Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Sbory Apoštolské církve
Motto:
„V té době jsme ještě mívali pravidelné mezidenominační schůzky pastorů, které existovaly nepřetržitě od roku 1990. Složení účastníků těchto schůzek se v průběhu času měnilo; nakonec tam zbyli Evald, Jarek, Honza Klas a já… dříve… součástí tohoto společenství byli ještě Ondřej Halama a František Apetauer.“
Úvod k jednotlivým sborům
Intelektuální střízlivost
Původní letniční základna se rekrutovala zejména z „proletariátu“, ve větších městech částečně ze střední třídy a v metropolích, jako Praha a Brno, se postupně včleňovali studenti vysokých škol. Tento kolorit byl logický, protože děti z věřících rodin často nemohly v době ilegálního působení AC studovat a pro „inteligenci“ tvořil určitou bariéru vynucený a snad v důsledku pak i pěstovaný antiintelektualismus. Zejména humanitní vzdělání bývalo v některých sborech považováno za fenomén, který může bránit plnému spolehnutí se na Boží milost a samotný rozum byl nezřídka považován za nepřítele praxe duchovních darů. Staří letniční byli proto i velmi rezervovaní k teologii, což mělo svůj racionální a pochopitelný důvod. Například během působení letničních v Jednotě českobratrské byl jejich „úhlavním nepřítelem“ teolog, dr. Jan Urban, který se často z pozic Princetonské teologie[1] a snad i marxismu snažil o potlačení „letničního extrémismu“[2].
Teolog byl proto v AC ještě donedávna chápán jako člověk, který na základě svého rozumu zpochybňuje autentičnost Bible a bojuje proti křtu v Duchu svatém a mluvení v jazycích. Takový člověk navíc komplikuje jednoduché biblické pravdy a místo prostého a správného výkladu podává výklady rozdílné a kompikované[3]. Na druhé straně je díky této skepsi mezi letničními dodnes možné věřit v autenticitu biblické doktríny i narativa, které současné akademické teologické vzdělávání, je-li bráno příliš dogmaticky, zpravidla spolehlivě podkopává a vposled i skandalizuje.
Mezi letničními vedoucími ovšem hned zpočátku byli i „příslušníci inteligence“, kteří zde nacházeli odborné uplatnění. Filolog František Pala řadu let působil jako překladatel, tlumočník a ředitel nakladatelství; lékař Aleš Navrátil byl, jak v nadsázce uváděl sám biskup, osobním lékařem biskupa a pedagog Milan Buban se stal ředitelem biblické školy. V těchto případech bylo vzdělání chápáno jako moudré Boží zaopatření církve k jejímu provozu.
Intelektuální skepse zároveň doširoka otevřela každému členovi vnitřní svobodu zkoumat Písmo a vyvozovat z něho relevantní závěry, což nebylo rezervováno pouze nějaké komisi diplomovaných specialistů. Nejvyšším garantem pravověří pak nebylo nějaké objektivizované krédo nebo nějaký obecněji odsouhlasený projev „učitelského úřadu církve“. Prakticky nezpochybnitelným garantem věrouky bylo „osobní zjevení“ dosažené ve stupni bezprostředně nadřazené autority, v posloupnosti církevní hierarchie. Toto zjevení, v podstatě „ex opere operato“ zajišťovalo církevní autoritě potřebné osvícení. Jinými slovy, pokud pastor něco „prožil“ z Písma ve vztahu ke svému sboru, bývalo to obvykle – ve formě „vize“ – pro dané společenství závazné, pokud to ovšem zároveň nebylo v rozporu se zjevením, které bylo dáno ještě vyšší autoritě, obvykle biskupovi církve. Poslušnost danému zjevení, kodifikovanému ve formě vize, se stále více stávalo i základním předpokladem ke kariérnímu růstu v církvi.
Nutno poznamenat, že v biblických znalostech a exegetickém umění, později přecházejícímu až v akrobacii, vynikal biskup Rudolf Bubik. Ten byl v církvi uznáván nejen jako teolog, kterému Bůh sám zjevuje hlubiny svého Slova, ale i jako apoštol, jehož vysoký morální kredit a názorová pevnost dokázaly přirozeně integrovat nejrůznější duchovní proudy, které se v AC projevovaly. Bubika respektovaly snad všechny sbory, s dočasnou výhradou sboru brněnského, který byl orientován charismaticky, a který akceptoval apoštolské směřování vlivem osob, těšících se apoštolské vážnosti, jako byli Dan Drápal a Evald Rucký[4]. Tento vliv ustal až po opakovaném rozdělení brněnského sboru v roce 1996[5].
