Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
2 Pozadí Kurzů Alfa
2.1 Vliv charismatického hnutí
Kurzy Alfa jsou jedinečné a unikátní v tom, že dokáží spojovat jak společenství z různých tradic, tak společenství, která vznikla teprve nedávno. Podobných výsledků dosáhlo i charismatické hnutí , jehož učení tvoří i podstatnou část pneumatologie a eklesiologie Kurzů Alfa. Jako důvod tohoto trendu můžeme nahlížet samotnou podstatu hnutí, které spojuje křesťany nikoliv na základě shodného učení, ale na základě společné zkušenosti s Duchem svatým.
Společný důraz na osobu Ducha svatého, jeho dílo, moc a jeho dary, které jsou udíleny ze svrchované Boží vůle bez rozdílu denominační příslušnosti, je pak nahlížen jako jedinečný aspekt stírání denominačních hranic a vytváření viditelné jednoty církve, která se tak stává zmocněna a posílena ke svědectví světu. Podobně to chápe i Tomáš Dittrich, když píše: „…je tu nový vítr, který oblétl Evropu a už ho máme i u nás. Není to nová metoda – nejde totiž o způsob, ale o moc Ducha – v tom jsou Alfa opravdu charismatické.“
V této kapitole není možné zdaleka postihnout všechny historické aspekty hnutí, ale zkusme nahlédnout alespoň ty, které zřetelně souvisejí s historií, učením a cíli Kurzů Alfa.
2.1.1 Počátky charismatického hnutí
Ačkoliv se celou historií jako červená nit táhne svědectví osob, které byly zvláštním způsobem Duchem svatým zmocněny k vydávání svědectví křesťanské pravdě, charismatické hnutí jako masový fenomén můžeme zřetelně rozeznat až v šedesátých letech minulého století. Není ovšem opět v rámci možností popsat nesmírně široký rozsah hnutí v jeho celosvětové šíři.
2.1.1.1 Uzdravující probuzení
Předehru charismatického hnutí můžeme sledovat již v poválečných letech USA, kdy vzniklo tzv. „Uzdravující probuzení“ spojené se jmény jako Oral Roberts, William Branham, T. L. Osborne a další. Tito uzdravující evangelisté nebyli členy žádné z tehdejších „oficiálních“ církví (někdy je dokonce vědomě opouštěli) a na své stanové evangelizace přiváděli zástupy. Ve stejné době se objevilo i hnutí Pozdního deště, které si vytklo za cíl obnovit církev duchovními dary, vytvořit viditelnou jednotu církve včetně opuštění denominací a skrze „spoutání satana“ zahájit celosvětové probuzení před viditelným příchodem Krista. Toto hnutí bylo velmi oslabeno kritikou letničních církví, zato některá jeho učení se stala trvalou součástí nezávislého charismatického hnutí.
Vznik charismatického hnutí, pro které je typické, že se nachází uprostřed denominací, můžeme hledat o něco později, a to počátkem sedmdesátých let, kdy v USA vzniklo probuzení, které doprovázely manifestace charismat jako glosolálie, proroctví a dar uzdravování nemocných. Za pionýra je považován episkopální farář z Kalifornie Denis Bennet. Ten v roce 1960 oznámil svému sboru, že přijal plnost a moc Ducha svatého, což se projevilo darem jazyků. Znakem hnutí byla skutečnost, že ač se lidé setkávali mimo rámec svých církví, nejevili výraznou snahu své denominace opustit. Charismatici proto neměli své vlastní struktury, a tak se snažili pořádat neformální, mezidenominační setkání, kterým se později pokusili dát určité struktury v rámci organizace domácích skupinek, které byly jimi vedeny a směřovány.
