Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Zahraniční osobnosti
Motto:
Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho. Kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích. (2 J, 9–11)
Věrně jednáš, milovaný, v tom, co činíš pro bratry, a to pro ty, kteří přišli odjinud; oni vydali před církví svědectví o tvé lásce. Dobře učiníš, když je vypravíš na další cestu, jak se sluší před Bohem, neboť pro jméno Kristovo se vydali na cesty a od pohanů nic nepřijímají. Proto jsme povinni takových se ujímat, abychom měli podíl na práci pro pravdu. (3 J 1,5)
Úvod
Letniční hnutí je hnutím výrazně severoamerické provenience, které se zpočátku šířilo především v anglofonním světě. Bylo by naivní domnívat se, že v Čechách vzniklo „z ničeho nic“, pouhým vylitím Ducha svatého na prosté obyvatele Těšínska, i když i tento aspekt je samozřejmě více než podstatný. Celý systém věrouky křtu Duchem svatým s jeho dispenzacionalismem a církevním uspořádáním má ale své kořeny v pozdním metodismu, učení Plymouthských bratří a v České republice i v pietismu resp. pozdním luteranismu[1]. Po celou dobu své existence čerpala i Apoštolská církev věrouku ze zahraničí a byla formována nejrůznějšími vlivy, ať už pozitivními či negativními. Někteří služebníci, kteří se rekrutovali z řad učitelů klasického pentekostalismu, přispívali pozitivně k budování svébytné, umírněné letniční identity Apoštolské církve. Jiní naopak, zejména po pádu železné opony, přinášeli až extrémní charismatické důrazy.
Počátkem devadesátých let ještě přetrvával, skrze přímý kontakt, vliv klasických letničních, jako byli například Reinhold Ulonska z Německa; Kai Antturi, Veikko Manninen a Arto Hämäläinen z Finska, Jakob Zopfi ze Švýcarska, Attila Fabián z Maďarska; Michał Hydzik z Polska; později Greg Mundis z USA nebo nepřímo, skrze literaturu, David Wilkerson a George Wood, oba taktéž z USA. Později, alespoň v počátcích, i časem kontroverzní Nor Aril Edvardsen, jehož evangelizační kurzy přivedly do AC mnoho nových členů a jehož nadace přispívala na plat některých duchovních AC.
Osobnosti, které přispěly ke klasické letniční profilaci AC
Pád železné opony otevřel dveře i mnoha služebníkům, kteří by zřejmě v období totality neriskovali pobyt v zemi ovládané totalitním režimem nebo by jim to vůbec nebylo umožněno. Tito lidé často toužili vyučovat druhé. Z lidí, kteří po pádu železné opony přijížděli rozvíjet zejména neoletniční orientaci, to byli například Brit David Shearman, který byl považován za proroka a Brit Ron Hibbert, který finančně pomohl rozjet program studia na LBA. Později přijel Novozélanďan Stuart Angus, který prohloubil práci s mládeží a začal práci v nově založeném sboru ve Znojmě, kde zavedl neformální metody, které později, dle některých svědectví, vedly i k pnutí a možná i atomizaci sboru. Tito lidé byli v AC, alespoň po určitou dobu, stálicemi.
Do další skupiny patřili lidé sice enormního vlivu, ale objevili jen občas nebo působili skrze literaturu. Patří sem Němec Reinhard Bonnke, jehož agresivní evangelizace inspirovaly mnohé; Švýcar Werner Kniesel, který podstatně nepřímo zreformoval eklesiologii směrem k posílení autority pastorů a Argentinec Claudio Freidzon, který zahájil novou, experimentální pneumatologii. Na Freidzona koncem devadesátých let navazovali další, kteří budou zmíněni v dalším díle této publikace. V neposlední řadě to byl i Jihokorejec Yonggi Cho s jeho magickým pojetím víry spojeným s růstem sborů. Tito ovlivňovali zejména radikální sbory AC, které se seskupovaly okolo Stanislava Bubika a jimi založenými nebo ovlivňovanými institucemi v rámci AC jako Misijní společnost život, Nehemie a později církev v církvi pod názvem „Církev bez hranic“.
Někde uprostřed, mezi letničními a charismatickými vlivy, se nacházel Švýcar Erich Theis, jehož evangelizační kampaně a kurzy přivedly mnoho lidí, kteří se později staly členy AC, ke Kristu. Jeho evangelium bylo směsí klasického evangelia s výraznými psychologizujícími prvky.
Všichni výše uvedení byli oficiálně akceptovanými služebníky, hosty nebo autory, podporovanými přímo vedením Apoštolské církve resp. jejím biskupem. Vedle nich však působili další, kteří byli buď trpěni, ignorování nebo dokonce kritizováni a kteří se těšili přízni zejména v charismatických sborech, jako například v Brně nebo ve Valašském Meziříčí.
Zejména z Křesťanské misijní společnosti (KMS) se do Apoštolské církve infiltrovalo učení Wolfharda Margiese, Dereka Prince, Kennetha Hagina, Mahese Chavdy, Johna Wimbera nebo Petra Wagnera. KMS pak distribuovala i své apoštoly, učitele a proroky jednotlivým církvím resp. sborům, které o ně projevily zájem. Bližší informace o působení KMS v této době uvádí brožurka „Charismatická církev sjednocení?“[2] Skrze KMS byl do AC distribuován například Australan Steve Ryder s jeho masovými evangelizacemi a Čechoněmec Pavel Neústupný pořádal semináře o kosmickém exorcismu a z hlediska svého německého působení inicioval opakované smiřování se sudetskými Němci.
Z dalších charismatických kruhů pak působila i nezávislá evangelizační skupina Harvrest Ministry v čele s Adrianem Similou, objíždějící města s „modrým stanem“, v němž se již tenkrát manifestovaly typické charismatické prožitky.
Asi nejagresivněji působily spanilé jízdy švédských evangelistů Víry Ulfa Ekmana, Micaela Lundina a Benghta Wedemalma a dalších, kterým se již před revolucí podařilo získat některé členy ilegální AC a založit neocharismatický sbor Voda života pod vedením excentrického kazatele Alexandra Fleka. Jejich misie byla nepokrytě zacílena i do Apoštolské církve, kde působila zpočátku dezorientaci některých, zejména mladých členů[3]. Více o tom v článku „Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011)“[4].
V této kapitole budou probrány jen některé osobnosti, které měly výrazný vliv na proměnu Apoštolské církve, v jejímž rámci působily.
Reinhard Bonnke
Málokterý muž ovlivnil Apoštolskou církev v jejích počátcích tak, jako právě Reinhard Bonne. S jeho obsáhlými vyučováními se můžeme setkat již v prvních číslech Života v Kristu. Jeho důraz na evangelizaci a víra ve velké probuzení poslední doby v souvislosti s jeho restauracionismem vtiskl i zásadní ráz teologie Apoštolské církve. Ta ovšem nebyla nikdy exaktně formulována. Již na mezinárodní konferenci v Singapuru jsou v Životě v Kristu fotografováni oba předsedové AC v ČR i SR spolu s Bonnkem a Ulonskou. V Bonnkeho poselství se již ve třetím čísle roku 1990 můžeme setkat s tvrzením, že „probuzení minulosti se nám budou jevit nepatrná ve srovnání, co prožijeme, když se letnice prolomí do Ježíšovy církve“[5]. Pro členy Apoštolské církve se tak probuzení, díky podobným vyučováním, stalo něco samozřejmého, co zcela jistě je už na dosah ruky.
