Letniční a charismatici: rozdíly ve věrouce
6. Eklesiologie v charismatickém hnutí
Eklesiologie NAR vychází především z pochopení úlohy apoštolů, jejich struktury, povolání a odpovědnosti. Zatímco většina nauk NAR je kompilací učení z různých hnutí v rekonstrukcionistickém duchu, klasifikace apoštolů je Wagnerovým osobitým přínosem NAR. Služba apoštola je zároveň nejdůležitějším eschatologickým kamenem do mozaiky k dokončení církve, která doroste do plné postavy Krista, který se nyní skrze církev ujme vlády nad národy světa. Verš z Ef 2,20, kde se mluví o tom, že církev stojí na základu apoštolů a proroků, je proto třeba vztáhnout i na službu současných apoštolů a proroků, kteří mají vést místní církev.
Obnovený úřad apoštola
Wagner chápe apoštola jako „křesťanského vedoucího, který je obdarován, vyučen, pověřen a vyslán Bohem s autoritou pokládat základ vlády církve v uložené oblasti služby skrze naslouchání tomu, co Duch praví církvi, a podle toho uvádět řád do věcí k růstu a dospělosti církve“[1]. Je to člověk, který má vymezenou oblast služby, jeho charakter je neobyčejný, uznávají ho lidé podřízení jeho autoritě a vedení, a je inspirován Duchem prostřednictvím zjevení nebo vizí o tom, co Bůh dělá[2]. Wagner je podle Budiseliće ohledně „fenomenologie“ apoštolů velmi nápaditý a vynalézavý a vytvořil velmi komplikovaný a dlouhý seznam titulů, který je možné popsat jen ve stručnosti[3]. Tento systém Wagner uvedl např. ve svých knihách „Spheres of Authority“ a „Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow“. Obecně zde rozpoznává minimálně tři druhy oblastí působnosti apoštolů: a) církevní, b) provozní a c) územní. Každá z nich je rozdělena na několik kategorií, kam patří 1. vertikální, 2. horizontální a 3. sekulární, a každá z nich má další třídy apoštolů. Stručný popis je uveden například ve Wagnerově článku „Understanding How Apostles Minister in Different Spheres“.
Vertikální apoštolové
Vertikální apoštolové vedou církevní sítě, služby nebo jednotlivce, kteří potřebují jejich duchovní „přikrytí“ a zároveň jsou pak těmto apoštolům „vykazatelní“. Celkem zde existují tři druhy apoštolů:
1. Církevní apoštolové: Jedná se o apoštoly, kterým je dána
pravomoc nad určitou oblastí, která zahrnuje řadu sborů, které jsou
spojeny v apoštolské síti a jejichž hlavou je apoštol.
2. Funkční apoštolové: Jsou to apoštolové, jimž je dána pravomoc
nad těmi, kteří slouží v určité konkrétní oblasti služeb, které
jsou vymezeny konkrétními hranicemi.
3. Členové apoštolských týmů: To jsou apoštolové, jejichž
apoštolské funkce se nacházejí ve spojení s vedoucím apoštolem,
který je nahlížen jako vůdce týmu několika vertikálních apoštolů, a
může jim stanovit specifické úkoly.
4. Kongregační apoštolové: Jde o apoštoly, kteří fungují jako
vedoucí pastoři dynamických, rostoucích megasborů s více než
700–800 členy[4].
Horizontální apoštolové
Horizontální apoštolové nevedou sbory, služby ani jednotlivce, ale slouží především vedoucím na daných úrovních, a pomáhají jim spojit se za různými účely. Sem patří:
1. Svolávací apoštolové: Mají pravomoc svolávat vedoucí
z určité úrovně, kteří slouží v různých oblastech
křesťanské služby, a za specifickým účelem, podle Božího vedení,
formovat organizace, které jsou v těchto oblastech zahrnuty.
2. Apoštolští velvyslanci: Jsou obvykle cestujícími služebníky
s mezinárodní respektovanou službou, kteří v širokém
měřítku katalyzují apoštolské hnutí a starají se o jeho rozvoj.
3. Mobilizační apoštolové: Jedná se o apoštoly, kteří mají
pravomoc přijmout vedoucí pozici v Těle Kristově a sdružit
kvalifikované vedoucí s cílem realizovat konkrétní projekty.
4. Regionální apoštolové: Jsou to apoštolové, kterým je svěřena
odpovědnost za vedení určitého segmentu Těla Kristova na daném území,
například města nebo státu[5]. 1.1.1.3 Sekulární apoštolové
Sekulární apoštolové mohou být podle Wagnera jak horizontální tak vertikální, zejm. ve velkých společnostech.
Apoštolové ve městě
Velmi důležitou úlohu ve Wagnerově teologii hrají města, ve kterých se nacházejí regionální, „městští apoštolové“. Tuto svoji teologii Wagner představil např. v knihách „Revival. It Can Transform Your City!“ a „Breaking Stringhold in Your City“. Přirovnává zde církev v městě k fotbalovému týmu a podrobně popisuje strategii, jak ďáblovi vstřelit gól, což spočívá v získání města pro Boha. Jeho teorie je prostá. Vedoucí se v daném městě musí společně, se zaujetím a nadšením modlit a dovolit, aby mezi nimi vyrostl vedoucí, který bude klíčovým mužem pro proměnu města. Wagner je dokonce přesvědčen, že „města nebudou zabrána pro Boha bez vedoucího, kterého se ostatní rozhodnou následovat“. Toto následování však musí být uskutečněno na striktně nedenominačním základě a denominační bariéry musí být strženy[6]. Z těchto vedoucích se pak mohou rekrutovat městští apoštolové, kteří se budou těšit neobvyklému pomazání Ducha svatého a velké pravomoci nad ostatními křesťanskými vedoucími v daném městě[7]. Tito vedoucí pak již nebudou vedeni svými denominacemi, ale městskými apoštoly, se kterými vstoupí do smluvního vztahu a stanou se dále součástí apoštolských sítí[8]. Své vedoucí tak budou následovat celé sbory. Tak se městská církev vymaní z denominační struktury a stane se novým měchem. Ignorace apoštolské služby jakožto klíčového elementu církevního růstu zde není žádoucí[9].
Tato myšlenka ovšem není originálním Wagnerovým přínosem. O jisté analogii „regionálních městských apoštolů“ mluvil již Purvis, přestože neměl tak květnatou terminologii a na tomto principu rozvíjelo svojí strategii Pastýřské hnutí, kde pětice učitelů byla rovněž zakotvena hlubokých „smluvních vztazích“. Je zajímavé sledovat, že regionální, obvykle urbanistický princip je stále více prosazován i evangelikálními paracírkevními organizacemi, ovlivněnými Wagnerem, jako jsou KMS, ČEA nebo KAM[10]. V tomto směru je též impozantní vliv hnutí „City Church“ na Slovensku.