Rodinný charakter
V první polovině devadesátých let ve sborech převládala rodinná atmosféra, která se formovala díky předchozím létům ilegality. Je to ostatně logické, neboť uprostřed krystalizačního jádra sboru stál často jedinec, který okolo sebe shromáždil věřící, poskytoval jim svůj byt ke scházení a celá jeho rodina se pro tyto potřeby obětovala. V církvi si všichni bez ohledu na věkový nebo společenský statut tykali. Pokud věřící z jednoho sboru přijeli do míst, kde byl jiný sbor, bylo zcela normální ubytovat se u svých sourozenců v Kristu. Postupem času pak docházelo k posilování pojetí autority, spočívající na bedrech jednoho člověka, kazatele, později pastora. Ačkoliv formální tykání zůstávalo v komunikaci běžným, začaly se v druhé polovině devadesátých let vědomě používat tituly. Nikoliv akademické, které byly u mnohých podezřelé, ale byl zaveden titul „biskup“ a „pastor“ a posléze i „starší“. Z bývalého předsedy již nebyl familiární „Rudek“, ale i v jeho nepřítomnosti se mluvilo o „bratru biskupovi“. Analogicky již nebyl kazatel, ale „bratr pastor“ a nakonec se mluvilo i o „bratrech starších“.
Posilování úlohy autority nebylo jen logickým důsledkem nutnosti zvládnutí organizace rostoucích počtu sborů a jejich členů. Šlo o cílenou strategii. První konvertité k letničnímu hnutí působili mezidenominačně, scházeli na „neutrální půdě“, někdy i v rámci stávajících církví, což hierarchizaci příliš nepřálo. Zkušenosti starých letničních s atomizací takovýchto volných struktur v době útlaku však volaly po uspořádání vlastní denominace. První pokus se odehrál v roce 1977[6]. Rudolf Bubik proto neformálním vedoucím těchto shromáždění, kteří se toužili k Apoštolské církvi přidat, radil, aby pro věřící otevřeli své domácnosti, čímž nad nimi de facto ustanovili svoji autoritu. To ovšem v některých městech vedlo až k rozpadu takto nezávisle formovaných skupin věřících[7].
Původně se tedy nejednalo o princip „vynucené“ instituční „pastorské“ autority, ale spíše o kazatele, zpočátku působícího jako duchovní otec, kterého členové sami vyhledávali. Tito pastýři pak nesli svoji kůži na trh nejen před návštěvníky svých domovů, ale svého času i před Státní bezpečností. V druhé polovině devadesátých let ale už mnohé sbory nabíraly kontury formální posloupnosti s pastory jako vedoucími, s podpůrným týmem starších podřízených pastorovi, a prostých členů, začleněných do vertikálně uspořádaných skupinek. Toto soukolí mělo přenášet Bohem danou vizi od pastora skrze potrubí ke každému jednotlivému členovi. Některá společenství tak vyrůstala z plenek rodinných společenství, přičemž rodina pastora nadále nesla autoritu v řadě sborových činností. Obecně lze říci, že muž byl pastorem, žena vedla sestry a synové dorůstali do staršovství. Někdy se z vůdcovství stávalo i rodinné řemeslo[8].
Misijní rozmach
Z hlediska vnější stránky bylo pro sbory typické velké misijní nasazení, obvykle s prorocky zaslíbeným probuzením v rámci krátkodobého horizontu. Jednalo se o dědictví klasického pentekostalismu, který sám sebe chápe jako apokalyptické hnutí, objevující se na konci času jako výsledek seslání zaslíbeného jarního neboli pozdního deště. Ten má být postupně vylit na "všeliké tělo", což představuje probuzení poslední doby, kdy se církev jako nevěsta ozdobí pro svého ženicha, Krista, který si pro ni co nevidět přijde a vytrhne ji k sobě do nebe. Film „Přijde jako zloděj“, popisující tzv. „vytržení před Velkým soužením“ byl hned po revoluci v roce 1989 úspěšně promítán jako evangelizační materiál[9].
Během evangelizací byl silně přítomen i prvek očekávání okamžitého Božího jednání resp. vysvobození, doprovázeného manifestací charismat. Bůh zde byl představen jako ten, kdo nejenom slyší, ale je také hotov jednat, a proto během evangelizací probíhaly i modlitby za nemocné. Ovšem například konzervativní sbor v Českých Budějovicích pořádal evangelizace spolu s evangelíky a členy Církve bratrské a jeho kazatel nechtěl touto praxí pohoršovat a vyhýbal se i hlasité glosolálii[10]. Ačkoliv za to byl radikálními letničními kritizován, ostatní církve ve městě jeho umírněnost oceňovaly[11].
