce postavených, jak je možné, že města jsou nyní ovládána padlými anděly, když většina andělů zůstalo v původním postavení?
Religionistický přesah
Celá situace okolo Dt 32 je však daleko starší, než jsou spory ohledně teritoriálních duchů. Učitelé NAR vlastně vůbec nepřišli s něčím novým. Jako první se tohoto výkladu chopili religionisté, kteří se na základě „božích synů“ v Dt 32,8 snažili dokázat, že ve verších je latentně ukryt polyteismus starého Izraele v návaznosti na dědictví Ugaritu. Zastánci polyteismu jsou totiž na základě textové kritiky, stejně jako učitelé NAR, přesvědčeni, že se jedná o „nižší bohy národů“. Rozdíl je jen v tom, že nespekulují o jejich pádu, ale jsou přesvědčeni, že původní text je v podstatě reflexí nejen polyteismu, ale i henoteismu. K pochopení této konstrukce je třeba podrobněji nahlédnout do hebrejského textu, rozšířeného o devátý verš, dle standardního MT Leningradského kodexu:
V ekumenickém překladu, pokud nahradíme syny Izraele za syny Boží, obdržíme téměř doslovný překlad fragmentu svitku 4QDeutj od Mrtvého moře:
„Když Nejvyšší [עֶלְיֹון] přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Božích [םיהִלֹאֱהָ ינֵבְּ]. Hospodinovým [יְהֹוָה] podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob“.
Zatímco osmý verš uvádí titul Nejvyšší, v devátém verši je uveden titul Hospodin. Prý se tak, podle stoupenců teorie polyteismu, jedná o dva bohy a řadu národních božstev. Správný výklad má znít následovně: Božstvo עֶלְיֹון rozdělilo území lokálním božstvům םיהִלֹאֱהָ ינֵבְּ. Izraeli připadl podíl dle hranic jeho lokálního božstva יְהֹוָה[56].
Asi nejucelenější monografii, která se zabývá právě gramatickou a historickou exegezí celé 32. kapitoly knihy Deuteronomia ve vztahu k těmto spekulacím a v porovnání s mimobiblickými texty, napsal Sanders[57].
Pokud ovšem nahlédneme na celou věc z hlediska křesťanské teologie, pak pokud mají učitelé NAR pravdu, je Leningradský kodex, který po dlouhá staletí tvořil podklad pro překlady Biblí do národních jazyků, méně přesný než řecký překlad LXX. Mezi Bible, které vycházejí z MT, patří standardní, spíše konzervativní překlady jako KJV, NKI, TNK, YLT, NAU, NIV. Pro LXX a Kumránské nálezy svědčí spíše modernější ESV, NAB, NJB, NLT, RSV. Pro MT dále svědčí i Vulgata[58] a rovněž nejznámější české překlady CEP, KB, CSP, B21.
Co se týká exorcismu z křesťanů, zde je situace zcela odlišná. Jak většina reformovaných evangelikálů, tak klasičtí letniční takovouto praxi kritizují a distancují se od ní. V květnu roku 1972, po řadě excesů v této oblasti, vydala Generální rada AoG věroučné stanovisko, kde nejprve kritizuje charismatickou antropologii, ospravedlňující démonizaci věřících:
„Jiní říkají, že démon může obsadit křesťanovo tělo, aniž by obsadil křesťanovu vnitřní osobnost. To je však v rozporu s biblickým pohledem na tělo jako na chrám Ducha svatého. Také takový názor jde proti biblickému pojetí jednoty těla, duše a ducha vzhledem k plné zodpovědnosti každé lidské bytosti za sebe samotnou. Dělení lidské osobnosti dle různých aspektů je pohanská představa. Jestliže démon vchází kamkoliv do tvého těla nebo mysli, vchází do tebe!“[59]
Macchia v této souvislosti explicitně kritizuje Dereka Prince za jeho antropologii, z níž pocházejí výklady o démonizaci křesťanů a čeští překladatelé v poznámce pod čarou, jako podklad pro jeho kritiku, uvádějí samizdatový přepis Princeho audiokazety s názvem „Jak rozeznat a vyhnat démony“[60]. V prohlášení AoG se pak uvádí nejprve místa, která jsou pro charismatiky často důvodem jejich démonologické taxonomie:
„Například někteří říkají, že když Bible mluví o duchu bázně (strachu), pak vysvobození od strachu se musí dít vyhnáním zlého ducha – démona strachu. Ale prozkoumáním 2 Tim 1,7, tedy pasáže, která o tom mluví, zjistíme, že je zde řeč také o duchu síly, lásky a rozvahy. Jestliže někdo interpretuje strach jako zlého ducha, kterého je třeba vyhnat, logicky by měl mít také potřebu naléhavě prosit tři dobré duchy, aby naopak vešli.“[61]
Stanovisko dále zpochybňuje interpretaci, zastávanou například Princem a Wimberem, že sloveso δαιμονιζομαι nepopisuje klasickou posedlost. Tvrdí, že tomu tak není, ale že jde o stav, který se obvykle projevoval těžkým postižením u lidí, kteří v žádném případě neměli správný vztah k Bohu[62]. V celém centru prohlášení je pak snaha dokázat, že démonizace křesťanů již není možná, krom démonického útlaku a potíží, které ovšem přicházejí zvenčí:
„Jiným závažným problémem vyplývajícím z myšlenky, že křesťan může mít démona, je podkopávání víry v Boha a ředění výsledků spasení, které nabízí. Bůh je náš Otec. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl nás do království svého milovaného Syna (Kol 1,13). V nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušní vládce nadzemských mocí, ducha, působícího doposud v těch, kteří vzdorují Bohu (Ef 2,2). Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině (Ef 2,19). Možnost přebývání démona v našem těle, které je nyní chrámem Ducha svatého, by znamenala velký rozpor. Byli jsme sice služebníky hříchu (Řím 6,17), ale nyní jsme svobodní k životu pro Krista. Je tu stále možnost zhřešit, ale pokud hřeší věřící, je to proto, že se tak rozhodl o vlastní vůli a nikoliv proto, že by byl přepaden a přemožen démonen. List Římanům nevolá k vymítání démonů, ale k víře, jejímž působením se člověk stává tím, kým v Kristu je.“[63]
V podobných intencích uvažuje Stetz, který tomuto tématu věnoval celou kapitolu. I on je na základě veršů 1 J 5,18; L 11,21–22 a 1J 4,4 přesvědčen, že pro Duchem naplněného křesťana jednoduše není pro démonizaci místo, i když připouští démonické pokušení a trápení[64].
Wagner si je této kritiky nejen z letničních kruhů dobře vědom a nehodlá se s ní smířit. Vždyť konstrukce teorie výkupného a potažmo z ní i vycházející démonologie je základním pilířem misiologie NAR. Při jedné příležitosti proto prohlásil:
„Cítím, že teorie tvrdící, že křesťané jsou imunní vůči démonickým vlivům [z kontextu lze naznat, že míní posedlost] nepatří mezi ty laskavé doktríny, kvůli kterým bychom měli vyjádřit zdvořilý souhlas a toleranci, např. jestli si myslíme, že vytržení bude před nebo až po utrpení nebo jestli křtíme pouze věřící a ne děti. Místo toho jsem přesvědčen, že tato doktrína je jasnou překážkou probuzení a proměny v našich městech.“[65]
Postoj v této otázce polarizuje letniční a charismatiky prakticky od vystoupení Branhama a obvykle podle toho lze zjistit, zda daný letniční sbor patří k charismatickému hnutí.
Literatura
[1] Například profesor Liguš ve své učebnici „Teologické systémy“
démonologii prakticky nezmiňuje. Podobně činí i řada zahraničních
systematiků.
[2] Tato teorie je rozvinuta například v knize bývalého
šéfredaktora měsíčníku Život víry Tomáše Dittricha „Ze smrti do
života“, a která vychází z učení Dereka Prince v jeho studii
„Dílo kříže“.
[3] MCCONNELL, Daniel Ray. Jiné evangelium, s. 123–124.
[4] WAGNER, Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 128.
[5] ANNACONDIA, Carlos. Poslyš, satane! s. 137.
[6] HAGIN, Kenneth Erwin. Autorita věřícího, s. 24.
[7] MARGIES, Wolfhard. Jak zacházet s poraženým nepřítelem, s.
35.
[8] VINCENT Alan. Království v celé své kráse, s. 37.
[9] WAGNER, Charles Peter. In: „Apostle“ C. Peter Wagner Of The NAR
Teaches " The Dominion Mandate".
[10] WAGNER, Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 158.