Autonomie apoštolů
Apoštolové se však netěší svému apoštolství mimo oblast svého teritoria. Wagner uvádí, že na horizontální úrovni jsou jednotliví apoštolové i sféry jejich autority zcela autonomní. Jak si všímá Budiselić, hlavní premisa tohoto rozdělení je učení, že každý apoštol má svou vlastní určenou oblast a autoritu, která je použitelná pouze v této specifické oblasti. Mimo tuto oblast je apoštol „bezmocný“ a stejně obyčejný, jako jakýkoli jiný věřící. Základ pro toto učení je nalezen u apoštola Pavla, který byl podle Wagnera „omezený apoštol“. Omezením se míní, že Pavel nebyl apoštolem pro kteroukoli církev na jakémkoli místě, ale měl svoji vlastní vymezenou oblast a mimo ní nemohl sloužit jako apoštol (1 K 9,2; 2 K 10,8,13–16 a Ga 2,9)[11].
Ustanovování apoštolů
Přes zdánlivou nezávislost jednotlivých apoštolů je zde přesto oblast, ve které apoštolové potřebují jeden druhého. Jak si někteří všímají, stále více apoštolů touží být uvedeno do služby skrze rozpoznání ostatních apoštolů. K uznání apoštolátu sice, podle Hamona, není nic takového zapotřebí[12], nicméně po kritice NAR Wagner uvádí, že k uznání apoštolátu je třeba rozpoznání a pověření ostatními „respektovanými“ a „kvalifikovanými vůdci“[13]. V rámci začlenění do ICA je nutné projít poměrně složitou procedurou navržení, uznání a schválení dalšími odpovědnými apoštoly v rámci ICA[14]. Pro Wagnera je, podle Drápala, rovněž důležité, aby apoštolové byli správně pojmenováni i svým apoštolským titulem[15].
Uplatnění vládní moci
Zatímco jednotliví apoštolové jsou ve vzájemném, horizontálním vztahu prakticky indiferentní, směrem ke svým podřízeným se těší velké pravomoci. Apoštolovi je ve sborech NAR, jak uvádí Wagner, Hamon a potvrzuje i Drápal, svěřena vysoká míra autority. Může jednat za církve a přijímat rozhodnutí, která dříve mohly vykonávat jen synody, sněmy nebo koncily. Po úplném sjednocení církví tak bude v rukách apoštolů takřka ničím neomezená vládní moc, která snad předčí i církevní ekumenické koncily prvních století[16].
Uplatnění vládní moci je zde prakticky identické jako v Pastýřském hnutí. Potvrzuje to i Hamon, který tento princip vidí v zásadě jako správný. Učení o „vládní moci“ je i nedílnou součástí mozaiky rekonstrukcionismu NAR. Stejně tak kritické stanovisko AoG vidí Pastýřské hnutí jakou součást NAR[17]. Dokládá to i ukázka pojetí autority prominentního stoupence NAR Teda Haggarda[18], která je převzata z materiálu pro vedoucí domácích skupinek, který byl zveřejněn v rámci CKS. Princip i výrazové prostředky jsou zde prakticky identické:
„Slovo autorita znamená moc ovlivňovat nebo přikazovat myšlení, názory nebo chování. Slovo podřízení se je vojenský termín, který znamená podléhat někomu nebo prokazovat poslušnost. Proto podřizovat se autoritě znamená být podřízen myšlení nebo velení někoho jiného. Je to povolání k poslušnosti. Řecké slovo pro duchovní autoritu znamená delegovanou kompetenci, ovládání, kontrolu, soudní pravomoc nebo moc. Tím, že se podřídíš Boží delegované autoritě, pak využiješ nadpřirozenou duchovní autoritu nebo delegování Boží kompetence a moci porazit ďábla. Proto je podřízení se autoritě tak důležité. V podstatě to je povolání k vládnutí. Království existuje jen tehdy, když Král vládne a panuje. Proto podřízení se autoritě je klíčem k ustanovení Božího království… Proto ten, kdo se staví proti autoritě, staví se proti tomu, co Bůh ustanovil a ti, kdo to dělají, uvádějí na sebe soud… Proto je nutné se nejen podřizovat Bohu, ale také podřizovat se těm, které Bůh ustanovil jako Své představitele. Jelikož Bůh zamýšlel, že ukáže Svoji autoritu světu skrze církve, poslušnost jejímu vedení je základní věcí… Jakmile je člověk podřízen autoritě, stává se pak kandidátem na přijetí duchovní autority nebo nadpřirozené delegované vlády, kompetence, kontroly nebo moci. Jinými slovy, naše autorita uvolňuje Boží schopnosti… Písmo říká, že všechna autorita na nebi a zemi byla dána Ježíšovi. Proto musíme jít ustanovovat království.“[19]
V Haggardově příručce pro vedoucí domácích skupinek se tak projektuje podřízenost delegované autoritě s cíli NAR, což je zde „poražení satana a ustanovení království“. Sám Haggard zde rovněž kombinuje poddanost vládním autoritám s poddaností vedoucím v církvi, což je stěžejní myšlenkou Watchmana Nee[20], uplatňující se v dominionismu NAR. Ostatně Haggard sám byl obratným politickým řečníkem, pomáhajícím prezidentu Bushovi a Republikánské straně a zároveň byl vedoucím Národní asociace evangelikálů v USA, reprezentující 30 milionů křesťanů. Jeho kariéra skončila ve chvíli, kdy vyšla najevo jeho homosexuální praxe a nelegální užívání amfetaminu[21].
Skupinkový sbor
Nicméně míra vládní moci apoštolů potřebuje účinný mechanismus, jak vůdcovské vize převést ke každému jednotlivému článku, tj. běžnému členovi sboru, který stojí až na samotné základně, z níž vychází církevní hierarchie. V takovéto pozici člen sboru, ani starší, podle Trauta, nemůže obdržet zjevení, které by se týkalo směřování společenství, a je tudíž odkázán na vizi, která se k němu, skrze hierarchii autorit, dostane[22]. Zároveň je třeba zajistit, aby jednotlivý člen tuto vizi nejen obdržel, ale i účinně zrealizoval. K tomu slouží institut tzv. „skupinkového sboru“, který petrifikuje autonomní postavení pastora, který musí být obklopen loajálními lidmi, kteří budou jeho rozhodnutí delegovat skrze řetěz autorit směrem „od shora dolů“[23]. Z tohoto důvodu většina sborů, fungujících v apoštolském modelu, již od dob Pastýřského hnutí stojí na základě domácích skupinek, jejichž vedoucí mají za úkol být „prodlouženou rukou pastora“[24]. Potvrzuje to i Hamon, který vidí obnovu úřadu pastýře v rámci rekonstrukcionismu NAR v Pastýřském hnutí. K utužení tohoto převodního soukolí pak existují „duchovní smlouvy“, které jsou uzavírány mezi autoritou sboru a jeho podřízenými členy například při jejich přijímání, taktéž mezi pastory a proroky a konečně mezi apoštoly samotnými v tzv. „apoštolských sítích“. V hnutí NAR se také v tomto smyslu mluví o (do češtiny nesnadno přeložitelnému pojmu) „apostolic alignement“[25]. K tomuto slibu se musel zavázat Todd Bentley při jeho inauguraci Wagnerem a příslušnými apoštoly v Lakelandu. Obdobný princip je možné nahlédnout i v Asociační dohodě, kterou uzavřela charismatická JB se sborem BJB Cvikov, kde jsou zřetelné insignie, používané v dobách Pastýřského hnutí[26]. O smlouvě s apoštolem se rovněž uvažovalo při rozpoznání Drápalova národního apoštolátu, což ovšem Drápal odmítl a on sám vždy takovýto způsob odmítal[27].