Ve dnech 22. – 25. listopadu 1990 Bonnke navštívil i ČSFR. Učinil tak na základě jarního pozvání z roku 1989. Jednalo se o evangelizaci v Bratislavě, které se krom protestantských církví účastnili i římští katolíci. Tiskovou konferenci vedl budoucí profesor a vedoucí katedry evangelikální teologie v Banské Bystrici Pavel Procházka. Evangelizace byla přenášena federální televizí a podílelo se na ní 94 sborů a vybráno bylo 400 karet rozhodnutí[6].
Snad i díky Bonnkeho přátelství s učiteli hnutí Víry se již v roce 1992 objevuje na titulní straně Života v Kristu jeho jihoamerický proponent Ray McCauley, zakladatel Haginovy biblické školy Rhema v JAR[7]. Bonnke se pak znovu objevil na titulní straně prvního čísla Života v Kristu v roce 1991, následován obsáhlým článkem o duchovním boji. Bonnke zde sdílel své velmi často opakované svědectví, že jeho nahlas zvolané „halelujah“ zneškodnilo čarodějnici, která jej přiletěla z Kalifornie proklít[8].
Bonnke je v AC dodnes považován za jednoznačně gigantickou osobnost evangelisty. Důkazem je, že krom opakovaných zmínek a citací Bonnkeho v kázáních i v časopise, se pro Karla Káňu Bonnke stal příkladem nejen pro úspěšnou evangelizaci, ale i pro vytrvalost. Káňa se při neúspěchu evangelizace v Pohořelicích odvolával, že přece i Bonnke „kázal dvěma lidem, z nichž jeden se obrátil“[9]. Bonnkeho služba se stala inspirací i pro stanové evangelizace „Exploze“ v AC. Lukáš Targosz vyzdvihoval Bonnkeho osobní oběti, které stojí za tímto úspěchem, a dával je za vzor pro služebníky, kteří jejich stanové evangelizace navštěvují [10]. Bonnke pak byl opět pozván jako klíčový řečník na evropskou letniční konferenci do Frýdku Místku v roce 1997, na které skutečně vystoupil[11]. (Více o tom v kapitole o konferencích). O životě a učení Reinharda Bonnkeho je možné se dočíst v e-knize „Reinhard Bonnke: kombajn žně poslední doby?“[12]
David Shearman a Ron Hibbert
Své návštěvy v Čechách pravidelně vykonávali i neoletniční kazatelé David Shearman, který byl považován za proroka a Ron Hibbert, oba z Anglie. Oba též vyučovali na biblických seminářích v Dobré nad Sázavou již v roce 1991[13]. Sbor Davida Shearmana se podílel i na formování Stanislava Bubika a navštívili jej rovněž manželé Rudolf a Marie Bubikovi při příležitosti vydání knihy vězeňských vzpomínek a zážitků Rudolfa Bubika[14]. Shearmanova autorita byla v AC tak markantní, že když se Marie Bubiková snažila poukázat na, podle ní, nevhodné odívání a zevnějšek v církvi, uvedla, že i David Shearman vyzdvihl jednoho hudebníka za to, jak byl ostříhán[15]. A stejně tak v roce 1993 se Shearman i Hibbert objevují v září 1993 v Zelené vodě u Nového Města, kde vyučovali členy ústředí a pastory, a kde Shearman přinesl prorocké slovo o tom, aby se AC neohlížela přes rameno, jak to dělají druzí, jelikož závodník, který se podívá přes rameno, zpomalí v běhu a prohraje[16]. Rovněž zde prorokoval, že „Bůh chce rozmnožit vaše sbory desetkrát“[17]. Toto proroctví bylo vzato natolik vážně, že nepodepsaný autor, zřejmě Stanislav Bubik, v Životě v Kristu uvedl:
„Nyní se chci podívat na sbory a skupinky křesťanů v našem národě. Tam, kde je 10 členů Bůh říká, chci přidat dalších 90. Tam, kde je 100 Bůh říká, že bude 1000. Co s tím děláme my? Co na to říká naše víra? Já osobně se modlím za to, aby se toto proroctví naplnilo alespoň ve městech, do kterých pojedeme se stanem“[18].
I mnohá osobní Shearmanova proroctví byla v AC brána velmi vážně a on sám proslul i způsobem, kterým své charisma předával druhým. Například v roce 1994, na konferenci Assemblies of God ve Velké Británii, odhodil své žluté sako s tím, že kdo se první dotkne, obdrží stejné pomazání[19]. Podle dalších svědectví se nejednalo o izolovanou událost. Konzervativní britský letniční teolog a publicista Jacob Prasch nazval později Shearmana „náboženským šarlatánem“ i z důvodu jeho učení a pozdější podpory praktik Nové apoštolské reformace[20].
Ron Hibbert, který byl podobně mnohými členy AC považován za excentrika, měl rovněž na AC nezanedbatelný vliv. Jednak pomohl finančně zabezpečit první měsíc fungování LBA v roce 1992[21] a rovněž se účastnil vyučování na pastorální konferenci v roce 1995 o službě pastora resp. o týmové službě. Jeden tým podle něho tvoří církev, druhým týmem je „skupina apoštolů a proroků“ a třetím týmem je rodina[22].
Stuart Angus
Angus byl velmi svérázný služebník, s nesmírně přátelským přístupem a velkým důrazem na sebekázeň a osobní posvěcení. Přesto měl zvláštní důrazy, které mohly být chápány jako radikální a sekularizující, když například vyzýval mladé křesťany k nošení netradičních oděvů[23]. Sám měl pohnuté dětství, nejprve pracoval se svým otcem, který byl jachtař. Po smrti otce se však stal deprivovaným člověkem, bral drogy a nakonec skončil ve vězení. Po propuštění začal pracovat s nevidomými ve společnosti „Foundation of the Blind“[24]. Jednou měl sen o hořící místnosti, ze které vedly tři paralelní cesty. Nevidomý muž, který byl věřící a o kterého se staral, mu sdělil, že jde o Otce, Syna a Ducha svatého[25]. Poté se Angus ve svých 21 letech obrátil ke Kristu a nastoupil na biblickou školu. Později odešel do Afriky, kde spolupracoval s Reinhardem Bonnkem. V Africe se Angus setkal se skupinou Angličanů, se kterými odcestoval do Anglie, kde působil sedm let jako pastor mládeže a evangelista.
Některé z jeho misijních prací jej zavedly do východní Evropy a do bývalého Československa. V roce 1991 přijel s týmem 120 evangelistů do Ostravy a Havířova na evangelizační kampaň. Později v ČR pracoval v tandemu se svojí ženou Sárou, kterou poznal v roce 1986 a v roce 1991 se s ní oženil. V České republice zahájil program, který později pojmenoval „Vzdělávání varováním před AIDS“. Školení se mu dostalo u křesťanské organizace, která se zabývala problémem AIDS na základě materiálů WHO.
Angus poté přijel jako misionář do Znojma, kde založil organizaci ACET. Své setkání se sborem ve Znojmě popisuje takto:
„Ve městě jsem se setkal s mladým radikálním sborem, kde byli samí přátelští a milí lidé. Později jsem se vrátil se Sárou, která se do místních lidí a města také zamilovala. Jednou jsme se spolu procházeli lesem na okraji města a našli ptačí hnízdo. Bůh ke mně jasně promluvil a řekl mi, že nám dá hnízděčko ve Znojmě. Tak jsme se sem v květnu 1993 přestěhovali“[26].