[11] Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani
přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc… (R 8,38). Neboť v něm
bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný
i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti
– a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kol 1,16). Tak odzbrojil a
veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství
(Kol 2,15). …vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad
všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v
budoucím (Ef 1,21). Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti
mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským
duchům zla… (Ef 6,12). Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci,
kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto
trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a
pro něho stvořeno jest. (Kol 1,16).
[12] Wagner uvádí: „Pro teology a znalce Bible, alespoň pro 95 %
z nich, nebyla po mnoho let otázka oblastního působení démonů
důležitá. In: WAGNER, Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 19.
[13] Tamtéž, s. 40 .
[14] LAWSON Steven. In: Tamtéž, s. 55.
[15] Hagin tvrdí: „V roce 1952 se mi Pán Ježíš zjevil ve vizi
a mluvil ke mně asi hodinu a půl o ďáblu, démonech a posedlosti
ďáblem.“ In: HAGIN, Kenneth Erwin. Autorita věřícího, s. 32–33.
[16] Margies potvrzuji hierarchie démonů na základě zjevení:
„…Jiní zase říkají, že nejvyšší ze čtyř vyjmenovaných autorit
jsou "pánové světa tohoto“. K zastáncům tohoto pojetí patří
Kenneth Hagin, který došel k tomuto názoru na základě osobně
přijatého obsáhlého vidění, při němž mu Pán zjevil kompetence těchto
mocností velice detailně“. In: MARGIES, Wolfhard. Osvobození, s.
76–77.
[17] U nás vyšel například jeho román „Střetnutí“ (Logos,
1992), který popisuje duchovní boj mezi anděly a silnými démony za podpory
mladého křesťana a pastora probuzeného sboru.
[18] WAGNER, Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 49–58.
[19] GREEN, Michael. I believe in Satan's downfall.
[20] GREEN, Michael. Mocnosti a síly. In: WAGNER, Charles Peter.
Teritoriální duchové, s. 194–195.
[21] WHITE, Thomas. Co jsou mocnosti a síly. In: WAGNER, Charles Peter.
Teritoriální duchové, s. 78–79.
[22] RUSSELL, David Syme. The Method & Message of Jewish Apocalyptic.
[23] LAWSON, Steven. Vítězství nad teritoriálními duchy. In: WAGNER,
Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 50.
[24] WARNER, Timothy M. In: Tamtéž, s. 70.
[25] LOEWEN, Jacob. Which God Do Missionaries Preach?, s. 3–19.
[26] WAGNER, Charles Peter. Teritoriální duchové, s. 181–190.
[27] Mám ve svém soukromém archivu kuriózní dopis od člověka,
který popisoval vyučování mezi českými charismatiky, kde se věřilo, že
démon může do člověka přejít již podáním ruky při členském slibu.
Sám jsem byl svědkem výpovědi muže, z kterého charismaticky
orientování věřící z USA vymítali „ducha letničního hnutí“.
[28] BRANHAM Marrion William. Hlubina volá k hlubině.
[29] DEREK, Prince. Jak rozeznat a vyhnat démony.
[30] Tamtéž.
[31] „Často se mne ptají, zda může démon křesťana zajmout.
Chtějí-li tím říci – může démon křesťana vlastnit a bezvýhradně
řídit – odpovídám: NE. Avšak, jak jsem již podotkl, pojem vlastnictví
– úplného zajetí, není biblický. Důležitější je otázka, zda může
křesťan být démonizován. Myslím, že věřící i nevěřící
démonizováni být mohou. In: WIMBER John a Kevin SPRINGER, Uzdravení Boží
mocí, s. 124.
[32] MACCHIA, Frank. Zapuzování nepřítele In: HORTON, Stanley.
Systematická teologie, s. 218.
[33] MARGIES, Wolfhard. Osvobození, s. 49.
[34] SUMRALL, Lester. Démoni, s. 97–98.
[35] „Nedávno jsem prožil zkušenost, která myslím poslouží jako
„podobenství“ k popsání této situace. Byl jsem ve skupině
křesťanů, kteří čekali v modlitbě na Boha. Náhle, bez jakékoli
účasti mé vůle, byly mé ruce nahoře a mé tělo se v krátké
chvíli několikrát křečovitě zaškubalo… Pak jsem se ptal sám sebe:
Co je důležitější, to, co si myslí lidé nebo to, co pro mě chce Bůh
udělat? Rozhodl jsem se bezvýhradně poddat Božímu jednání…
Křečovité škubání trvalo několik málo minut, pak jsem odpočíval a mé
tělo ochablo. Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha „strnulosti“
(o tom jsem nikdy předtím neslyšel). Ukázal mi také, kdy a jak se
tento duch do mě mohl dostat. Narodil jsem se v Indii – v roce
1915 – v té době byla lékařská zařízení na relativně
primitivní úrovni. Místní doktor brzy zjistil, že mé nohy nejsou stejné.