G 12 a Jitrův model
Principem „skupinkových sborů“ je i zde judaistické chápání autority rabínů, kteří měli užší okruh svých žáků. Na stejném principu vychovával i Ježíš svých dvanáct apoštolů. Tímto modelem se v minulosti inspirovalo učednické hnutí a v KAM je tento vzor nazýván „strategií Kristovy služby“. V okruhu Ortize se mluví o analogickém modelu pod názvem „G 12“. Tento princip však nezůstává jen mezi mistrem a jeho učednickým týmem, ale každý z učedníků si formuje vlastní učedníky. Pokud je třeba učednicky vést více lidí, slouží k vytvoření převodního mechanismu opět Starý zákon. Mluví se o tzv. Jitrovu systému, podle něhož Mojžíš delegoval svoji poradní autoritu mezi další vedoucí nad různě početnými skupinami Izraelitů; nad deseti, padesáti, sty a tisíci (Ex 18,25). Tento model je například rozvíjen ve Švýcarském megasboru Wernera Kniesela, odkud byl inkorporován do ČR[28]. Někdy se doporučuje tyto dva modely kombinovat[29]. Podle Wagnera je pak pastor megasboru zároveň kongregačním apoštolem[30].
Výchova učedníků
Výcvik jednotlivých vedoucích, kterému je v NAR věnována velká pozornost, je zde uplatňován ve smyslu násobení. Vůdce přitom sám sebe „multiplikuje“ do svých učedníků, a novum oproti Bibli je v tom, že každý z nich má rovněž svůj stejně tak omezený počet učedníků, do kterých se takto multiplikuje[31]. Na vrcholu učednické pyramidy v NAR stojí apoštol, který se takto věnuje svým učedníkům, kteří se rekrutují například z pastorů denominačních nebo nezávislých sborů. Samotné učednictví je uskutečňováno obvykle na principu „tváří v tvář“, kdy se vedoucí podrobně věnuje svému učedníkovi, společně se účastní služby, někdy i rodinného života a vedoucí se tak obtiskuje do svého učedníka. V moderním manažerském konceptu se používá pojmu „koučink“. Biblický model je nalézán ve vztahu mezi Pavlem a Timoteem v klíčovém verši 1 Tim 2,2. V minulosti například Derek Prince, slovy Pattyho, „učedníkoval“ Roye Hartherna a Bob Mumford zase Jima Hammana, přičemž oba byli významnými pastory AoG. Tato skutečnost pak v roce 1977 vedla až v jistém slova smyslu intervenci superintendenta AoG Thomase Zimmermana u vedoucího pětice, Charlese Simpsona[32].
Apoštolem, který stojí ve funkci „trenéra“, resp. „kouče“ pastýřů místních společenství, je dnes obvykle „vertikální církevní apoštol“, který „duchovně přikrývá“ službu svých podřízených a vůči kterému se má níže postavený pastor povinnost vykazovat. Samotné „duchovní přikrytí“ pochází ze slovníku Watchmana Nee a spočívá v principu delegované autority, která směřuje od apoštola, přes pastýře, vedoucí skupinek až k jednotlivému členovi sboru[33]. Slovo vykazatelnost má zase původ v Pastýřském hnutí a znamená povinnost dát nadřízenému nahlédnout do svého života a závazně pak vykonat jeho příkaz. Tento princip pak bývá umocněn chápáním církve jako armády i se svými lidskými generály[34].
Ustanovování sborových autorit
V samotných apoštolských sborech pak platí striktní princip, že ostatní následují apoštola[35]. Vždyť apoštol a koneckonců ani pastor zde není tím, kdo je v biblickém smyslu „správcem“, který by sbory pouze spravoval, ale je „vůdcem“, který vede[36]. Z hlediska odstupňovaného poznání a principu delegované autority pak rovněž není možné, aby jednotliví členové rozpoznávali povolání svých autorit, neexistuje zde žádná volba starších, a koneckonců nejsou zde rozvinuty ani pojistky proti zneužití autority[37]. Na volbu by totiž bylo nahlíženo jako krok zpět směrech k denominačnímu uspořádání, které je mezi charismatiky chápáno jako těžký hřích proti jednotě. Vůdce v NAR může a má své podřízené pečlivě vyslechnout, ale z hlediska své vyšší autority rozhoduje on. Je zajímavé, že institut volby starších není zakotven ani v žádné z registrovaných charismatických církví, ani v těch, jako jsou AC, CKS nebo JB. Princip spíše odpovídá kooptaci. Všechny přitom ve svém pojetí autority počítají s úřadem apoštola jakožto nejvyššího správního orgánu. Autority jsou pak zpravidla vykazatelné směrem nahoru[38].
Problémy v apoštolské službě
O problémech v soudobé apoštolské službě se dočteme i v literatuře stoupenců NAR. Ačkoliv se zde s oblibou mluví o „vztazích“, a toto slovo je zde zjevně nadužíváno, jsou to právě vztahy, které mezi apoštoly nebývají zdaleka bezproblémové. Jak uvádí Drápal, když cituje Wagnera: „apoštolové nemají mezi sebou vždy nejlepší vztahy.“[39] A nejedná se jen o problémy mezi apoštoly. Jsou to i zcela předvídatelné problémy se zneužíváním velkého množství autority, která je v NAR apoštolům svěřena. Hamon si všímá autoritářství v hnutích, ze kterých NAR vychází a rovněž Wagner s Drápalem poukazují na zneužitelnost autority[40]. Při četbě těchto statí se nelze ubránit dojmu, že autoři jsou přesvědčení, že přes historické neúspěchy je princip přeci jen nakonec dobrý a že nyní, když jsme zralejší a poučenější, se tento dobrý nápad snad už konečně povede zrealizovat. Zbývá dodat, že přesně to tvrdili učitelé Pastýřského hnutí a jeden z nich si to myslí dodnes.