Při rozhovorech s jednotlivými pastory, které vycházely především v průběhu let 1995 – 1997 na pokračování v Životě v Kristu, je vidět několik společných bodů, které těmto pastorům ležely na srdci a které ochotně sdíleli. Sbory očekávaly naplnění prorocky zaslíbeného početního růstu, ale jejich pastoři nebyli s růstem spokojeni a čekali i zněkolikanásobení členské základny. Často měli zjeven i konkrétní počet lidí, kterého by do určité doby měl jejich sbor docílit, a za toto číslo se pak modlili. Ačkoliv to zřídka bylo jasně formulováno, očekávalo se, že obrácení lidé budou přidáváni pastorovi pro jeho věrnost a správně vedený duchovní boj. Klasickým obrazem pastora byl Mojžíš nebo Jozue, dobývající jemu Bohem zaslíbené město.
Rozdělení a odchody
Sbory vedle růstu procházely i dělením, které bylo často interpretováno jako „nepoddanost autoritě pastora“. Lidé, kteří sbor opouštěli, byli často získáni skrze charismatickou literaturu a odešli do KS, působících skrze KMS, nebo do mnohem radikálnějšího Slova života (původně Vody Života). Zatímco KS cíleně žádný „nábor“ neprováděla, Slovo života získávalo členy z jiných církví k založení vlastních sborů prakticky otevřeně [12]. Některé sbory sice neodešly, ale vlivem charismatického exportu nabyly zřetelně charismatických kontur. Tato „vnitřní misie“ vedla letniční k sebeobraně a devadesátá léta tak byla dobou konfrontací mezi letničními a charismatiky.
Koncem devadesátých let prakticky všechny sbory implementovaly „torontskou zkušenost“ jako nové, duchovní paradigma. Nejprve se církev otevřela autorům tuto zkušenost propagujícím, jako byli Hinn, Kilpatrick, Hill, Annacondia nebo Freidzon, a následně došlo k infiltraci charismatických akcentů a učení do původně letničního genomu. K tomuto vývoji docházelo postupně, někdy plynule a organicky (u charismaticky orientovaných sborů) nebo skrze jistou konverzi (u klasicky letničních sborů). Se vznikem CBH se pak do vedení začaly včleňovat prvky hledání tzv. patera služebností (apoštol, prorok, pastýř, evangelista a učitel) které měly být nalezeny v každém sboru. K vyhledávání a zejména školení těchto úřadů sloužily postupy sekulárního manažmentu[13]. Počátkem milénia tak skončily i charismaticko-letniční půtky neboť tradiční pentekostalismus vlivem Torontského požehnání v Apoštolské církvi prakticky vymizel.
Radikální sbory jako Valašské Meziříčí nebo v menší míře Brno následovaly Toronto a Pensacolu, konzervativní sbory jako České Budějovice či později Kolín následovaly Knieselův učednický princip. Umírněný a rodinný postoj si v této době zatím zachoval například vyškovský sbor. Charismatici ale již neměli letničním co nabídnout, a rovněž mezi letničními a hnutím Víry došlo k usmíření, aniž by představitelé Slova života museli cokoliv změnit na své věrouce[14].
Členská základna
Při ustavující konferenci v roce 1989 měla Apoštolská církev celkem 8 sborů, 24 stanic a 27 diaspor. V roce 1994 měla již 20 sborů v celkem v pěti oblastech, 30 stanic a 17 diaspor:
- Východočeská oblast: České Budějovice (Michal Beran), Hlinsko (Jiří Malý), Kutná Hora (Jan Vrzalík), Lysá nad Labem (Jiří Sedláček).
- Západočeská oblast: Praha (Pavel Kocur), Varnsdorf (Martin Moldán).
- Severomoravská oblast: Agapé Řeka (Jaroslav Šelong), Český Těšín (Bohuslav Wojnar), Frýdek Místek (Petr Pokorný), Havířov (Bohuslav Sikora). Karviná (Lumír Folvarčný), Oldřichovice (Pavel Motyka), Třinec (Stanislav Cichy).
- Středomoravská oblast: Olomouc (Aleš Navrátil), Uherský Brod (Pavel Čep), Valašské Meziříčí (Josef Hasmanda).
- Jihomoravská oblast: Brno (František Apetauer), Břeclav (František Cupal), Jihlava (Dobroslav Makovička), Znojmo (Roman Pospíšek).