Doporučil, abych ležel na zádech s jednou nohou v dlaze – trvalo
to několik měsíců… Po mém osvobození jsem však začal zakoušet novou
volnost pohybů. To že mě duch strnulosti, vedle mnoha tělesných a
duchovních požehnání, které jsem v průběhu let zažil, bránil po
79 let zakoušet plnou svobodu v mém těle, považuji za vážnou
věc. Myslím, že po staletí se něco podobného dělo v křesťanské
církvi. Její velká část byla nakažena duchem „strnulosti“, který
bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha. Bůh
touží, aby ti, který ho uctívají, toto při uctívání zakoušeli.
Výsledkem je to, že naše formy uctívání jsou často velmi daleko od norem
tak bohatě popsaných v Písmu“. In: PRINCE Derek. Svobodni
k uctívání.
[36] KUHNELOVÁ, Olga. Show-bussines nebo víra?
[37] SWARTLING, Per G. Komentář ke článku Pavla Hoffmana Sebevraždy a
duševní problémy v církvi Slovo života.
[38] ANNACONDIA, Carlos. Poslyš, satane, s. 85.
[39] Can born-again believers be demon possessed?
[40] V této souvislosti je dobré srovnat úvahy učitele hnutí
Víry Robertse Liardona, který ve své knize „Byl jsem v nebi“
uvádí, že modlitby křesťanů musí k Bohu projít skrze vrstvu
démonů, která se nachází mezi nebem a zemí. Tito démoni mohou tyto
modlitby zpomalovat: „Ježíš řekl, že máme vyhánět démony na pusté
místo, a to je druhé nebe. Démoni tam nemají koho posednout, jsou tam
namačkáni jako sardinky a bojují jeden proti druhému. To co vysílá
vašeho anděla ze země do nebe a zpět, je vyznání vašich úst a vás
modlitební život. To je jedním z důvodů, proč ďábel tolik bojuje
proti víře a Hnutí víry“. In: LIARDON, Roberts. Byl jsem v nebi, s.
21–22.
[41] ORIGENES, De Principiis 3:2–3 In: VAN DER MEER, Erwin, The
strategic level spiritual warfare theology of C. Peter Wagner and its
implications for christian mission in Malawi.
[42] Pro bližší seznámení je možné nalézt více v publikaci:
RITTER, Adolf Martin. Pseudo-Dionysius Areopagita. De Coelesti Hierarchia, De
Ecclesiastica Hierarchia, De Mystica Theologia, Epistulae: 2., überarbeitete
Auflage, s. 5–61.
[43] Své poznatky ohledně démonologie Prince ospravedlňuje
následovně: „Třeba namítnete: “A odkud to víte, bratře Princi?“
odpovím, že jsem už třicet let křesťanem a znám to z vlastní
zkušenosti“. In: PRINCE, Derek. Jak rozeznat a vyhnat démony.
[44] MCCONNELL, Daniel Ray. Jiné evangelium, s. 125–126.
[45] MACCHIA, Frank. Zapuzování nepřítele. In: HORTON, Stanley.
Systematická teologie, s. 219.
[46] ARNOLD, Clinton E. Ephesians, power and magic: the concept of power
in Ephesians in light of its historical setting.
[47] MOREAU, Scott. Gaining perspective on territorial spirits.
[48] Several factors related to the use of the term in Daniel 10:13,
20 confirm the view that the designations „prince of Persia“
and „prince of Greece“ refer to angelic (demonic) beings. These
were not mere human princes nor were they “territorial spirits”; they were
powerful national angels or “empire spirits” who opposed God’s carrying
out His purposes through His people Israel. While Cyrus and his son Cambyses
opposed the reconstruction of the Jewish temple in the terrestrial sphere,
spiritual warfare was being waged in the heavenlies as the angel Gabriel
countered the malevolent influence of the angelic prince of Persia on the
political situation on earth. In this celestial warfare Daniel’s prayer was
not without significance. The angel Gabriel was sent to Daniel in direct
response to his prayer (v. 12). But in addition, Daniel gained victory over the
opposing prince of Persia as the prophet continued to pray. As a result of
Daniel’s intercession God unveiled in chapter 11 His program for
Israel’s future. The fruit of Daniel’s intercession is not only the
revelation of chapter 11, which unveils God’s program for Israel’s future,
but also the eventual removal of the immediate obstacles to the rebuilding of
the temple. In: STEVENES, David E. Daniel 10 and the Notion of Territorial
Spirits. s. 410–431.