Letniční kritika
Kritika obnoveného úřadu apoštola
Letniční hnutí si hned od počátku svého vzniku přivlastnilo titul „apoštolské“. Dnes to američtí pentekostalisté vysvětlují tím, že 1. učí to, co učili apoštolové a 2. mají podíl na moci apoštolů skrze křest a naplnění Duchem svatým, který je zmocňuje v životě a službě. Ovšem zároveň věří, že nezáleží na současném apoštolském úřadu, ale na apoštolském učení a moci. Nepěstují proto mezi sebou služebnosti podle titulu „apoštol“ nebo „prorok“. Mnozí v církvi prý sice vykonávají služebnou funkci „apoštola“ a „proroka“, nicméně apoštolská funkce se zde obvykle objevuje v souvislosti s misií na novém území, v neevangelizovaných oblastech, mezi nezasaženými lidmi. Odvážně a směle ovšem prohlašují, že „založení více než 225 000 církví Assemblies of God po celém světě od roku 1914 by nemohlo být dosaženo bez přítomnosti apoštolské funkce“. Možná pak i v narážce na Wagnerem zmíněný transfer věřících do NAR dodávají, že „v rané církvi falešní apoštolové nezakládali nové církve, ale vykořisťovali církve založené jinými.“[41]
Letniční nicméně velmi důrazně rozlišují mezi apoštoly, kteří se podíleli na utváření inspirovaných spisů NZ a současnými služebníky. Jen apoštolové NZ tvoří onen „apoštolsko-prorocký“ základ, který si dnešní apoštolové nárokovat nemohou. Tím se ještě více liší od NAR. AoG přitom vycházejí z gramatické exegeze, když tvrdí, že „v Efezským 2,20 Pavel hovoří o historickém faktu, že se Židé a pohané shromáždili, aby vytvořili církev. Aorist participia ve verši 20 pak exegetují jako: „když jsme byli postaveni na základ apoštolů a proroků, s Ježíšem Kristem samotným jako úhelným kamenem“ s tím, že jde o minulou událost. Další odkaz na „apoštoly“ a „proroky“ v Efezským 3,5 pak má hovořit o jejich roli při zapisování inspirovaných Písem v minulosti. Letniční odmítají i přesvědčení NAR, že by apoštolové měli spravovat místní církve, protože vedení místních církví je podle pastorálních epištol „v rukou starších, dozorců a diakonů“. V těchto posledních Pavlových dopisech nejsou podle nich žádné známky toho, že by úřady apoštolů a proroků stále trvaly, třebaže jejich služebná funkce zůstává[42].
Kritika teritoriality apoštolů
To ovšem zdaleka není jedinou odlišností od NAR. Letniční odmítají i urbanistický, diecézní princip lokace apoštolů. Uvádějí, že žádný z novozákonních listů není adresován apoštolovi. Pokud by takto apoštolové sloužili v první církvi, a každé město by spravoval jeden apoštol, jistě by pisatelé epištol danou věc zohlednili i v oslovení. Přesto zde nacházejí ze svého pravidla výjimku v případě, kdy je v úvodu osloven listu církevní služebník, nicméně jde o potvrzení jejich předpokladu: „List Filipským je adresován „dohlížitelům a diakonům“, (Filipským 1,1) nikoliv místnímu nebo městskému apoštolu. Zdá se, že není důvod ustanovovat rozpoznané apoštoly nad určitými církvemi či regiony[43]. Zde ovšem NAR nabízejí výklad, že poslové (prý apoštolové) sedmi sborů z úvodních tří kapitol listu Zjevení označuje právě tyto městské apoštoly[44].
Kritika autonomie apoštolů
Letniční pro Wagnerem zdůrazňovanou autonomii apoštolů rovněž nemají příliš pochopení. Ve svém prohlášení implikují, že „pro osoby s nezávislým duchem a přehnaným odhadem své vlastní důležitosti v Božím království je velikým pokušením prohlašovat, že organizace a administrativní struktura je jen lidského původu“[45]. Ovšem nejde jen o etický princip, nesouhlasí ani s tvrzením, že apoštol byl apoštolem jen pro určité sbory, zatímco po ostatní byl řadovým věřícím a že jeho autorita byla jen místní, nikoliv univerzální.
„Aby bylo jasné, zdá se, že se apoštolové varovali určitého jednání v církvích, které nezaložili (Ř 15,20; 1 K 3,10). Avšak zcela jistě překračovali geografické hranice. Vzorek důkazů v Novém zákoně naznačuje, že jejich autorita byla univerzální ve věroučných a etických záležitostech a vztahovala se v jistém smyslu na všechny církve.“[46]
Připouštějí ovšem, že se mohli lišit jak v důrazech v pohledech na praktické a věroučné problémy, nicméně uplatňovali spolu s respektovanými staršími sdílené vedení. Dokládají to tím, že Dvanáct vyzvalo církev v Jeruzalémě k výběru sedmi diakonů (Sk 6) nebo když Jeruzalémský koncil vyřešil spor, zda mají pohané dodržovat židovský zákon na základě rozhodnutí „apoštolů a starších“ (Sk 15–4,6,22)[47].
Kritika ustanovování apoštolů
K zjištění, co letniční soudí o ustanovování apoštolů a proroků, zřejmě nejlépe poslouží krátký citát z prohlášení o „Apoštolech a prorocích“. Odtud pochází i kvalifikace „osob s nezávislým duchem“ právě ve vztahu k jejich „sebeustanovování“:
„Když si [tito] přečtou v Bibli, že existovali apoštolové a proroci, kteří měli ve vedení veliký vliv, a špatně si vyloží 1 K 12,18 a Ef 2,20 a 4,11, pokročí k tomu, že vyhlásí sami sebe nebo osoby s podobnými náhledy za proroky a apoštoly.“[48]
I když se v NAR samozřejmě nevolá po tom, aby se apoštol sám „ustanovil“, je zde nutné vzít v potaz, že další apoštolové, kteří mohou apoštola ustanovit, nemají obvykle k „podřízeným“ apoštola, nad nimiž je nyní autorita ustanovena, žádný vztah. Zatímco apoštol má autoritu obrovskou, jeho autorita je dalšími apoštoly, kteří jej mohou povolat, prakticky nepostižitelná. A právě tento princip je letničními kritizován:
„Nahodilá a nesprávná záměna vzájemně ustanovených apoštolů a proroků za existující, od Boha povolané a náležitě vybrané vedení, které mají nahradit, je okolnost, která přímo vybízí ke zneužití. V minulosti vedlo pastýřské učení k nepřirozenému pyramidovému systému vykazatelnosti, kde byla každá osoba zodpovědná osobnímu pastýři. Pastýř byl na oplátku zodpovědný dalšímu pastýři kvůli svému vedení, vykazatelnosti a řízení.“[49]
Následuje další varování:
„Titul apoštol by neměl být lehkovážně udělován nebo přisvojován. Z historického hlediska byli apoštolové lidé rozpoznatelné duchovní úrovně, spolehlivého charakteru a velké účinnosti ve službě církve. Pavlovo varování před těmi, „kdo by se rádi chlubili, že si počínají jako my“, dále prohlášení, že „jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy“ a následné přirovnání: „vždyť sám satan se převléká za anděla světla“ (2 Korintským 12,11–14), jsou připomenutím vedoucím k zamyšlení nad tím, že neomezená lidská pýcha při vyhledávání takového vůdcovství může člověka oslepit vůči ďáblovým nástrahám. Lidé nedostatečného charakteru si mohou přisvojit titul apoštola s cílem získat převahu a vládu nad ostatními věřícími, zatímco sami zůstanou nevykazatelní vůči členům, o které se starají, nebo staršovstvu svého společenství.“[50]
Aspekt ustanovování apoštolů do služby, vzhledem k jejich prakticky nekontrolované autoritě, je zřejmě jednou z nejvíce kritizovaných věcí v NAR. V této souvislosti je možné uvést i glosu Gradyho, který byl svého času ve Wagnerových kruzích rozpoznán jako apoštol, avšak stal se hlasitým kritikem autoritářství, a snad i v souvislosti s tím možná jeho jméno zmizelo ze seznamu, a nakonec i seznam sám od roku 2010 zcela zmizel k veřejnému nahlédnutí[51]. Grady uvedl:
„Dnes, zdá se, jsme si vytvořili z titulů fetiše. Najednou se všichni v charismatických kruzích stali biskupy (někteří byli ordinováni s prsteny, hábity a ve směšných kloboucích). Pak se ti samí hoši se špičatými klobouky začali nazývat apoštoly. Proroci na ně začali žárlit a rovněž si začali říkat apoštolové. Viděl jsem jednu dámu, která nechtěla zůstat pozadu a začala si nechat říkat „Slovutná prorokyně“. Nejnovějším výstřelkem se v jistých církevních kruzích nyní stalo, oslovovat některé lidi „apoštole“… Jako: „když přijede apoštol ´Svatý Zlatý´, oslovujte jej ´apoštole´ a ujistěte se, že je posazen v jeho soukromém apartmá, zatímco jeho pobočníci v černých brýlích hlídají dveře.“ Dokonce si již vytvořili propracovanou teologii, která by potvrdila tato směšná pravidla. Zdá se, že snad ani není možné přijmout požehnání od Božího muže, pokud jej správně neoslovíme.“[52]
Odhlédneme-li od zjevného sarkasmu Gradyho, který je i podle Dittricha respektovaným znalcem charismatického hnutí, můžeme si učinit obrázek o přijetí NAR nejen mezi letničními, ale i mezi některými umírněnými, a přesto vlivnými charismatiky.