2.1.1.2 Pastýřsko-učednické hnutí
Snad prvním pevným uskupením v rámci celého moderního charismatického hnutí bylo tzv. Pastýřsko-učednické hnutí, jehož struktury vidí někteří teologové jako nevědomý počátek vytvoření charismatické denominace. Jeho zakladateli se stala pětice mužů, kterou tvořili Don Basham, Ern Baxter, Bob Mumford, Derek Prince a Charles Simpson, kteří byli spojeni závazkem vzájemné vydanosti a vykazatelnosti. Hnutí se později, roku 1970, institucionalizovalo a získalo rigidní strukturu, která se stala modelem pro skupinková hnutí v USA a v západní Evropě. Ještě před tím, v roce 1967, což je dva roky po ukončení II. Vatikánského koncilu, dochází ke strukturálnímu slaďování s římskokatolickou církví. Tehdy katolická charismatická obnova aplikovala „pastýřské principy“ a její časopis „New Covenant“ otiskoval celé pasáže z časopisu Pastýřského hnutí „New Wine.“
Hnutí tak získalo strukturu „učednické pyramidy“ a princip vzájemné vydanosti, včetně nemožnosti činit osobní rozhodnutí bez konzultace s duchovní autoritou, nebyl dobrovolný, ale jeho uplatňování bylo striktně požadováno na hierarchickém principu. Mladí charismatici, kteří v té době k Pastýřskému hnutí konvertovali, zde byli začleňování do tzv. „skupinek“ (dnes známé jako „home cells“) po asi dvanácti lidech. Každá z těchto skupinek měla svého vedoucího, který své ovečky duchovně „přikrýval“ a který byl zase „přikryt“ vedoucím těchto skupinek. Nad nimi stáli další a nade vším dominovalo pět vůdců se společnou vizí.
Učednictví v tomto systému postupně nabralo velmi vyhraněné podoby, kdy učedník musel ve všem poslouchat svou autoritu, a ta mu měla právo mluvit i do jeho rodinného a soukromého života. Díky neustálému vyhrocování situace došlo až k tomu, že se sami charismatici začali proti Pastýřsko-učednickému hnutí stavět. Učení, které bylo skryto za touto strukturou, předpokládalo, že hnutí vytvoří novou strukturu v čele s povolanými vůdci, kteří skrze sjednocení Božího lidu zahájí konečné probuzení před příchodem Krista. Namísto toho na veřejnost začaly pronikat excesy manipulovaných lidí, kteří ztráceli schopnost samostatného rozhodování, a stávali se zajatci skupinkového myšlení plynoucí z nekritické loajality vůdcům.
2.1.1.3 Vztahy s katolickou církví
Do napjaté atmosféry okolo Pastýřského hnutí přichází první generální charismatická konference v Kansas City roku 1977. Na této konferenci bylo přihlášeno celkem 500 000 delegátů ze všech možných církví. Překvapující je zde i účast římských katolíků.
Výrazně zde zaznělo, že by se měly zbořit bariéry mezi protestanty a katolíky, a dokonce bylo oficiálně přijato proroctví, kde bylo v Božím jménu řečeno: „Truchlím a pláču, protože Tělo mého Syna je rozbito.“ Mezi prominentní řečníky patřil i katolický kněz Raineiro Cantalamessa, který se později účastnil tvorby materiálů používaných na Kurzech Alfa. Přibližně od této chvíle se celým charismatickým hnutím jako červená nit táhne učení, které na konferenci vyslovil Jack Hayford, pastor „Church on the Way“, že „ekumenické vztahy mohou formovat a tavit ideologie.“
Doktríny Pastýřského hnutí v tomto navazování vztahů s římskokatolickou církví sehrály obzvláště aktivní úlohu a zasloužily se i o to, že katolická charismatická obnova v té době mohla pastýřsko-učednické principy aplikovat do své struktury. V roce 1978 se pět katolických společenství sloučilo do katolické, pastýřsko-učednické sítě.
