Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
2.3 Skupinková struktura
Kurzy Alfa stojí na principu diskuse ve skupinkách, tyto skupinky pokračují i ve sboru a rovněž samotná společenství kurzy pořádající konvertují ke skupinkovému pojetí. Gumbel jasně dokládá, že skupinky na Alfě, ze kterých se vytvářejí skupinky sborové, mají vést jednotlivé členy k zastřešení církevní autoritou resp. vedoucím skupinky, což je zcela v souladu s pojetím autority v pastýřsko-učednických modelech. I zde je rovněž každý člen „přikryt“ autoritou vedoucího skupinky, což jej „ochraňuje“, a vedoucí pak za daného jedince přebírá „duchovní zodpovědnost“. V Příručce pro přípravu týmu se uvádí:
„Společenství křesťanů je místem, kde probíhá dlouhodobé uzdravování a duchovní růst pod ochranným zastřešením církevní autority. Proto zdůrazňujeme, že by se každý člověk měl snažit nalézt skupinku, kde může růst a rozvíjet se. Vedoucí a pomocníci jsou zodpovědní za to, aby každému člověku, který jim byl svěřen, pomohli takovou skupinku najít.“ Vedoucí si skupinku rozdělí a vezmou za její členy duchovní odpovědnost… jeden člověk by měl převzít vedení.“
Na jiném místě Gumbel uvádí, že skupinková strategie Kurzů Alfa je zvolena právě proto, aby pomohla lidem zařadit se do skupinkového sboru:
„Cílem vedoucích a pomocníků je pomáhat lidem v ranných fázích a potom je zapojit do skupinky, která je součástí sborového života, kde budou moci dále růst a zrát. Skupinky v rámci Kurzů Alfa jsou od samého začátku formovány vyloženě s tímto cílem.“
Je to ostatně logické, neboť sbor HTB od doby, kdy konvertoval k charismatickému hnutí, přešel na strukturu domácích skupinek, která byla zejména vlivem tehdejšího Pastýřského hnutí rozšířena mezi charismatiky po celém světě.
2.3.1 Stručná historie skupinkového hnutí
Omezený rozsah této studie nám neumožňuje detailní rozbor dané problematiky, nicméně můžeme zmínit alespoň výčtově a v náznacích osudy některých proudů skupinkových hnutí. Americký teolog Vinzant ve své studii uvádí celkem tři zdroje moderního skupinkového hnutí, a to:
- římský katolicismus,
- pietismus,
- hnutí Církev v místě.
Na základě těchto modelů, aniž by jednotlivé proudy samy skupinkové hnutí nutně představovaly, pak podle něho dochází k zformování charismatického Pastýřského hnutí a dalších odrůd, jako jsou International Church of Christ (ICC) apod.
Podobně britská apologetka Tricia Tillin ve své kompilační práci „The Transforming Church“ popisuje alternativní eklesiologii několika novodobých skupinkových hnutí. Například hnutí církevního růstu (marketingové strategie), skupinkové církve (metodismus, čínské domácí církve, Jesus Movement ad.), domácí církve (Gene Edward, Frank Viola ad.), megacírkve (Carl George, Ralph Neighbour), Purpose Driven Churches (Bill Hybels, Rick Warren, Yonggi Cho), dvanáctkové skupinky (G12, Jethro systém) ad. V závěrečné kapitole pak autorka sumarizuje nebezpečí těchto modelů, jako je riziko manipulace, závislost na autoritě a sjednocování na nezdravém učení atd.
Formálně byly skupinkové modely inspirovány učednickým hnutím z 19. století. Popisem tohoto hnutí se krátce zabýval profesor Filipi v knize „Křesťanstvo“. Všiml si zde několika společných charakteristik, které učednická hnutí charakterizují, a to důrazu na jednotu Církve, odmítání věroučných dokumentů, jednoduchost bohoslužby, důraz na samostatnost místního sboru atd. Někteří učedníci totiž existenci denominací považují „za dílo ďáblovo“.
Podle Filipiho „jednota křesťanů a úsilí o sjednocení je pro ně věcí věrnosti a poslušnosti vůči Kristu… Je proto logické, že se učedníci velmi aktivně podíleli na světovém i misijním ekumenickém hnutí“ Tyto důrazy, jak je vidíme z popisu Filipiho, později vstřebalo i charismatické hnutí a ještě donedávna charismatičtí teologové viděli existenci denominací jako hřích, případně nad nimi rozeznávali zlé duchovní mocnosti . Rovněž Kurzy Alfa usilují o překonání konfesionalismu a identické materiály s rozpracovanou věroukou používají napříč denominacemi s touhou manifestovat viditelnou jednotu.
Z kritických prací na českém poli se některým těmto proudům věnoval článek v časopise Dingir z pera Zdeňka Vojtíška, který se soustředil na obecné principy učednictví a zejména na českou modifikaci Mezinárodní církve Kristovy , resp. Pražského společenství Kristova. Vojtíšek zde, i když v religionisticky obšírněji pojatých statích, v podstatě potvrzuje stejné jevy, ke kterým došel Filipi.
2.3.2 Skupinky a apoštolská reformace
V souvislosti s Torontským požehnáním se, zejména v charismatickém hnutí, skupinková struktura spojuje s tzv. „novou reformací“. Tato reformace se vyznačuje příchodem nové generace apoštolů a proroků, kteří mají sjednocovat církve a obnovit je do podoby původní, apoštolské církve. Peter Wagner, špičkový misiolog a dlouholetý spolupracovník Johna Wimbera, k tomu uvádí, že tato reformace restrukturalizuje církev a apoštolská služba tak volně spojuje sbory z různých denominací i sbory nedenominační do tzv. „apoštolské sítě“. Například na internetu je díky zveřejnění této sítě možné se dočíst, kdo je apoštolem s naddenominační autoritou.