Kritika uplatnění vládní moci
Ohledně samotného výkonu moci jednotlivými apoštoly letniční často citují Jamese Dunna, podle něhož „apoštolská autorita není vykonávána nad křesťanským společenstvím, ale uvnitř; autorita je pak vykonávána s cílem „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“ (Ef 4,12).“[53] Stěží by se tedy dalo mluvit o vládě, či dokonce nadvládě apoštolů nad zbytkem církve. Letniční si zde znovu všímají podobnosti mezi NAR a Pastýřským hnutím, které v minulosti vedlo k nepřirozenému pyramidálnímu systému vykazatelnosti, kde byla každá osoba zodpovědná osobnímu pastýři a každý takový pastýř byl pak zodpovědný dalšímu pastýři kvůli své podřízenosti a vedení[54]. Již v roce 1976 uváděli, že jeho stoupenci byli přesvědčeni „že pro správný vztah ke Kristu je důležité, aby věřící měl svého pastýře, což je obyčejně odvozováno z Ef 4,16“ a že „ke Kristovu tělu musíme být napojení skrze klouby a šlachy.“[55] Připomeňme, že šlachy měly být „duchovní smlouvy“, které NAR převzalo, včetně – podle Hamona – správného pojetí úřadu pastýře. Ve stanovisku se však uvádělo, že „narozdíl od lidského těla, jestliže každá část těla Kristova je na svém správném místě, přijímá pokyny od Krista přímo, a tak celé tělo roste a vzdělává se v lásce.“[56]
Kritika skupinkového sboru
Tento bod úzce souvisí s předchozím, neboť institut skupinkového sboru byl pouze prostředkem, jak rozvést jednotlivou autoritu pastýřů k jednotlivým údům Těla Kristova. Zde pak znovu platí explicitní varování AoG, že jakákoliv „struktura vytvořená k tomu, aby se vyvarovala předchozí struktury, se může brzy stát diktátorskou, povýšenou a tělesnou, zatímco o sobě bude tvrdit, že je bibličtější než ta stará“[57]. Skupinkové sbory Pastýřského hnutí se staly domovem „nových konvertitů, kteří neměli nikoho, kdo by je vedl“ a toto učení bylo „vyplněním vakua“ a zdáním, že ponese dobré výsledky. Přesto „přicházelo mnoho zpráv o tom, že jde o destruktivní a … že je nutné zkoumat učení tohoto hnutí, zvláště toho, co se týká jeho přístupu k Písmu, církvi a věřícím“[58]. Nešlo přitom pouze o USA. Kriticky se z jiného úhlu pohledu vyjádřil i bývalý předseda svazu letničních církví v Německu, Reinhold Ulonska:
„Jsem striktním odpůrcem „mamutích sborů“, kde se musí nalézt nějaká pomocná konstrukce, abychom se ještě mohli starat o jednotlivce. Často se mnohé ovce nikdy nedostanou do kontaktu se svým pastýřem. Jako kontaktní osoba je delegován nějaký bratr, který se stará o skupinku. V těchto velkých sborech je pak často „boj o to kdo je větší“. Pokládám to za zcela chybný vývoj… Stádo musí mít rámec, aby pastýř znal své ovce jménem a ovce znaly hlas pastýře.“[59]
Na druhou stranu by jistě nebylo správné glorifikovat letniční církve za jejich kritický postoj a správnou eklesiologii. Nejznámější skupinkový sbor na světě, patřící učiteli pozitivního myšlení Yonggi Cho v Jižní Koreji, s velkou mírou autoritativnosti, patří k Assemblies of God. Stejně tak mnohé autokratické jihoamerické sbory. Taktéž megasbor Wernera Kniesela, který je typickou ukázkou principů Pastýřského hnutí, je formálně letniční. Přesto se ale spíše jedná o charismatická, než letniční společenství, ovšem měřeno optikou severoamerického pentekostalismu nebo evropského letničního hnutí do druhé poloviny devadesátých let.