Již v roce 1993 Angus vyučoval spolu s Rudolfem Bubikem na sborové dovolené v Dobré nad Sázavou sbory Apoštolské církve[27]. Zde došlo k humorné situaci. Angus jako nadšený fotbalista si v nadsázce v kázání představoval nebe jako velký fotbalový stadion. Rudolf Bubik, který se s ním střídal v kázáních, na to odvětil, že v nebi je připraveno to, co lidské oko nevidělo a že on fotbal již viděl, a proto nemůže být fotbal v nebi. Angus na to odvětil, že Bubik si zase představuje nebe jako místo plné knedlíků. Angus tuto konfrontaci, zdá se, možná nesl trochu nelibě a zřejmě se pak Bubikovi vyhýbal. Při příštím kázání na něho proto Bubik zamával, aby jej Angus „nepřehlédl“[28].
V říjnu 1993 pak Angus, se svojí manželkou Sárou, začali s výukou na pedagogické škole ve Znojmě dvouhodinový projekt A. A. E. P., který se zabýval osvětou a vzděláváním v oblasti AIDS. Ve stejném roce se s ním formálně připojili k organizaci ACET, kde byl registrován jako ACET Česká republika[29]. Do poloviny roku 1994 Angus projekt představil více než 5 000 studentům ve školách ve Znojmě, Brně, Hodoníně, Hustopečích, Bílovci a Havířově. Prostřednictvím těchto přednášek se pak Angusovi v diskusích sdíleli o své víře[30]. Angus býval zván místními sbory k evangelizacím[31] a objevoval se i na stanovém turné s názvem Exploze[32], jmenovitě například na evangelizaci v Hodoníně[33]. Angusovi pořádali při biblické škole celkem tři konference ACET a v prosinci 1996 se vrátili do Anglie[34].
Angusův přínos pro AC i pro křesťany v ČR a snad i pro etiku mezi mládeží sekulárních škol byl nesporný. O jeho charismatické orientaci nejlépe svědčí citát z rozhovoru, který poskytl charismatickému Životu víry:
„Zatím oživení nevidíme. Věřím, že k němu dojde, až věřící otevřou svá srdce současnému působení Ducha svatého. Ta řeka nyní proudí v mnoha zemích… Bůh nám pomáhej, aby naši vedoucí našli jednotu a vedli lidi z břehů náboženské jistoty do řeky života. Pro spásu naši i všech národů… Opravdové křesťanství překonává denominační a teologické předsudky. Skočte do té Řeky“[35].
Někteří jsou dodnes přesvědčeni, že přes Angusův nezanedbatelný přínos, jeho snaha experimentovat položila základ pro budoucí štěpení a zánik znojemského sboru. Například Jiří Pospíšil, nestor ACETu a v podstatě i dědic Angusovy průkopnické práce mezi sekulární mládeží, si Anguse velmi váží. Nicméně nabyl přesvědčení, že nakonec bylo lépe, že Angus odjel[36].
Erich Theis
Jedná se o švýcarského letničního evangelistu, syna kazatele, jehož jméno je spojeno s Apoštolskou církví od doby jejího vzniku. Theisovy písemně vydané kurzy se osvědčily jako evangelizační materiál, který oslovil a vedl k obrácení poměrně velkého množství lidí. Theis kázal v mnoha sborech Apoštolské církve. Jeho evangelium bylo pokojné, s určitými psychologickými prvky v učení, vycházející z jeho možná silně akcentovaného antropologického trichotomismu.
Jisté kontroverze vyvolává, že Theis specificky „usnadňoval“ příchod konvertitů na výzvu k obrácení „dopředu“. Vyžadoval, aby zároveň s konvertity na výzvu vycházeli i „poradci“, což mělo působit dojmem, že reaguje mnohem více lidí. Konvertitům to mělo pomoci překonat bariéru studu. Poté Theis pořádal pro sbor, ve kterém hostoval, bohoslužbu a seminář. Tyto semináře obsahovaly jisté až psychoanalytické prvky. Obrácení lidé byli pak místním sborem řadu týdnů vyučováni podle jeho materiálů pro katechumeny[37].
Rozhovor s Theisem vyšel i v roce 1993 v Životě v Kristu. Dozvídáme se z něho, že Theis slouží především v Německu a Švýcarsku. Jeho služba je typicky švýcarsky propracovaná do detailu, včetně oznámení akce a následného vyučování[38]. Přes veškerou zvláštnost jeho kázání i vyučování se Theis nikdy nevměšoval do vnitřních záležitostí sboru, neprohlašoval se ani prorokem ani apoštolem, který by chtěl sbory směřovat nebo vázat na sebe a díky jeho evangelizacím se obrátilo mnoho lidí, kteří trvale zůstali ve společenstvích, která jej pozvala.
Svým vystupováním i zevnějškem působil Theis vyrovnaně a jako evangelista vyvolával v lidech obvykle pocit důvěry.
Werner Kniesel
Jedním z těch, kdo podstatně ovlivnil strukturu a pojetí autority v Apoštolské církvi, byl i další švýcarský kazatel, Werner Kniesel. Ačkoliv jeho sbor patřil mezi letniční sbory, Kniesel sám nebyl, podle informací Rudolfa Bubika, typickým letničním kazatelem[39]. Nicméně pořádal v Curychu konference pro pastory z ostatních, zejména německy mluvících zemí, kde je vyučoval mimo jiné transformaci klasických sborů na skupinkové pojetí. Jeho megasbor byl vnímán jako výkladní skříň skupinkového hnutí v Evropě a čítal v roce 1994 již 1100 členů. Martin Moldán, který se ve stejném roce této konference zúčastnil, o ní napsal, že jde o „spojení svobody Ducha na jedné straně a naprosté disciplinovanosti na straně druhé“[40]. Více o Knieselovu vlivu a učení je obsaženo v kapitole „Vývoj učení o delegované autoritě“ a ve studii „Skupinový (mega)sbor“[41].
Yonggi Cho
Ačkoliv byla AC v devadesátých letech formálně proti hnutí Víry, na knihy a články Davida Yonggi Cho se jakoby vztahoval dispenz. Byl totiž letničním a dlouholetým předsedou světových Assemblies of God. Jeho vliv na AC byl nesmírný, i když často zprostředkovaný. Cho byl otcem skupinkových sborů, z jehož manuálů čerpala Susanne Kuttruff a jehož službou se inspiroval i Werner Kniesel. Specifické bylo i jeho pojetí autority, kdy se pomocní pastoři stávali v podstatě jeho sluhy (podle některých svědectví mu i líbali ruku) a na pódium modlitebny v Soulu směli vystupovat jen ti, kteří dosáhli určitého hierarchického postavení. Důraz na autoritu a úctu k představeným imponoval i Rudolfu Bubikovi a zároveň to posilovalo učení o delegované autoriě. Není divu, že se v lednu 1996 objevila zpráva, že AC hodlá Cho pozvat k návštěvě ČR a tato návštěva byla plánována na polovinu srpna[42]. Jen v Koreji se za ní mělo modlit více než 700 000 křesťanů[43].