V únoru 1996 pak měla církev 22 sborů, 29 stanic a 31 diaspor. Přibyly dva sbory. První v Čáslavi (Pavel Dolejší), který přešel z KS pro nesouhlas se snahou vytvořit společnou denominaci s Jednotou bratrskou, a druhý ve Vyškově (Jiří Pospíšil), který vznikl ze stanice brněnského sboru [15].
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] Jan Urban obvykle bojoval s letničním hnutím na základě studií fundamentalisty Johna F. MacArthura a své výhrady shrnul ve své knize: URBAN, Jan. Tři kapitoly nejen do sboru korintského. Církev bratrská, 1991.
[2] O orientaci a způsobech zápasu Jana Urbana s letničními svědčí například kapitola Petry Gabrielové ze sborníku Archivu bezpečnostních složek pod názvem „Legalizace Apoštolské církve v podmínkách totalitního Československa s přihlédnutím k archivním pramenům StB“. Dostupné online: https://www.abscr.cz/…12/kap08.pdf (2. 1. 2018)
[3] V těchto intencích například Rudolf Bubik interpretoval slova Pavla Hoška, který snad jako vůbec první letniční nastoupil ke studiu české teologické vysoké školy.
[4] V devadesátých letech probíhala tzv. „mezidenominační pastorská skupinka“ prominentních charismatických vedoucích z různých církví v ČR, o jejíž existenci svědčí například Dan Drápal. Ten sám sice, na rozdíl od Ruckého, upírá závaznost zde přijatých „doporučení“, ale přiznává, že se zde aktivně řešily problémy církví. In: Ze zákulisí převratu v JB. Grano Salis, dostupné online: http://granosalis.cz/modules.php?… (2. 1. 2018).
[5] Na tuto skupinku přijeli v roce 1996 řešit svůj spor i František Apetauer s Miroslavem Makovičkou, nicméně Apetauerovi se zde nedostalo potvrzení, ale naopak mu byla doporučena abdikace na úřad pastora, jelikož ztratil důvěru starších, což on sám nelibě nesl. Zhruba od této chvíle pak hledal záštitu u biskupa AC, který mu ji v zájmu zachování učení o delegované autoritě neodepřel. Apetauer se od té doby staral, aby si tuto podporu vždy včas zajistil. Více o tom In: DRÁPAL, Dan. Vyjádření Dana Drápala o situaci v Brně. Oběžník Křesťanských společenství, duben 1997.
[6] Jelikož v této době došlo i k provolání Charty77, tehdejší orgány se zde obávaly propojení.
[7] Týkalo se to zejména některých sborů na Moravě (viz dále).
[8] Tuto mentalitu dobře dokumentuje údiv některých členů církve nad tím, proč úřad biskupa nepřešel na potomky rodiny Bubikových. Biskup na to musel odpovídat možná v hypotetickém rozhovoru z hlediska povolání: „Někteří lidé zírají jak tele na nová vrata, když říkám: „Bůh mi dal Martina Moldana." „Ale vždyť máš syny," namítají. Mám, ale Bůh mi nedal ani jednoho ze synů za nástupce, ale dal mi Martina.“ http://apostolskacirkev.cz/…ve-1976–2008
[9] Tato evangelizace probíhala například v roce 1991 v Domě kultury v Českých Budějovicích.
[10] Jednalo se o evangelizace při příležitosti konání zemědělské výstavy „Země živitelka“ v roce 1992.
[11] Například evangelický farář Daniel Matějka, který byl současně členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, a kritizoval charismatické hnutí, díky tomuto postoji jihočeské letniční vyjímal z popisu excesů spojených s tímto hnutím. Beran byl ovšem v AC považován spíše za stoupence zbožnosti Církve bratrské. Například Bubik žertem poukazoval na to, že poznávací značka jeho auta začínající iniciály CB (České Budějovice) ve skutečnosti znamená „Církev bratrská“.
[12] APETAUER, František. Mlčení jen na jedné straně. Brněnští křesťané píší Ulfu Ekmanovi. Život víry, 1993, č. 5, roč. 4, s. 137–138, dostupné online: http://apologet.cz/?… (2. 1. 2018).
[13] Tuto doktrínu začal razit časopis Překročit hranice, který se načas stal součástí Života v Kristu.
[14] Tohoto postoje si všímá i např. Marius Craciun ve své bakalářské práci. In: CRACIUN, M. Církev Slovo života, její vznik, vývoj a činnost v České republice, ústav religionistiky, FF MU v Brně, 2011, dostupné online: https://is.muni.cz/…na_verze.pdf (2. 1. 2011).
[15] Příloha modlitební mapy sborů Apoštolské církve. Život v Kristu č. 2 roč. 8, 1996, s. 10.