V polovině osmdesátých let se hnutí pod tíhou veřejně diskutovaných excesů rozpadlo a jeho respektovaný ideolog, filosof Derek Prince, učinil veřejné pokání a hnutí opustil. Tři nezávislí badatelé: James Hitchcock, Margaret Poloma a Bruce Baron dokazují, že katolická charismatická síť postupně prošla stejnými excesy a tragédiemi, jako charismaticko-protestantské Pastýřské hnutí. Jeho principy, jak dokazuje Pile, však v mnohých obdobách pokračují dále i do dnešní doby.
Stejně tak další charismatická hnutí, jak hnutí Vinice, hnutí Proroků, hnutí Chval atd. měla a mají ve svém programu vytváření jednoty napříč denominačním spektrem za účelem vytvoření viditelné jednoty, která je chápána jako vyslyšení velekněžské modlitby Krista z Jana 17 kapitoly. Tím má dojít k tomu, že svět uvěří, což je chápáno jako probuzení poslední doby před příchodem Krista. Blíže jsou učení jednotlivých hnutí rozebrány v knize „Cizí oheň“ od autora této práce.
2.1.2 Charismatické hnutí v HTB
Sbor HTB patří k největším sborům Anglikánské církve. Svoji duchovní obnovu prožil koncem 70. let, kdy vznikl sloučením sboru Svaté Trojice v Bromptonu a sboru St. Paulus. Charismatická orientace zde nastala v době, kdy do služby spolupracovníka pastora sboru nastoupil Sandy Millar, který v roce 1976 dokončil svá teologická studia. Millar sám byl v té době již charismatikem, v roce 1968 odevzdal svůj život Kristu a ve stejném roce byl při službě letničního kazatele Davida DuPlessise naplněn Duchem svatým. DuPlessis byl ordinovaným duchovním letniční církve Assemblies of God, z jejichž řad byl později vyloučen pro svoji ekumenickou činnost. V tradičních církvích se však těšil velkému respektu a jako nekatolík se směl účastnit II. Vatikánského koncilu. Dnes je pokládán ze jednoho z nejrespektovanějších iniciátorů charismatického hnutí.
Millar se později stal vikářem sboru a svým tehdejším vikářem Turveym, který byl konzervativním evangelikálem, byl ke službě povolán právě proto, že se otevřeně přiznal k daru glosolálie. K charismatické orientaci sboru přispělo i to, že Millar, bez vědomí tehdejšího vikáře, pozval do sboru legendární charismatickou misionářku Jackie Pullingerovou, která promluvila na shromáždění žen. Millar její službu komentuje následovně:
„Zapomněl jsem o tom Turveymu říci. Jackie tam posloužila. Těch žen bylo osmdesát a snad všechny byly naplněny svatým Duchem a mluvily v jazycích… Jak mi bylo líto, že jsem mu to předem neřekl! Ale to všechno působil Bůh… Jestli znáte Jackiinu službu, víte, že když ji potkáte, tak na vzdálenost sta yardů začnete zpívat v Duchu.“
Když Torvey zemřel, na jeho místo nastoupil John Collins, který předtím působil v Kentu, a mezi jeho spolupracovníky patřili respektovaní charismatici jako David Watson, přítel a spolupracovník Johna Wimbera, a David MacInnes. V této době odchází z těchto anglikánských kruhů do České republiky i nadaný filolog John MacFarlane, který se rozhodl studovat v Praze filosofii, sám se naučil česky a jeho služba je českými charismatiky později rozpoznána jako apoštolská. Collins v HTB působil v letech 1980–85 a za jeho působení se sbor stal již plně charismatickým. K tomu přispělo i to, že do sboru pozval další respektovanou misionářku Corrie ten Boom, která se za přítomné na shromáždění modlila za naplnění Duchem svatým. Po Collinsově odchodu přichází do sboru HTB Nicky Gumbel, který pokračoval ve spolupráci s Johnem Wimberem a z jehož rukou přijal dar mluvit s druhými o Kristu.
Sbor HTB založil v rámci anglikánské církve již nejméně tři další sbory. HTB i další londýnská charismatická společenství pak odvozují svoji činnost na základě domácích skupinek.