V dubnovém Životě v Kristu bylo již stanoveno datum konference na 13. a 14. srpna 1996 a byla zde zároveň výzva k zasílání přihlášek[44]. Avšak v květnu 1996 přichází náhle zpráva, která doslova šokuje čtenáře Života v Kristu a nejen je. Psalo se v ní, že se od konference s pastorem Cho a zároveň předsedy celosvětových Assemblies of God, Apoštolská církev distancuje. Jako oficiální důvod Bubik uvedl:
„Jeho návštěvu přijela připravovat skupina misionářů z Koreje, k níž se připojili někteří korejští misionáři, kteří zde již byli, a došlo k dost velkému nedorozumění takového druhu, že jsme se nakonec museli rozejít… Když jsem viděl určité věci ze zákulisí, které se děly, nemohl jsem jinak, než se rozhodnout, že s touto akcí nechci mít nic společného… Bratři z Koreje totiž nepřišli jako ti, kdo nám chtějí pomoci, ale jako ti, kteří chtěli nad námi panovat a přikazovat nám“[45].
Chtělo by se říci, že se jednalo o „autoritu v praxi“, vždyť Cho byl předsedou celosvětových AoG a AC poslušnost autoritám striktně vyučovala. Ovšem v pozadí stála ještě jiná věc, a to, že František Pala, který se chopil úlohy překladu knih „Jiné evangelium“ a „Svrablavé uši“, se začal hlouběji zajímat o učení, kterému se začala Apoštolská církev otevírat. Opatřil si knihu „The Seduction of Christianity“ od Davida Hunta a Thomase McMahona, kde se mluví i o knize od Cho „Čtvrtý rozměr“ [46], a tuto pasáž přeložil. V té době totiž ještě někteří služebníci Apoštolské církve neměli porozumění pro učení zastávané Cho, které Hunt s McMahonem popisovali. V jejich knize se mimo jiné nachází následující pasáž:
„Cho učí, že pozitivní myšlení, pozitivní vyznávání a „vizualizace“ jsou klíčem k úspěchu. Kdokoliv může doslova „vysedět“ (inkubovat) fyzickou realitu tím, že si vytvoří její živou představu v mysli a soustředí se na ní… V předmluvě ke knize Yonggi Cho „Čtvrtý Rozměr“ Robert Schuller napsal: „Objevil jsem realitu tohoto dynamického rozměru v modlitbě, která přichází skrze vizualizaci… Nesnaž se tomu porozumět. Začni to vychutnávat! Je to pravda. Funguje to. Já to zkusil…“. Křesťanské univerzity, semináře, misie, a pomocné organizace, jsou už také v této hře úspěchu zapojeny a většina z nich hledá techniku velikého byznysu, aby skrze ni mohly spravovat vlastní záležitosti. Když to funguje na Kalifornské univerzitě, proč ne na univerzitě křesťanské? Když to funguje pro General Motors, proč ne pro křesťanskou diakonii?“[47]
AC se venkoncem od konference oficiálně distancovala i z důvodu knihy „Čtvrtý rozměr“. Dalším důvodem bylo, že na akci začala profitovat nejmenovaná skupina, která měla zastávat extrémní důrazy, což Bubik shrnul v prohlášení zveřejněním i v Životě víry. Toto prohlášení nese (podle názoru autora) zřetelnou pečeť rukopisu Františka Paly[48].
Tuto skupinu reprezentoval zřejmě Břetislav Šípek, nyní zástupce CFaN Reinharda Bonnkeho, který knihu v té době vydával. Bubik zároveň jasně zdůraznil, že se nedistancuje od Cho samotného, ale že on se sám konference pravděpodobně nezúčastní[49]. Na Bubikovo prohlášení reagovala korejská misionářka Jin Euk Suk z Full Gospel Yoikido Church, která osvětlila bližší souvislosti:
„… V dopise Apoštolské církve jsou zmiňovány blíže neurčené skupiny, které se mají údajně ujímat příprav akce se snahou ji profilovat blíže neurčeným extrémistickým směrem. Nadace AFC neoslovila nikoho jiného, než členy přípravného výboru, sestaveného Apoštolskou církví. Žádná neoficiální nebo extrémistická skupina nebyla oslovena… S politováním přijímáme vyjádření Apoštolské církve ke knize „The Fourth Dimension – Volume I“. Apoštolská církev byla soukromým vydavatelstvím uvědomněna o svém záměru v lednu tohoto roku, a toto vydavatelství přistoupilo na požadavek biskupa AC, aby kniha byla vydána až k datu konference, nikoliv dříve. Soukromého vydavatele, který knihu vydává na základě povolení Dr. Cho, nemůžeme považovat za stoupence extrémistických skupin, neboť tento vydavatel pracoval a v současnosti pracuje na vydání celkem čtyř knih Dr. Cho, byl ředitelem vydavatelství Křesťanské misijní společnosti „LOGOS“, kde vydával knihy renomovaných charismatických autorů…“[50].
Podíváme-li se blíže na repertoár LOGOSu, pak dominantní roli zde hrály tituly Dereka Prince, Kennetha Hagina a Wolfharda Margiese a i z tohoto pohledu je vidět, že se Cho ve společnosti těchto autorů cítil na svém místě. Vědělo to i Slovo Života, kde Choa považovali za vlastního a koneckonců věděl to i Život víry, který recenzi na knihu Čtvrtý rozměr zařadil do rubriky „zaměřeno na hnutí víry“[51].
Nakonec se nechal slyšet i sám Cho, když na otázku redaktora v článku v Životě víry ohledně distance AC odpověděl, že bychom „nikdy neměli stavět zdi mezi bratry“ a „uvědomování rozdílů by nemělo vést denominaci k tomu, aby odmítla spolupráci na Božím díle“. Krom klasické charismatické kritiky budování denominace pak i Cho uvedl, že má v Apoštolské církvi „mnoho bratří a sester“ a doufá, že otevřou své srdce, aby mohli mít společenství s ostatními křesťany[52]. Odmítnutí konference s Cho mělo tedy zřejmě znamenat uzavřenost před ostatními křesťany.
Situace byla tak vážná, že se později „přes vnitřní odpor“, ke knize Čtvrtý rozměr vyjádřil i představitel tábora charismatiků, Dan Drápal. Ten uveřejnil v Životě víry recenzi s tím, že by neměl problém knihu doporučit, ale ne každému:
“Čtvrtou dimenzi mohu směle doporučit. Ale jen někomu. Tomu, kdo nemá černobílé vidění a kdo ví, že neomylná je jen Bible“[53].
Poté následovala, dá-li se to tak nazvat, Drápalova brilantní analýza celé knihy a je zajímavé, že Drápal vytkl Cho v podstatě stejné věci jako Hunt a McMahon. Rozdíl byl v Drápalově charismatickém přístupu, který snad až jakoby znemožňuje cokoliv charismatického zcela odmítnout, a Huntově apologetickém přístupu, který patrně odmítá knihu jako blud, ačkoliv i on tvrdí, že učení Cho jsou často „vynikající“. V každém případě zůstalo hodnocení osoby Yonggi Cho v AC v té době rozporuplné.
Nicméně po letech, po dlouhodobější impartaci zkušeností Torontského požehnání, Bubik v osobním rozhovoru přiznal, že tehdejší distancování se od konference bylo možná chybou. Nalézal zde především Palův vliv. Dále sdělil, že kvůli učení knihy Čtvrtý rozměr měl Cho pohovor s vedoucími Assemblies of God, kteří jej žádali o vysvětlení. Cho se měl obhajovat tím, že jde o inkulturaci evangelia do buddhistické země, a proto v knize ke sdílení principů evangelia využil i buddhistického myšlení a výrazových prostředků [54].