Kritika G 12 a Jitrův model
Co se týká biblické, případně systematické teologie samotného principu uplatňování autority v učednických modelech NAR resp. Pastýřského hnutí na základě vztahu Krista k jeho učedníkům, pak tyto jsou obecně letničními odmítány. Jsou chápány jako překonaný judaismus, stejně jako Jitrův model. Navíc, ani v těchto modelech nešlo o vládnutí, ale speciálně u Mojžíše šlo o soudní, resp. poradenskou službu, kde Mojžíš učil lid Božím řádům (Ex 18,26). Nešlo o princip „přikrytí“ nebo „vykazatelnosti.“ Dokonce Ježíš sám odmítl být nad učedníky soudcem v běžných záležitostech (L 12,14). Na místě Mojžíše, jak podotýká David R. Nichols, stojí dnes osobně Kristus[60], se kterým můžeme mít po jeho vzkříšení osobní vztah. NZ církev již nepotřebuje prostředníka, kterým byl Mojžíš a s Kristem je možný mít vztah dokonce kvalitativně užší, než měli jeho učedníci v dobách jeho pozemského putování (J 16,7). Jak uvádí stanovisko k Pastýřskému hnutí:
„Někteří, pro tento svůj nový řád učednictví, nacházejí vzor ve vztahu Ježíše a jeho učedníků, avšak při tom zapomínají, že to se dělo ještě v rámci judaismu, před tím, než Ježíš začal budovat svou Církev. Vodítka pro církevní modely bychom měli hledat ve Skutcích a v epištolách. Jejich tamní rozmanitost je dána potřebami vyvstávajících z různých situací.“[61]
Duchovní jsou poté ubezpečeni, že model osobních, často nezralých pastýřů, jakkoliv lákavě vypadá, neodpovídá skutečným potřebám církve. Neboť, dle stanoviska, duchovní, jako pastýř lokálního stáda v církvi, případně spolu s manželkou, je schopen se vypořádat i s těmi nejosobnějšími záležitostmi. Je vždy možné přizvat superintendanta okrsku, a to svobodně a v případě dobrovolného uvážení. Koncept pastýřské péče, často neodborné, „s pocitem závazku, aby se někdo stal mým osobním pastýřem“, není zde rozpoznán biblickým. Bohem povolaní a církví rozpoznaní duchovní, kteří se snaží budovat a vzdělávat Kristovo Tělo, mají potřebnou zralost, stabilitu a obdarování Ducha.“[62]
Kritika výchovy následovníků
Do konfliktu se dostal i sám osobní způsob služby tzv. „koučinku“ a „multiplikace“[63], kdy je, navíc často nezralý jednotlivec, veden k vyučování svého učedníka (učedníků) v soukromí podle 2 Tim 2,2. Zde se prý má dotyčný učit od jednotlivce jeho způsobům a životnímu stylu. Pile ovšem namítá, že tento verš nic takového neuvádí:
„Například učitelé, kteří trvají na uplatňování učednického modelu one-on-one, jež bývá označován za klíčový či nezbytný k dosažení zralosti v křesťanském životě, tak činí na základě verše z 2. Tim. 2,2 „a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné“. Problém je, že tento verš neříká absolutně nic ohledně formy učednictví one-on-one. Pokud bychom chtěli tento princip z daného verše přeci jen vyčíst, bylo by potřeba úplně ignorovat celou tuto část verše: a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky. Pavel zde neříká, že by učil Timotea one-on-one, ani že Timoteus také musí vyučovat druhé one-on-one. Místo toho popisuje skupinové sezení, během kterého byl Timoteus vyučován spolu s druhými a instruuje Timotea, aby dané poznání předával dál těm, kteří budou schopni činit totéž. Pavel nespecifikuje způsob, jak to má udělat. V podstatě neexistuje ani jeden příklad, kdy by sám Pán Ježíš praktikoval one-on-one učednické vedení. Nejmenší počet, se kterým kdy pracoval, byli tři lidé. Jsou doby, kdy one-on-one může být vhodnou formou vyučování či poradenství, ale nelze dokládat nutnost praktikování tohoto modelu Písmem.“[64]
Assemblies of God dokonce i v případě, že by se dané verše mezi Pavlem a Timoteem aplikovaly správně, namítají, že nejde o žádný univerzální vzor, a tento už vůbec nevede člověka k tomu vytvářet síť:
„Jiní se pokoušejí ospravedlnit vztah pastýř – ovce přirovnáním ke vztahu mezi apoštolem Pavlem a Timoteem. Ale to byl vztah mezi starším a mladším služebníkem a nezakládá vzor pro vztah mezi pastorem a věřícími[65] Třebaže Pavlův příklad, kdy radil mladému Timoteovi, je dobrým vzorem i pro dnešek, neexistuje žádný biblický základ pro síť, která požaduje po každém věřícím, aby měl svého osobního pastýře.“[66]
Kritika ustanovování sborových autorit
V neposlední řadě je zde předmětem kritiky i způsob ustanovování sborových autorit pouze na základě rozhodnutí vyšší autority, bez možnosti rozsouzení a spolurozhodování celé církve. Letniční církve se hlásí k protestantské reformaci a mají tudíž demokratickou strukturu. To ovšem neznamená, jak se snaží vysvětlit mnozí, že se v církvi jedná o vládu lidu. Jak uvádí Filipi, jde spíše o možnost účastnit se na rozpoznání Božího povolání služebníků[67]. Podle nich jen tam, kde mohou nejbližší spoluvěřící posoudit biblické kvality, kladené na službu starších (1 Tim 3,1–13; Tit 1,6–9), se může hovořit o náležité invocatio externa. Směrem k pastorským autoritářským principům se proto AoG vysloveně dovolávají demokracie:
„Zároveň se běžně vyskytuje tendence k degradaci a snižování významu demokracie ve prospěch poddání se autoritě. Předpokládá se, že apoštolové a starší jeruzalémské církve vykonávali autoritu jak nad církví v Jeruzalémě, tak i nad jinými sbory. Bližší pohled do Písma ukáže, že když se vybíralo sedm mužů k službě při stolech, apoštolové jen uvedli, jaké mají mít předpoklady a požádali věřící, aby si je vybrali nebo zvolili (Sk 6,3–5). Ve Skutcích 14, 23, kde Pavel a Barnabáš v každé církvi ustanovovali starší, je v řečtině použito slovo ordain, které znamená vybrat nebo zvolit zvednutím ruky.“[68]
Literatura
[1] WAGNER Charles Peter. Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow, s.
192–193.
[2] WAGNER Charles Peter. Understanding How Apostles Minister in Different
Spheres.
[3] BUDIŚELIĆ, Ervin. New Apostolic Reformation, s. 209–226.
[4] WAGNER, Charles Peter. Understanding How Apostles Minister in
Different Spheres. Aniž by si to možná Wagner uvědomoval, relativně
přesně zde popsal, v odpovídajícím pořadí, analogii funkcí: 1.
diecézních, 2. titulárních a 3. auxiliárních biskupů a 4. prelátů.
[5] Tamtéž. Wagnerovi se zde opět podařilo, s určitou mírou
licence, v následném pořadí, popsat funkci: 1 kuriálních
kardinálů, 2. legátů, 3. extrakuriálních kardinálů, 4. metropolitů.
[6] WAGNER, Charles Peter. WAGNER, Charles Peter. Revival. It can
transform your city. Překročit hranice, s. 20–21.
[7] Arise Magazine Article.
[8] WAGNER, Charles Peter. Excerpt from Apostles of the City.
[9] Budiselić si všímá, že Wagner velmi otevřeně přičítá
neefektivnost v šíření evangelia denominačnímu modelu, který
brání církvím ve městě v územní jednotě při jejich snaze
evangelizovat a proměnit společnost, a také popírání a ignoraci
apoštolské služby jakožto klíčového elementu církevního růstu. In:
BUDISELIĆ, Ervin. New Apostolic Reformation, s. 209–226.
[10] KMS deklarovala: „Členové ŠV KMS začnou aktivně spolupracovat
na přípravách jednotlivých drobných regionálních akcích, které budou
pomáhat k růstu a prosazování Božího království na daném místě
(různé akce, semináře a vzdělávací programy, evangelizační akce
plošnějšího charakteru, konference menšího typu, semináře
o chvalách atd.) Sbory i jednotlivci nadále porostou svým
individuálním tempem a vývojem, ale zároveň budou vyzrávat i k
jednotě organizační a institucionální a tak se KMS stane jakousi
předsíní společného rodinného domova.“ (1994).
- KAM deklaroval: „Věříme, že v Božím hnutí, které On
dělá je jasná struktura a řád, protože Bůh není Bohem zmatku, nýbrž
Bohem pokoje (1 Korintským 14:33). Na nás je najít tuto strukturu a
přizpůsobit jí organizaci naší práce. V posledních letech jsme
vnímali potřebu regionální práce, která by nám umožňovala co
nejtěsnější kontakt s každodenními potřebami sborů v určité
oblasti a přizpůsobovat jim naši nabídku. Ve Vsetíně měl vizi
regionálního rozměru práce Petr Húšť, který byl zapojen do vedení
buňky stáže a začal pro region připravovat PDT (pracovní dny týmů),
večery modliteb a chval, koncerty atd.“ (2007).