2.1.3 Katolická charismatická obnova
Důraz na Ducha svatého, letniční zkušenost a ekumenické směřování otevřelo dveře charismatickému hnutí v římskokatolické církvi, které lze oficiálně datovat do roku 1967. Tehdy modlitební skupina studentů a profesorů z katolické univerzity Duquesne v Pittsburghu, ovlivněna četbou knihy letničního evangelisty Davida Wilkersona „Dýka a kříž“, zažila na jedné ze svých víkendových akcí zkušenost, kterou interpretovali jako vylití Ducha svatého. Tato zkušenost se lavinovitě šířila po katolických univerzitách a našla dogmatické zaštítění v autoritě belgického kardinála Leona J. Suenense a německého teologa Heriberta Mühlena pod názvem „Katolická charismatická obnova“.
„Členové společenství jezdili po jednotlivých univerzitách a pořádali modlitební setkání… Zvláštním darem, který tato setkání přinesla, byla především realizace výzev Druhého Vatikánského koncilu k ekumenismu. Na »katolická« charismatická setkání přicházeli bez problémů nekatoličtí křesťané. Tento ekumenický rozměr paradoxně v Obnově do jisté míry vyhasl v době, kdy byli charismatici církví přijati a pozváni k tomu, aby modlitební setkání přemístili do farností. Silný smysl pro ekumenismus byl tak především zachován v komunitách, které z prostředí Obnovy vzešly a které jsou bezpochyby dalším velkým darem Obnovy církvi.“
Hnutí charismatické obnovy významně souvisí i s II. Vatikánským koncilem. Již při jeho zahájení vyslovil papež Jan XXIII. modlitbu k Duchu svatému:
„Božský Duchu, obnov v naší době zázrak nových letnic a dej, ať svatá církev v jednomyslné a neustálé modlitbě spolu s Ježíšovou matkou Marií a pod vedením sv. Petra rozšíří na zemi vládu Božského Spasitele, vládu pravdy a spravedlnosti, vládu lásky a pokoje. Amen.“
Dalším významným krokem koncilu je i výzva k ekumenismu, která je dochována v dokumentu „Unitatis redintegratio“ z roku 1964. V něm je deklarována touha po obnovení jednoty mezi všemi křesťany. Na stránkách Katolické charismatické obnovy se můžeme dočíst:
„Unitatis redintegratio, dokument druhého Vatikánského koncilu o ekumenismu, díky němuž se radikálním způsobem mění vztah katolické církve k ostatním křesťanským církvím. Dodejme, že pro přijetí obnovy, která vznikla na půdě nekatolických církví, měl tento dokument zásadní význam. Zároveň se charismatická obnova poprvé od šestnáctého století stala obrodným proudem, v němž se spolu setkali protestanti a katolíci.“
Katoličtí věřící jsou vyzváni, aby se:
„…horlivě účastnili ekumenického díla. »Ekumenickým hnutím« se rozumějí jednání a podniky, které vznikají podle různých potřeb církve a časových okolností a jsou zaměřeny k podporování jednoty křesťanů.“ Cílem toho je, „aby touto cestou byly ponenáhlu překonány překážky bránící dokonalému církevnímu sjednocení a aby se všichni křesťané shromáždili v jednom slavení Eucharistie a sdružili v jednotu jedné a jediné církve, v jednotu, kterou své církvi Kristus od počátku daroval a o níž věříme, že subsistuje neztratitelně v katolické církvi…“
Důraz na Ducha svatého, společnou eucharistii a viditelnou jednotu se tak stal v charismatickém hnutí obnovy prostředkem k vytváření viditelné církve, která subsistuje v katolické církvi. Mezi katolickými charismatiky je proto jednotícím prvkem důraz na Ducha svatého. Rovněž populární papež Jan Pavel II. směřoval své modlitby za sjednocení křesťanů k Duchu svatému, když se modlil za podřízení nekatolických křesťanů jeho úřadu římského biskupa.