Derek Prince
Dalším zdrojem, skrze který se do církve vnášelo charismatické učení, byly každoroční charismatické konference v Praze, pořádané KMS. Letniční zastoupení a touhu po větší participaci Apoštolské církve potvrzuje i citát Karla Káni z Života v Kristu ohledně konference z roku 1993:
„Kladem bylo, že na konferenci bylo zastoupeno mnoho našich sborů, a to včetně kazatelů a starších. Osobně jsem litoval, že nás tam z naší církve nebylo víc“[55].
Káňa pak bezděčně uvedl, že na konferenci byla rozvíjena charismatická učení, jako uzavírání „duchovních smluv“ a astrální exorcismus, což jsou typická učení Dereka Prince, částečně z dob jeho angažmá v Pastýřském hnutí. Skrze ně mělo dojít ke sjednocení Božího lidu poslední doby, před vypuknutím konečného probuzení[56].
„Třetí den byl význačný především tím, že jsme jako Boží děti z celé vlasti mohli uzavřít duchovní smlouvy, bojovat vyznáváním Božího slova proti pěti konkrétním mocnostem temnosti v naší zemi a žehnat národu i sobě navzájem“[57].
Ve dnech 21. – 26. 6. 1994 pak Derek Prince přijel do Prahy jako hlavní řečník těchto charismatických konferencí a vyučoval zde typické učení o obnově pěti služebností. Na závěr pak praktikoval tzv. učení o „impartaci duchovních darů“ a propůjčil členům Užšího výboru KMS „dar“ prodlužovat lidem nohy. Nestejně dlouhé dolní končetiny což jsou podle něho jedním z hlavních důvodů nesnází pohybového ústrojí. Konference se v rámci výuky účastnili i studenti kolínské biblické školy a asi pět pastorů AC, z nichž František Apetauer, jako člen Užšího výboru KMS, vedl i celý jeden den konference[58]. Později se Apetauer vyhnul přímé odpovědi na to, zda u něho charisma prodlužování nohou setrvalo. Pouze konstatoval svoji fascinaci nad tím, když dorůstají končetiny, což se projevuje zvukem praskajících kostí[59].
Claudio Freidzon
Snad nikdo se v AC od poloviny 90. let netěšil takové přízni a mediální publicitě jako Claudio Freidzon. Ačkoliv kořeny jeho zmocnění čerpají z hnutí Víry a i do Evropy Freidzon vstoupil skrze toto hnutí, měl později v AC otevřené dveře. Jednalo se o tak vlivnou osobnost, že jeho službě byla věnována samostatná kapitola „Claudio Freidzon, dveře pro Argentinu“ v knize Cizí oheň[60] a rovněž kapitola této knihy o Torontském požehnání.
Reinhold Ulonska
Ulonska je původem Polák, a proto si bez tlumočníka rozuměl s Rudolfem Bubikem a těšil se jeho respektu. Obrátil se v luterské církvi, a protože vystudoval luterskou teologii, měl dobrý základ k tomu, aby působil i jako letniční teolog a nakonec i předseda Svazu německých svobodných letničních sborů. Intenzivně se zabýval učením a nezdravými naukami, ovlivňujícími letniční hnutí, a proto ve dnech 18. a 19. června 1993 vystoupil i v Kolíně s dvoudenním seminářem o duchovních proudech v letničním a charismatickém hnutí. Zde, podle Rudolfa Bubika, „velmi fundovaně hovořil o mnoha teologických otázkách“[61]. Bubik následně rozpoznal biblickou nevyhnutelnost „pseudoletničních“ i „pseudocharismatických směrů“ resp. větrů proto, že se jedná o předpovězené odváté plevy[62].
Budoucí biskup AC, Martin Moldán, pořídil z těchto seminářů krátký záznam, z něhož plyne, že mezi stěžejní negativní duchovní proudy patří hnutí Víry a hnutí Obnovy. Pro hnutí je charakteristické učení, že církev musí před příchodem Krista projít obnovou. Klíčové jsou zde biblické texty Sk 15,15–17 a Sk 3,21. Někteří podle Ulonsky jako prostředek obnovy vidí chválu a uctívání. Bůh však nehledá uctívání, ale uctívače (J 4,23). Jiní – podle Ulonsky – kladou důraz na obnovení novozákonního vůdcovství (Ef 4.11), což se však děje pouze v rámci jejich hnutí. Předůrazněním apoštolské autority tak někdy vytvářejí až totalitní vztah[63]. Zde v podstatě Ulonska kritizoval jak moderní pojetí chval, které například v Brně vyučovali stoupenci hnutí Pozdního deště, i totalitní vztah apoštolů k církvi, který měl již tehdy v AC své zárodky zejména skrze později vydanou knihu W. Nee „Duchovní autorita“, kterou si mnozí apoštolové přivlastnili jako model. Ulonska zde podrobněji rozebral i dvanáct negativních jevů, z nichž některé si postupně v AC začaly dobývat své pozice:
1. Evangelizační povrchnost, kdy roli hrají čísla. Důraz na počet obrácených, velikost shromáždění. Číslo může být svědectvím, ale může i zavádět.
2. Ztráta poznání totální ztracenosti lidstva, bez níž se evangelium stává pouze prostředkem k vylepšení pozemského života.
3. Antropocentralizace, kdy jde o to, co se líbí lidem. Bibličnost je druhořadá.
4. Náchylnost k módním duchovním proudům, kdy se hledá něco, co bude „zázračně fungovat“.
5. Odstavení evangelia na vedlejší kolej, což se projevuje jako zbožštění stavu mít se dobře. Pramení z nedostatku vydání se Bohu.
6. Divadlo místo evangelia, kdy některá shromáždění jsou spíše show a zábavou než bohoslužbou.
7. Křesťanství bez sboru. Lidé se obrátí, ale nevidí nutnost zařazení se do sboru. Tento trend vychází z individualismu, což je jen jiné slovo pro egoismus.
8. Princip homogenity. Jde o křesťanství orientující se na určité zájmové skupiny (hudebníci, vysokoškoláci, mládež aj.). Správný sbor má mít všechny věkové i společenské skupiny.
9. Obcházení sborových struktur. Jde o vytváření sboru podle vlastních představ.
10. Elektronická církev, což je jevem západní církve.
11. Oslavování osobností. Jde v podstatě o reklamu.
12. Zmechanizování víry, nový formalismus, kdy se určuje Duchu svatému, kdy může působit[64].
Mnozí zřejmě byli seminářem šokováni. Zjistili, že to, co jim přinášel například časopis Život víry a někdy i Život v Kristu bylo podrobeno kritice, což je u charismatiků velmi neobvyklé. Kritizovat je možné jednotlivé výstřelky, ale ne systém učení jako takový. Umírněný Karel Káňa, který se obecně netajil svým ekumenicko-charismatickým směřováním, v časopise Život v Kristu vyznal:
„Odnesl jsem si dojem, že k mnohým současným charismatickým jevům jsem příliš tolerantní“[65].
Druhá část semináře se týkala tzv. „patera služebností“, což bylo souhrnem studie „Úřady v církvi“, kterou následně vydal Křesťanský život[66]. Podle informací Rudolfa Bubika na seminář znepokojeně reagoval i Dan Drápal, kterému Ulonska měl poté zaslal řadu materiálů, které měly potvrdit jeho vyučování.
Ulonska daroval AC doživotní copyright na překlad jeho knížek, ze kterých byly Křesťanským životem vydány „Duchovní dary“, „Úřady v církvi“ a „Služba ženy ve světle Bible“. Byl jedním z posledních klasických letničních mohykánů, jehož knížky se těšily respektu konzervativních evangelikálů, letničních, a dokonce i řady radikálních charismatiků[67].