Wagner vidí úlohu současných apoštolů zejména v pravomoci, která je jím udílena. Zatímco jednotlivá závazná ustanovení byla dříve v rukou koncilů či zasedání, u současných apoštolů a často jimi vedených skupinkových společenstvích tomu tak není. Zde tuto autoritu vykonávají oni sami. „Největší rozdíl mezi novým apoštolským křesťanstvím a tradičním křesťanstvím je míra duchovní autority Duchem svatým svěřené jednotlivcům… V tradičním křesťanství autorita spočívá na skupinách jako jsou církevní koncily, zasedání, shromáždění a valná shromáždění. Nové apoštolské křesťanství vidí Boha jako toho, kdo svěřuje vládu církve jednotlivcům.“
Vedle apoštolů se pak vyskytuje i prorok, pastýř, evangelista a učitel, kteří si nárokují různý stupeň autority v životě křesťana.
„Evidentně jsou nejvyšším stupněm ve své síti (apoštolové). Lidé v jejich síti jsou jim zodpovědní, ale jak je to s nimi?“ ptá se Wagner. „Věřím, že kdyby na tuto otázku nebylo včas dostatečně odpovězeno, porušilo by to jednotu celé Nové apoštolské reformace. Ale domnívám se, že je na ni odpovídáno. Shodujeme se v tom, že apoštolové musí být zodpovědní těm, kdo jsou s nimi na stejné apoštolské úrovni.“
Wagner proto usiluje, aby apoštolové po celém světě vytvořili malé skupinky, ve kterých by si vzájemně byli vykazatelní a aby tyto skupinky byly směřovány pomocí setkání jejich zástupců. Tím se ovšem evidentně vyvazují z rámce autority a odpovědnosti ve svých církvích:
„Náš základní cíl je spojit apoštoly dohromady na pravidelná setkání, aby budovali vztahy… Mým snem je, aby se z toho vyformoval nějaký počet malých skupinek, pevně vykazatelných skupinek… vedoucí se budou setkávat, aby porozuměli, co pro nás Bůh má připravené.“
Wagnerem požadovaná vzájemná „vykazatelnost“ vůdců je i původním principem Pastýřského hnutí, který v osmdesátých letech vedl ke kolapsu celé takto zformované struktury. Zdá se, že „nová apoštolská reformace“ vskutku hodlá kráčet v historických kolejích Pastýřského hnutí.
Apoštolé k tomu, aby mohli účinně převádět svoji autoritu mezi ostatní církve, potřebují převodní mechanismus. To znamená, že využívají skupinkové struktury v tom smyslu, že apoštol kontaktuje pastora sboru, který vede určitou třídu vedoucích, kteří pod sebou mají další vedoucí skupinek. Těchto mezipater může být podle velikosti sboru několik. Jednotlivé rady apoštola jsou tak převáděny až k jednotlivému členu sboru, aniž by se uvažovalo o tom, že by jeho vlastní církev do tohoto převodního soukolí mohla podstatně zasahovat. Na obdobném principu je založena i charismatická Křesťanská misijní společnost, kde se úřadu „národního apoštolátu“ těšil právě Dan Drápal.
Učení o nové reformaci je v současné době zastáváno řadou prominentních evangelikálů, jako jsou Bill Hybels z komunity Willow Creek, Rick Warren ze Saddleback California nebo reformovaný anglikánský teolog J. I. Packer a mnozí jiní. Všichni tito jsou citováni jako vlivní stoupenci Kurzů Alfa a rovněž jako stoupenci „viditelné“ jednoty církve. Rick Warren, který je v současné době pokládán za vůbec nejvlivnějšího evangelikála na světě a v jehož sboru nedávno vedli disputaci oba kandidáti na hlavu prezidenta USA, ve svém vyjádření z roku 2005 „novou reformaci“ charakterizoval takto:
„První reformace se týkala víry, tato druhá reformace se bude týkat jednání. První reformace byla o vyznání a myslím, že tato bude o skutcích. První reformace rozdělila křesťanství na desítky a stovky různých částí. Myslím, že tato (reformace) je bude ve skutečnosti znovu spojovat.“
2.3.3 Torontské požehnání a národní apoštolát
Povolávání do úřadů apoštolů a proroků se má dít mocí Ducha svatého a právě proto Torontská zkušenost, která je za eskalaci moci Ducha svatého považována, akcelerovala povolávání nových apoštolů. Potvrdil to i apologeta Torontské zkušenosti, baptistický teolog Guy Chevreau, když právě v Torontském požehnání viděl novou reformaci. Tak i mnozí vůdci, kteří cestovali do Toronta, zde podle Chevreau přijímali apoštolát pro svoji zemi.
Rovněž Ralph Neighbour, jehož manuály „Výzbroj nováčka“ pro vyučování konvertitů v domácích skupinkách vydal i časopis českých charismatiků „Sborový dopis“, viděl ve skupinkových sborech naplnění osobního zjevení, že skupinkové sbory promění církev do dospělosti a vytvoří půdu pro konečnou, apoštolsko-prorockou reformaci církve posledních dní.
Torontské požehnání zřejmě dalo základ pro to, co Alfa, skrze skupinkovou transformaci, nyní dotváří a co je považováno za „novou reformaci“. Podrobněji se významu, historii, praxi a učení více věnuje absolventská práce Josefa Marvána „Skupinkový sbor.“