- ČEA deklarovala: „Změna stanov ČEA na posledním členském
shromáždění otevřela pro členy ČEA a sbory v určitém městě či
lokalitě možnost zakládat místní skupiny s odvozenou právní
subjektivitou. Místní skupiny ČEA nabízejí bezpečnou platformu
spolupráce pro evangelikální sbory, které chtějí např. skrze společné
projekty ovlivňovat své město. První místní skupina tohoto druhu byla
založena sbory v Českém Těšíně“ (2007).
[11] WAGNER Charles Peter. Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow,
s. 195–200.
[12] HAMON, Bill. Apostles, prophets, and the coming moves of God, s. 96.
[13] „I strongly object to journalists using the adjective
“self-appointed” or “self-declared” when referring to apostles. No true
apostle is self-appointed. First of all, they are gifted by God for that
ministry. Secondly, the gift and its fruit are recognized by peers and the
apostle is “set in” or “commissioned” to the office of apostle by other
respected and qualified leaders“. In: WAGNR, Charles Peter. The New Apostolic
Reformation Is Not a Cult. [14] „Membership is attained only by official
invitation from the Convening Apostle through the following process: Membership
in ICA is restricted to individuals who have been recognized by a significant
segment of the church, including peer-level apostles, as having the gift of
apostle and who have been ministering through this gift for a period of time.
An invitation to join ICA requires a nomination to be made and seconded by any
two active ICA members. Under extenuating circumstances where two nominators
are not available, an explanation as to why there is no second nominee is
weighed in the decision-making process. Nomination forms are available to ICA
apostles on the website,www.coalitionofapostles.com, or through the
ICA office. Nominations by the two active members are then processed through the
ICA office and the Convening Apostle. Decisions are made on a case-by-case basis
as to whether official invitations will be extended. When the invitation is
accepted by the individual nominee, a membership application and related
documents will be sent to the nominated apostle. This involves the nominee
submitting a written application form as well as the payment of membership
dues. The applicant is required to provide the contact information for a person
who knows about the nominee’s ministry and to whom the applicant is
accountable. ICA will secure that person’s consent during the application
approval process. After the application is approved, the new ICA apostle will
be sent: a unique password for access to the Members Only section of the
website, and other relevant items and documents“. In: About ICA.
[15] Nicméně ještě minimálně v roce 2001 Wagner uváděl,
že pojmenování zde není důležité, ale důležitá je správně
vykonávaná funkce.
[16] Je nutné si zde uvědomit, že v době ekumenických koncilů
fungovali biskupové, kteří nedisponovali mandátem dominia podrobit si
společnost, natož aby existovali „sekulární biskupové“.
[17] „Pastýřské hnutí, označení, které se dnes už nepoužívá
tolik jako dříve, je stále praxe, která je těsně svázaná
s apoštolsko-prorockými výstřelky“. In: Endtime Revival–Spirit-Led
and Spirit-Controlled. [18] Haggard je významným stoupencem NAR, pastorem
megasboru New Life Church v Colorado Springs.
[19] HAGGARD, Ted Příručka pro vedoucí domácích skupinek sboru.
[20] Podobnost Neeho učení s Haggardovou příručkou ukazují
i jiné paralely. Je zde například chronologický výčet vzpory vůči
SZ autoritám. Watchman Nee ve své knize „Duchovní autorita“
neposlušnost delegované autoritě spojuje s Božím soudem nad Nádabem
a Abíhuem (s. 30–32) Miriam a Áronem (s. 32–36), Kóracha,
Dátana a Abírama (36–40) a jako vzor poslušnosti vidí Séma, který
přikryl otcovi nahotu, na rozdíl od Cháma, který byl proklet (s. 29) a
Davida, který prý poslouchal Saula (s. 43–44). Ve všech příkladech
zde Nee vidí neposlušnost delegované autoritě. Haggard ve stejném smyslu
uvádí: „Bůh může použít selhání delegované autority, aby vyzkoušel
poslušnost. Tak tomu bylo v případě Noemovy rodiny (čti Genesis
9,20–27). Noe byl Boží delegovanou autoritou. Cham, Noemův syn, se
nepokoušel zakrýt otcovo selhání; místo toho šel ven a pověděl to svým
bratrům. Noemovo selhání se stalo zkouškou pro jeho syny a ukázalo, kdo
bude dělat věci Božím způsobem a kdo se vzbouří“. Další
relevantnější příklady jsou podle Haggarda Nádab a Abíhu (čti Leviticus
10,1–2), rebelie Miriam a Árona vůči Mojžíšově autoritě (čti
Numeri 12,1–16) a rebelie Kóracha, Dátana a Abírama (Numeri 16). In:
Tamtéž.
[21] DANIEL, Raus. Hřích Teda Haggarda.
[22] „Bůh vždy respektoval a užíval vedení a jeho strukturální
autoritu v místním sboru… očekává, že pastor bude pravděpodobně
z celého sboru nejschopněji rozeznávat, jakým směrem Pán vede nebo
chce pohnout shromáždění.“ In. Rozhovor s Edwardem Trautem. Nebo:
„Pouze jedna osoba může vést stádo v jeden čas. Kdyby tvoji
spolupracovníci byli lépe naladěni na Ducha svatého, tak by oni byli
pastorem. Bůh tě vybral, protože slyšíš jeho hlas“. In: Ed Traut –
Jak najít Boží vůli.
[23] Výkonná moc se v těchto modelech uplatňuje mezi tzv.
„mezipastýře“, nověji „vedoucí domácích skupinek.“ Jejich
vlastnosti popisuje např. Kuttruff ve svých manuálech. Nejdůležitějšími
aspekty, resp. kvalifikací vedoucího domácí skupinky je zde „věrnost,
loajalita, podřízenost a poučitelnost“(s. 28–29) vůči vedení sboru,
resp. vůči pastorovi. Vedoucímu domácí skupinky je adresována otázka:
„Jak reaguješ na příkazy, poučování a kritiku?“ (s. 29) Ačkoliv jsou
tyto aspekty pro výběr církevního vedoucího důležité, pro vedoucího
skupinek v megasboru jsou vůbec nejdůležitější. Kuttruff sice
uvádí i další vlastnosti, jako „zralost, zkušenosti a schopnosti“
(s. 30), avšak dodává, že zatímco poslušnost, poddanost a loajalita jsou
„PODMÍNKOU, ty další mohou být rozvíjeny“ (s. 30). Podstatu toho,
proč jsou právě tyto vlastnosti pro výběr kandidáta určující, nedávno
časopisu Charisma odhalil pastor korejského megasboru Y. Cho, z jehož
knihy taktéž Kuttruff čerpá. Cho řekl, že by do funkcí vedoucích
skupinek a různých mezipastorů měly být dosazovány ženy, a to
z toho důvodu, že příliš neteologizují a snadno se podřizují. In:
KUTTRUFF, Susanne. Všechno o životě domácích skupinek. Nejde
o lokální práci, ale o manuál v přesahem i do ČR,
podle kterého se formuje i eklesiologie v Apoštolské církvi.