Důsledky některých zahraničních vlivů
Ovoce služby různých služebníků je někdy zřetelné, jindy zůstává skryto. Přesto již v roce 1996 Rudolf Bubik na celocírkevní konferenci prohlásil:
„Minulá konference odrážela období, kdy v církvi sloužili různí lidé ze zahraničí a někdy církev poznamenali nevhodně: Byla to doba vyjasňování si vztahů k ostatním církvím“[68].
Možná, že v dnešní době by již i někteří služebníci, skrytí pod tímto označením, byli nahlíženi shovívavěji nebo dokonce kladně. Ačkoliv z osobností, pozvaných přímo AC nebo těch, kteří působili v jejich strukturách, byl málokdy někdo veřejně kritizován, kritika externích charismatiků zněla hlasitě. Jednalo se zejména o učitele hnutí Víry a o poznání slaběji zněla i kritika Dereka Prince. Nicméně i tato kritika měla svůj letitý vývoj. Již na jednom ze společných setkání kazatelů, jinak charismatickým experimentům otevřený František Apetauer, pronesl zvláštní proroctví:
„Bude mnoho dveří, které se budou otevírat. Ne všechny ale budou pro vás“[69][70].
Důsledkem charismatického exportu bylo pak nevyhnutelně i rozdělování sborů. Vyplývá to i z článku Karla Káni z roku 1993, když v Senici potkal bývalého člena AC, který pak navštěvoval charismatický sbor:
„A Boží lid se dělí. Ten se DĚLÍ!!! Není to strašné? Nepíšu to, abych se dotýkal místního sboru, abych rozebíral, proč se rozdělili, nic o tom nevím. Ale nepřipomíná vám to nápadně vaše město? Váš kraj? Vaši Českou republiku? Účastnil jsem se nedávné konference Apoštolské církve v Kolíně a také nebylo možno přehlédnout různé názorové proudy, rozdílná stanoviska, vyostřené postoje“[71].
Toto pnutí dále ovlivňovalo církev a projevilo se například tím, že se v Životě v Kristu objevila noticka, že 20. února 1993 byla na modlitebním setkání v Kolíně probrána otázka „přechodu jičínského sboru do KS a problematika brněnského sboru Pavla Marvána“[72]. Dělení bylo v Apoštolské církvi nahlíženo různě. Někdy jako duchovní boj v závislosti na prohlášeních, která církev vydávala k národu například ohledně potratů, jindy byl vliv heterodoxních učení připuštěn, ale často byly problémy, zejména jednotlivců, nahlíženy jako nepoddanost duchovní autoritě. Jak uvedl Bubik v jednom z úvodníků:
„Mnohokrát slyším od různých bratří a sester – „Já musím z toho sboru odejít, tam není láska.“ Za ta léta jsem poznal, že většinou jde o člověka, který byl napomenut, který odmítá přijmout napomenutí a nechce se podřídit. Takový začne operovat láskou“[73].
Obsah tohoto citátu je samozřejmě v mnoha případech opodstatněný, ale pro některé mohl být prakticky absolutní požadavek „podřízení se“ bez ohledu na poznání i svědomí vskutku chápán jako absence lásky ze strany vedoucích.
Postoj k hnutí Víry
Jednou z nejkontroverznějších věcí v Apoštolské církvi byl, a dodnes je, vztah k hnutí Víry. Zatímco postoj názorových proudů kolem evangelizací Exploze a vedení charismatických sborů v Brně nebo Valašském Meziříčí byl spíše pozitivní, postoj konzervativního křídla, v jehož čele stál svého času Rudolf Bubik, byl negativní. Je to ostatně logické neboť například brněnský sbor byl letniční vlajkovou lodí v KMS, a jeho pastoři, Pavel Marván a později František Apetauer, byli jejími funkcionáři. KMS vydávala knihy Wolfharda Margiese a Kennetha Hagina ve velkém. Naproti tomu konzervativní letniční v zahraničí, zejména v Německu, Skandinávii a USA, odkud se dostávalo Apoštolské církvi hmotné i duchovní pomoci, viděli hnutí Víry jako herezi. Vztah k této větvi charismatického hnutí pak působil v devadesátých letech v AC pnutí.
V jednu chvíli však došlo k pozoruhodné události, a to, když skandinávská větev hnutí Víry, vedená apoštolem Ulfem Ekmanem, nesdílela ekumenickou jednotu podle vize KMS a praktikovala charismatický izolacionismus. Tehdy se k uppsalskému směru a Ekmanovi, a jeho českému následovníkovi Alexandrovi Flekovi, negativně vyjádřil i Život víry. Více o tom v článku „Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011)“[74]. V té době i sám František Apetauer napsal, spolu se staršími brněnského sboru, Ekmanovi dopis, který se pak – když Ekman neodpověděl – stal dopisem otevřeným. Ekmanovi se zde vytýká mnoho etických pochybení. Apetauer však zachoval nepsané charismatické pravidlo nekritizovat charismatická učení a uvedl:
“Měli jsme však také možnost vidět některé videokazety z Vašich shromáždění anebo Vašeho vyučování a na nich jsme neshledali kromě určitých zvláštností nic, co by bylo v zásadním rozporu s biblickým učením, tak jak je chápeme my… Neznám Vaši církev natolik, abych ji směl hodnotit. Vyhýbám se zcela záměrně otázce učení. Zabývám se pouze problémem způsobu Vaší misijní práce v Brně a tím, co s ní podle mého názoru bezprostředně souvisí“[75].
Konference o hnutí Víry
Již v srpnovém čísle Života v Kristu Rudolf Bubik oznamuje konferenci na téma hnutí Víry, která proběhne od 19. do 21. 10. 1994. Avizuje ji velmi smířlivým tónem s tím, že nepůjde o „hon na čarodějnice“, ale o to „dobrého se držet“ a oddělit se od toho, co je nebiblické a lidské[76]. Oznámení konference přesto vyvolalo negativní ohlasy nejen u charismatiků, ale i v radikálnějších sborech samotné AC. Zdálo se, že tentokrát má být hnutí Víry podrobeno věroučné kritice, a to se zřejmě jevilo jako největší problém. Proto již za měsíc, v dalším úvodníku, biskup avizoval konferenci slovy:
„Když jezdím po sborech, mnoho bratří a sester se mne ptá: Proč děláte tuto konferenci? Proč chcete bojovat proti Hnutí víry? Proč je pomlouvat? A já se ptám: Odkud víš, že chceme bojovat proti nim? Proti lidem?… Sejděme se. Podívejme se pravdě do očí. Nazvěme věci pravým jménem. A je-li Hnutí víry dobré, jděme za ním. Je-li špatné, nebojme se ukázat, co je na něm špatného“[77].
Ohlášení konference aktivizovalo i Františka Apetauera, autora otevřeného dopisu Ekmanovi, nicméně vyznavače charismatického učení. Ve svých postojích byl proto rozpolcen neboť zkoumání učení nepřál. Nyní se ocitl v tlaku ze strany KMS, která měla s konferencí zásadní problém. Původně sice souhlasil, aby se na přípravě podílel i člen z jeho sboru, ale když zřejmě zjistil, že by zde měl vystoupit s referátem (který měl vycházet z rozboru knih vydaných KMS), oznámil v dopise vedoucímu oblasti, že dotyčný je „vnitřně zraněný“ a že mu jako pastor účast neschvaluje[78].