[49] MACCHIA, Frank. Zapuzování nepřítele. In: HORTON, Stanley.
Systematická teologie, s. 219–221.
[50] Myšleno Ř 8,38; Kol 1,16; 2,15; Ef 1,21;6,12 a 1 Pt 3,22.
[51] BAKEROVÁ, Carolyn Denise. Stvořené duchovní bytosti. In: HORTON
Stanley. Systematická teologie, s. 198–199.
[52] „This article responds to the false notion that accepting the
Septuagint and Qumran evidence for the „sons of God“ reading in
Deuteronomy 32:8 requires seeing Israelite religion as polytheistic. In
aneffort to demonstrate that this conclusion is unfounded two assertions were
offered and defended. First, the textual evidence favors the „sons of
God“reading, particularly when common misunderstandings of text-critical
history and method utilized to favor the Masoretic text are corrected. Second,
the concept of the divine council, common to ancient Semitic religions, is
referred to in the Old Testament and constitutes the theological backdrop for
Deuteronomy 32:8–9. In light of the evidence there exists no textual or
theological justification for preferring the Masoretic reading of verse 8. That
verse should read “sons of God,”not “sons of Israel. I: HEISER, Michael S.
Deuteronomy 32:8 and the Sons of God, s. 53–74.
[53] Endtime Revival–Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[54] Spiritual Warfare (Attacks of Satan).
[55] Učitelé v NAR se obvykle přiklánějí k teorii, že
démoni jsou padlými anděly (obvykle se uvádí třetina z celkového
počtu na základě Zj 12,4). Dvě třetiny andělů tak zůstalo
v původním stavu.
[56] Tuto teorii popularizuje i článek na českém Internetu: Dt
32:8–9 – Elyon a Yahweh.
[57] SANDERS, Paul. The provenance of Deuteronomy 32.
[58] Quando dividebat Altissimus gentes, quando separabat filios Adam,
constituit terminos populorum juxta numerum filiorum Israël. (LVC).
[59] Demon Possession: Can Born-Again Believers be Demon Possessed?
[60] Poznámka č. 69 pod čarou In: HORTON, Stanley. Systematická
teologie, s. 218. Dále pak Macchia uvádí: „Bizarní podoba této víry se
objevuje v předpokladu, že démoni mohou posednout a ovládat
křesťany, kteří jsou neposlušní anebo více potřebují osvobození. Za
účelem harmonizace tohoto předpokladu s jasným biblickým učením,
že křesťané náležejí Kristu a jsou v životě usměrňováni
především Božím Duchem (např. Ř 9, 8–17), se vytváří nebiblické
rozdělení mezi tělem a duší, přičemž Bohu je ponechána duše, zatímco
tělo ovládají démoni. Avšak Bible učí, že tak radikálně rozdělená
loajalita není u člověka s opravdovou vírou možná (Mt
7,15–20; 1K 10,21; Jk 3,11–12; 1 J 4,19–20)“. MACCHIA, Frank.
Zapuzování nepřítele. In: HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 220.
[61] Demon Possession: Can Born-Again Believers be Demon Possessed?
[62] „Slovo „daimonizomai“, být posedlý, ovládaný démonem nebo
prostě být démonizovaný, není (v Bibli) úplně běžné. Jako
sloveso je použito jen jednou a to u kanaánské dívky, která byla
„těžce démonizovaná“, nebo krutě trápena démonem. Kdekoliv
jinde se nalézá jako příčestí, které by mohlo být překládáno jako
ďábelník (KB). (Mat 8:28,33; 9:32; 12:22; Mk 5:15–18; Luk 8:35).
A opět, v žádném z těchto příkladů není naznačeno, že
by některý z těchto „ďábelníků“ (a ve většině
případů tito velmi těžce trpěli a byli postiženi dramatickou změnou
osobnosti) měl správný vztah a postoj k Bohu“. In: Tamtéž.
[63] Tamtéž.
[64] STETZ, John. Svrablavé uši, s. 36–39.
[65] WAGNER, Charles Peter. Aplikace prostředků pro udržení
probuzení, s. 26–27.