Autorka zde čerpá i z Neighboura Jr., Cho nebo Schwarze.
[24] „Služba vedoucího skupinky je prodloužením služby pastora
sboru. V tomto smyslu není vedoucí skupinky žádným pastorem, nýbrž
pomáhá, podporuje a zcela jednoduše zastupuje zájmy pastora“ In:
Tamtéž, s. 31. [25] Obšírně je tento pojem vysvětlen v článku
„What is apostolic alignment? “a few good fathers“. Uvádí se zde mimo
jiné, že jde o to uvést do souladu svůj život nebo život
společenství s dalšími skupinami na základě vzájemné
vykazatelnosti v Kristu v apoštolské vizi. In: CRAIG, Kirkby R.
What is apostolic alignment? [26] Za srovnání stojí jednotlivé body
asociační dohody s Wagnerovou klasifikací vertikálních apoštolů:
Jednota bratrská poskytuje sborům sdruženým v Asociaci JB:
1) osobní pastorační péči pastorovi sboru a jeho rodině, pomoc
v jeho osobnostním i profesionálním růstu
2) poradenskou a metodickou službu vedení sboru, včetně pastorační
výpomoci ve složitějších případech
3) kázání, vyučování, semináře a eventuelně další akce na
žádost sboru
4) tzv. coaching v programu National Church Development (Přirozený
růst církve), eventuelně duchovní audit sboru
5) účast na Pastorálních konferencích Jednoty bratrské zdarma
6) využití krátkodobých týmů různých služebností při
evangelizaci a zakládání nových sborů
7) jméno a záštitu Jednoty bratrské, jakožto registrované církve a
její duchovní dědictví k propagaci na veřejnosti Jednota bratrská
vyžaduje od sborů sdružených v Asociaci JB:
1) vykazatelnost pastora a jeho rodiny pastýři
2) nahlédnutí do vnitřních záležitostí sboru (návštěva
staršovstva, shromáždění, sejití skupinky, nahlédnutí do kartotéky a
účetnictví, rozhovor s lidmi atd.)
3) každoroční statistické údaje včetně vize sboru
4) umožnění využití darů (lidí), které Bůh dal sboru
k vytváření krátkodobých týmů různých služebností
5) krytí nákladů a finanční zainteresovanost na nadsborovou službu
v rozmezí poloviny až plného odvodu sborů Jednoty bratrské podle
míry asociačních nabídek. In: GONDÁŠ, Jáchym. Kočka leze dírou,
apoštol oknem.
[27] DRÁPAL, Dan. Apoštolská služba a členství ve sboru, s. 6.
[28] Detailní popis je možné nalézt v absolventské práci
z VOŠMT v Kolíně: MARVÁN, Josef. Skupinkový sbor.
[29] G12 and Jethro Models.
[30] WAGNER, Charles Peter. Understanding How Apostles Minister in
Different Spheres.
[31] KUTTRUFF, Sussane. Všechno o životě domácích skupinek:
Příručka pro vedoucího domácích skupinek, s. 57.
[32] MOORE, David S. Shepherding Movement, s. 154–155.
[33] Tento princip Nee rozvíjí např. v knize „Duchovní
autorita“. Zejména v kapitole 6.: „Lidé mají posluchat delegovanou
autoritu“. Pastýřské hnutí tento princip rozvinulo pomocí uzavírání
smluv mezi jednotlivými údy těla.
[34] Jako generálové víry jsou v charismatickém hnutí často
označováni velmi kontroverzní osobnosti jako Dowie, Branham, Allen, Roberts
a další.
[35] DRÁPAL, Dan. Apoštolská služba, s. 62–63.
[36] Stanislav Bubik, velký stoupenec NAR, v rozhovoru, kde
připouští, že ho ostatní považují za apoštola, uvádí, že funkce Rady
církve spočívá nyní ve správcovství, nicméně vedoucí by měli vést.
In: BARTÍK, Jiří. Rozhovor se Stanislavem Bubikem.
[37] Drápal, přes svůj letitý odpor vůči denominací, když popisuje
apoštolskou službu uznává, že tyto pojistky jsou rozvinuty právě
v denominacích. Uvědomuje si rovněž i potenciální hrozbu
zneužití autority apoštolů. In: DRÁPAL, Dan. Apoštolská služba, s. 103.
[38] Více o pojetí autority v charismatických církvích je
obsaženo v seminární práci FRANC, Aleš. Utrpenie a pastorácia.
[39] Drápalova poznámka je ostatně logická, neboť on sám, jakožto
národní apoštol, se rozešel s apoštolem Evaldem Ruckým
z Jednoty bratrské a napsal o tom v několika svých
pastýřských listech (např. „Vztahy s Jednotou“). Má rovněž
dlouhodobě napjaté vztahy i s eklésiálním apoštolem Rudolfem
Bubikem, který v roce nazval jeho učení o tom, že Bůh není
vševědoucí, rouháním, a zveřejnil o tom rovněž v roce
2005 pastýřský list. Pro odlišné pohledy na etiku rovněž
v devadesátých letech nedošlo ke spojení mezi AC a KS. Více
o tom v seminární práci In: FRANC, Aleš. Předpoklad
společenství k ekumenické práci.
[40] Např. In: DRÁPAL, Dan. Apoštolská služba, s. 103.
[41] Apostles and Prophets.
[42] Tamtéž.
[43] Apostles and Prophets.
[44] Tuto klasifikaci uvádí již Wagner. Byl jsem pak osobně svědkem,
kdy Lukáš Targosz na konferenci Apoštolské církve v září
2002 v Nymburce přesně takto argumentoval na námitku, že Bible
neukazuje na princip městských apoštolů.
[45] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[46] Apostles and Prophets.
[47] Tamtéž.
[48] Tamtéž.
[49] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[50] Apostles and Prophets.
[51] Investigativní publicita Bruce Wilson ovšem zálohoval a
zpřístupnil tyto seznamy od roku 2001 do roku 2009. In: WILSON, Bruce.
International Coalition of Apostles membership lists.
[52] GRADY, J Lee. A Message to His Holy Highness the Worshipful
Bishop Rev. Dr. Apostle Grand Poobah.
[53] Apostles and Prophets.
[54] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[55] The discipleship and submission movement.
[56] Tamtéž.
[57] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[58] The discipleship and submission movement.
[59] ULONSKA, Reinhold. Úřady v církvi, s. 24.
[60] NICHOLS, David R. Pán Ježíš Kristus In: HORTON, Stanley,
Systematická teologie, s. 310–311.
[61] The discipleship and submission movement.
[62] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[63] Jedná se o označení slovy, která se v učednickém
hnutí objevila až s příchodem manažerských metod církevního
řízení. Nicméně tyto názvy odpovídají principům Pastýřského hnutí.
[64] PILE, A. Lawrence. The Other Side Of Discipleship.
[65] The discipleship and submission movement.
[66] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[67] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[68] The discipleship and submission movement.