Hlavními řečníky konference byli letniční teologové ze sboru v Uppsale, kteří měli švédský sbor Slovo života prakticky z první ruky. Seznámení s těmito lidmi vyvstalo z jedné situace, kdy sbor v Českých Budějovicích navštívila mladá letniční křesťanka z řad emigrantů, která žila ve Švédsku a chtěla spatřit i český letniční sbor. Když se představila jako členka sboru v Uppsale, ihned – po počátečních rozpacích, které to způsobilo – dodala, že nikoliv Slova života. Podrobněji pak referovala, že od hnutí Slova života, se kterým zápasí Apoštolská církev, se švédští letniční ostře distancují a varují před ním. Skrze tyto kontakty se pak podařilo uspořádat i konferenci o učení, které působilo mezi českými evangelikály tolik zmatku.
Již na přípravných seminářích, které konferenci předcházely, zmínil jeden z lektorů, doktorand Ove Gustaffson, Reinharda Bonnkeho jako stoupence tohoto hnutí, což u zúčastněných vyvolalo zmatek až zděšení. Na konferenci, kromě českých řečníků Rudolfa Bubika a Milana Bubana, vystoupili právě Ove Gustaffson, Lenart Steen a Bertil Olingdahl. Kostrhůnová, účastnice konference, pak v Životě v Kristu uvedla, že řečníci ze Švédska byli velice zdrženliví a demokratičtí:
„Je mi trochu zatěžko zde jednotlivé bludy popisovat, protože mi přitom není zrovna duchovně volno. Pro informaci tedy jenom: jde zde z větší části o snahu oloupit Ježíše o jeho božství, dále se zde tvrdí, že Ježíš na kříži duchovně zemřel, dokonce, že přijal přirozenost satanovu, padl zde pojem znovuzrozený Ježíš atd. Postrádám zřejmě demokratické cítění skandinávských řečníků, rovněž tak noblesu jejich zdrženlivosti“[79].
Zdravici konferenci přednesl i Zdeněk Vojtíšek, který sdělil, že si váží toho, že Apoštolská církev ukázala „kým není“. Na konferenci přijeli i redaktoři Života víry Tomáš Dittrich a Lubomír Ondráček a dva představitelé Slova Života, Alexandr Flek a Micael Lundin.
Během konference došlo k zajímavým střetům. Například Lundin tvrdil, že letniční sbor ve Švédsku, z něhož někteří řečníci pocházeli, se Slovem života spolupracuje a snažil se tak zpochybnit jejich angažmá na konferenci, která hnutí kritizovala. Gustafsson na to tázavě pohleděl a s údivem poznamenal, že „nepoznává svůj sbor“. Následný telefonát do uppsalského letničního sboru toto tvrzení vyvrátil. Alexandr Flek se pak v kuloárech ujal útočné diskuse, načež byl ředitelem LBA vykázán z budovy pro nevhodné chování a v diskusi pokračoval před budovou školy. Tuto výhost si po nějaké době zopakoval i ze strany biskupa. Udivení nad chováním Fleka vyjádřil i jinak k hnutí Víry vstřícný Josef Hasmanda. Naopak Lukáš Targosz tradičně s hnutím Víry sympatizoval.
V jednu chvíli, když Gustafsson hovořil o Pastýřském hnutí, se Michal Beran zeptal, zda k tomuto hnutí patří i Derek Prince. Tomáš Dittrich se okamžitě přihlásil o slovo a sdělil, že protože Prince již není tohoto hnutí členem, neměla by se tato věc vůbec zmiňovat. S tím Gustafsson nesouhlasil, neboť i Rudolf Bubik ve svém příspěvku přiznal, že s hnutím Víry dříve sympatizoval a neznamená to, že by se tato skutečnost nyní nemohla konstatovat.
Gustafsson rovněž uvedl, že hnutí Víry má strukturu autokratické pyramidy, kterou nakreslil na tabuli, a zpochybnil jednomužnou strukturu církve. To asi nebylo příjemné Rudolfu Bubikovi, který následně namaloval pyramidu se špičkou dolu, aby tato struktura patrně nemohla být zpochybněna. Vysvětlil, že špičku pyramidy v církvi netvoří diktátor, ale služebník. V další fázi bylo kritizováno, že v církvi nesmí být nepotismus a že církev není nadace, kdy je například rodina Ulfa Ekmana ve vedení církve. Na to pak Bubik, na soukromý dotaz od jistého účastníka konference, reagoval veřejně tím, že jeho rodina sice celá slouží Bohu (a též byla podstatně zahrnuta ve vedení církve), ale že například mezi ním a Pavlem Bubikem stojí ještě František Pala[80].
Bubik si kritický postoj k hnutí Víry podržel do dnešních dob. Za rok po konferenci, v srpnu 1995 uvedl, že jak Ulf Ekman tak Kenneth Hagin zastávají stejné bludné prvky nauk, vycházejích z učení E. W. Kenyona, který čerpal z E. Bakkerové, a tyto směry nemají s letničním hnutím nic společného[81]. Ke spolupráci se Slovem života došlo až v novém tisíciletí, skrze evangelizace jihoamerických evangelistů, sloužících v pomazání Torontského požehnání. Když ještě před touto událostí, namísto Fleka, navštívil kolínské ústředí liturgicky i lidsky umírněnější pastor Slova života Jiří Zdráhal, dostalo se mu již od biskupa AC podané ruky[82]. Podstata učení Slova života ovšem veřejně revidována nebyla.
Závěr
Apoštolská církev se vždy snažila udržovat správnou věrouku v mezích biblického pravověří, ale odmítala vytvořit „věroučný strop“[83]. Přesto si nelze nevšimnout zajímavého paradoxu. Pokud se jednalo o určité hereze, které byly nalezeny u charismatiků, bylo možné – často přes odpor některých pastorů – vznést proti nim kritiku. Pokud ovšem stejná učení sdíleli proponenti z řad letničních, kritika již umožněna zpravidla nebyla a existovala dokonce snaha ji umlčet. Jinými slovy to, co neprošlo lidem jako Margies nebo Hagin, bylo tolerováno nebo dokonce chváleno u lidí jako například Freidzon nebo Annacondia. (Více o tom v kapitole o Torontském požehnání).
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] KANTOR, Miroslav. Některé vybrané aspekty církevní (zvláště protestantské) historie Těšínska – http://www.go-east-mission.net/…9_101108.pdf (12. 1. 2016)
[2] FRANC, Aleš. Charismatická církev sjednocení? – http://www.apologet.cz/?… (1. 12. 2015)
[3] FRANC, Aleš. Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011) – http://www.apologet.cz/?… (1. 12. 2015)
[4] FRANC, Aleš. Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011) – http://www.apologet.cz/?… (12. 1. 2015)
[5] BONNKE, Reinhard. Poselství 2000. Život v Kristu. roč. 2., č. 3., 1990, s. 7–8.
[6] Evanjelista Reinhard Bonnke v ČSFR. Život v Kristu. roč. 3., č. 1., 1991, s. 14–17.
[7] Život v Kristu. roč. 4., č. 7., 1992.
[8] BONNKE, Reinhard. Krev Ježíše Krista očišťuje od každého hříchu. Život v Kristu. roč. 3., č. 1., 1991, s. 6–7.
[9] KÁŇA, Karel. Znovu v Pohořelicích. Život v Kristu, roč. 6., č. 5., 1994, s. 7.
[10] TARGOSZ, Lukáš. Život v Kristu. roč. 7., č. 4., 1995, s. 6–7.
[11] BUBIK, Rudolf. Messina. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 6–8.
[12] FRANC, Aleš a Josef MARVÁN. Reinhard Bonnke: kombajn žně poslední doby?, Biblická apologetika. Brno, 2014 – http://www.apologet.cz/…kombajn2.pdf
[13] Seminář v Dobré nad Sázavou. Život v Kristu. roč. 3., č. 5., 1991, s. 23.
[14] BUBIKOVÁ, Marie. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 4.
[15] BUBIKOVÁ, Marie. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 4.
[16] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 5., č. 9., 1993, s. 4–5.
[17] Jak vypadá situace s Expolozí ´94. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 8.
[18] Jak vypadá situace s Expolozí ´94. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 8.
[19] PRASCH, Jacob. The Final Words of Jesus and Satan's Lies Today. St. Matthew Publishing Ltd. 1991, s. 51.
[20] Osobní korespondence s Jacobem Praschem zde dne 1. 10. 2014.
[21] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 4., č. 10., 1992, s. 1–3.
[22] MOTYKA, Pavel. Týmová služba. Život v Kristu. roč. 7., č. 5., 1995, s. 5–6.
[23] Kázání z roku 1994 v brněnském sboru.
[24] Podpořit novou sexuální revoluci. Život víry. roč.7., č. 3., 1996, s. 69–70.
[25] Angusovo vyučování z dovolené s brněnským sborem z prvního týdne v červenci roku 1993 v Dobré nad Sázavou.
[26] Podpořit novou sexuální revoluci. Život víry. roč.7., č. 3., 1996, s. 69–70.
[27] KÁŇA, Karel. Dovolená v Dobré. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 5.
[28] Osobní svědectví autora z července 1993.
[29] ANGUS, Stuart a Sarah ANGUS. ACET Česká republika. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 11.
[30] ANGUS, Stuart. Projekt vzdělávání a osvěty v oblasti AIDS. Život v Kristu. roč. 6., č. 4., 1994, s. 4.
[31] KÁŇA, Karel. Znovu v Pohořelicích. Život v Kristu, roč. 6., č. 5., 1994, s. 7.
[32] JAROŠ, Stanislav. Stanová evangelizace Exploze 94. Život v Kristu. roč. 6., č. 5., 1994, s. 9.
[33] CUPAL, Bohuslav ml., Stan naděje. Život v Kristu. roč. 6., č. 9., 1994, s. 7.
[34] KLABEČKOVÁ, Klára. Vstříc nové sexuální revoluci. Život v Kristu. roč. 9., č. 1. 1997, s. 13.
[35] ANGUS, Stuart a Sarah ANGUS. ACET Česká republika. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 11.
[36] Osobní rozhovor autora s Jiřím Pospíšilem z počátku nultých let.
[37] THEIS, Erich. Kroky do Nového života – Erich Theis. Křesťanský život, 1990.
[38] Rozhovor. Život v Kristu. roč. 5., č. 6., 1993, s. 9–10.
[39] Rudolf Bubik v osobním rozhovoru přirovnal sounáležitost Kniesela se švýcarským letničním hnutím asi jako sounáležitost Františka Apetauera s Apoštolskou církví.
[40] MOLDÁN, Martin. Konference v Curychu. Život v Kristu. roč. 6., č. 5., 1994, s. 5–6.
[41] FRANC, Aleš. Skupinkový (mega)sbor – http://www.apologet.cz/?… (11. 1. 2016).
[42] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 1., 1996, s. 3.
[43] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 3.
[44] KNOB, Pavel. Ve dnech 13. a 14. Srpna 1996. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 15.
[45] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 6., 1996, s. 3–4.
[46] HUNT, Dave a Thomas MCMAHON (překlad Antonín Uhlíř – upraveno). The seduction of Christianity: spiritual discernment in the last days. Eugene, Or.: Harvest House, 1985, 239 s.
[47] BUBIK, Rudolf. Apoštolská církev odstupuje od konference s Yongii Choem. Život víry. roč. 7., č. 6., 1996, s. 183.
[48] BUBIK, Rudolf. Apoštolská církev odstupuje od konference s Yongii Choem. Život víry. roč. 7., č. 6., 1996, s. 183.
[49] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 6., 1996, s. 3–4.
[50] Zpráva přípravného výboru vedením českých církví. Život víry. roč. 7., č. 7–8., 1996, s. 230.
[51] Život víry. roč. 7., č. 11., 1996, s. 318.
[52] Přinést lidem Ježíše. Život víry. roč. 7., č. 10., 1996, s. 272–273.
[53] DRÁPAL, Dan. Pokus o bratrskou kritiku Dr. Yongii Cho: Čtvrtá dimenze. Život víry. roč. 7., č. 11., 1996, s. 318–320.
[54] Osobní svědectví autora.
[55] KÁŇA, Karel. KK´93. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 9.
[56] Více o tom in: FRANC, Aleš. Charismatická církev sjednocení? ECM Ječná, Praha. 1998.
[57] KÁŇA, Karel. KK´93. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 9.
[58] KÁŇA, Karel, Ohlédnutí za pastorskou konferencí. roč. 6., č. 8., 1994, s. 7.
[59] Odpověď na osobní dotaz autora přibližně z let 1999–2001.
[60] FRANC, Aleš. Cizí oheň -http://www.apologet.cz/?q=articles/category/11-torontske-pozehnani/id/106-cizi-ohen (1. 1. 2016).
[61] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 3–4.
[62] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 5., č. 8., 1993, s. 3–4.
[63] MOLDAN, Martin. Seminář s bratrem Ulonskou – 1. část. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 6.
[64] MOLDAN, Martin. Seminář s bratrem Ulonskou – 1. část. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 6.
[65] KÁŇA, Karel. R. Ulonska vyučoval v Kolíně. Život v Kristu. roč. 5., č. 6., 1993, s. 6–7.
[66] MOLDAN, Martin. Seminář s bratrem Ulonskou – 2. část. Život v Kristu. roč. 5., č. 8., 1993, s. 13.
[67] Kladnou referenci má Ulonska i od vydavatelství Juda v Mělníce – http://obchod.juda.cz/?… (27. 1. 2016)
[68] BUBIK, Rudolf. in: Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8, č. 9, 1996 s. 6–10.
[69] NAVRÁTIL, Aleš Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 4., č. 10., 1992, s. 3.
[70] České Budějovice. Život v Kristu, roč. 7., č. 11., 1995, s. 9–11.
[71] KÁŇA, Karel. Výzva svým vlastním. Život v Kristu. roč. 5., č. 3., 1993, s. 5.
[72] NAVRÁTIL, Aleš. Bratrské setkání v Kolíně. Život v Kristu. roč. 5., č. 3., 1993, s. 7.
[73] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 3–4.
[74] FRANC, Aleš. Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011) – http://www.apologet.cz/?… (12. 1. 2015)
[75] Brněnští křesťané píší Ulfu Ekmanovi. Život víry, č. 5, roč. 4, 1993, s. 137–138.
[76] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 8., 1994, s. 3–4.
[77] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 9., 1994, s. 13.
[78] APETAUER, František. Dopis vedoucímu JM oblasti Františku Cupalovi. Brno, 1994.
[79] KOSTRHUNOVÁ, Zuzana. Konference o tzv. Hnutí víry. Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 3–4.
[80] Osobní svědectví autora z průběhu konference.
[81] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 8., 1995, s. 3–4.
[82] Svědectví autora z rozhovoru s Rudolfem Bubikem.
[83] Jedná se o termín Rudolfa Bubika.