Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Motto:
Mnozí mě pomlouvají, že prý je jasné: „Rudek se vždy postaví za pastora.” Odpovídám: „A mám jinou možnost?” Já toho pastora ustanovuji a tím ho stavím pod Boží autoritu. Já ho pak musím brát. Není to tak jednoduché ani pro mě, protože jsem ve službách Boha živého. Já musím přijímat jeho principy a ty taky.
(Bubik R., emeritní biskup AC)
Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní. Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a před vyvolenými anděly, abys takto postupoval bez předpojatosti a nikomu nestranil.
(1Tm 5,19–21)
Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu.
(Jk 3,5–8)
Úvod
Popis druhého rozdělení sboru AC Brno je natolik komplexní a komplikovanou záležitostí, která citelně ovlivnila budoucí směřování Apoštolské církve, že pro snadnější orientaci bude dobré zmínit nejprve kostru celého příběhu. Ta by mohla čtenáři umožnit zasazení jednotlivých událostí a jejich popisu do celkového rámce příběhu:
V roce 1996 došlo k vyvrcholení delšího sporu mezi pastorem sboru Františkem Apetauerem a pomocným kazatelem Josefem M. Ten nakonec napsal starším dopis s prosbou o řešení, a o sporu informoval i biskupa církve Rudolfa Bubika. Na setkání staršovstva, v přítomnosti seniora JM oblasti Františka Cupala včetně biskupa církve, pak vyjádřili dva ze tří starších pastorovi nedůvěru. To však k odvolání nestačilo, neboť netvořili potřebné tři čtvrtiny nutné k jeho odvolání. Pastor proto prostřednictvím seniora následně vyzval dopisem sbor k hlasování ohledně důvěry v jeho úřad, ovšem nesdělil žádný důvod. Uvedl pouze, že dva z celkového počtu čtyř starších mu vyjádřili nedůvěru. Pokud by sbor pastora potvrdil, museli by tito starší odstoupit.
S daným postupem ovšem starší nesouhlasili, jelikož neviděli hlasování bez uvedení důvodů jako správné. Naopak řešení, že odstoupí buď pastor, nebo oni, pokládali za krok k následnému rozkladu sboru. V patové situaci se proto i s pastorem obrátili na Radu církve a žádali o ustavení komise, která by prověřila spor mezi Apetauerem a Josefem M. Vedení sboru se však již jevilo jako nefunkční, a proto správou nad sborem byl pověřen senior oblasti František Cupal. První a druhý pastor byli dočasně postaveni na úroveň zbylých starších.
Komise skutečně byla ustavena a po vyslechnutí svědků a prostudování materiálů uznala pastorovo pochybení a navrhla smírné řešení, případně vyjádření nedůvěry pastorovi. Starší zvolili variantu vyjádření nedůvěry, ale pastor rozhodnutí nepřijal, uvedl další skutečnosti a odvolal se. Bylo mu vyhověno a následovalo druhé šetření, kdy komise pastora potvrdila. Komise pak rozhodla i o odstoupení jednoho ze starších, Františka Paly, a to nejméně na dva roky, jelikož se začal kriticky angažovat na celocírkevní úrovni ze své funkce zástupce biskupa (viz kapitola Křesťanský život). Komise rovněž doporučila, zda by si Josef M. neměl najít civilní zaměstnání.
Starší ovšem pastorovi nadále nedůvěřovali a odmítli závěry komise akceptovat, protože navíc – podle nich – překročila svůj mandát. Následoval kompromisní návrh ze strany Rady AC, který umožňoval Palovi setrvat ve funkci staršího, pokud se vzdá svých celocírkevních funkcí. To bylo pro Palu i starší nepřijatelné, a proto byl celý sbor vyloučen z Apoštolské církve. O Josefovi M. biskup prohlásil, že na sebe svojí kritikou vztáhl prokletí. Jelikož sbor potřeboval získat právní subjektivitu kvůli rozdělení majetku, rozhodl se vstoupit do Křesťanských společenství.
Po vyloučení sboru ale bývalý druhý pastor Miroslav Makovička začal mít problémy s Palovou kritičností církve a biskupa a mj. s hledáním sekulární právní pomoci. S dalšími vedoucími vyloučeného sboru proto přijal podmínky Rady AC, vyloučili Palu z vedení sboru a iniciovali návrat skupiny do Apoštolské církve. To ovšem Pala s dalším starším, Pavlem Buraiem, odmítli a jako nástupci původního sboru vědomě zůstali ve stavu vyloučení. Fakticky vyloučený Pala byl dán Radou církve do kázně a prohlášen za lháře a pomlouvače, který až do doby pokání přestává být bratrem. Oba sbory pak pokračovaly ve své činnosti. Jeden v rámci Apoštolské církve a druhý zcela nezávisle.
Následující podrobnější popis se snaží rozepsat celé pozadí, jednotlivé kroky a reakce. Písemnosti, které jsou zde citovány, byly dány Radou církve k nahlédnutí okruhu lidí, který je možno klasifikovat jako „širší veřejnost“. Stejně tak zveřejnění dokumentů bylo písemně a veřejně přislíbeno i Františkem Palou. Autor byl v roce 1997 Apoštolskou církví pověřen, aby z daných dokumentů, které mu tehdejší biskup AC věnoval, vypracoval kritický elaborát. Nyní se zdá, že by doba více než dvaceti let mohla být dostatečná k tomu, aby na celou věc bylo možné nahlédnout kriticky a s nadhledem.
Jelikož není cílem řešit jednotlivé osoby, jsou zde jména tehdejších svědků a účastníků zmíněna pouze ve zkratce a není je nezúčastněnými osobami možné identifikovat. Pouze lidé, kteří byli v té době představiteli sboru a církve a stáli alespoň v úřadu staršího, jsou jmenováni plnými jmény, a to z hlediska zachování kontinuity s dalšími kapitolami této knihy. Pro hlubší porozumění celé události je nezbytné přečíst si zároveň kapitoly Křesťanský život a Vývoj učení o delegované autoritě. Obě se obsahově i časově vztahují k dané problematice.
Neobvyklé shromáždění
Dne 8. 6. 1996, v podstatě přesně čtyři roky po prvním rozdělení, byli účastníci nedělní bohoslužby seznámeni se zněním dopisu seniora Jihomoravské oblasti Františka Cupala. Ve skutečnosti byl autorem dopisu první pastor brněnského sboru František Apetauer, který jej Cupalovi zformuloval[1].
Apetauer zde ústy seniora Jihomoravské oblasti sboru oznamoval, že po delší době nejednoty dva ze čtyř členů staršovstva Pavel Burai a František Pala vyslovili v přítomnosti biskupa církve „svůj nesouhlas se službou pastora sboru“. Z dopisu plynulo, že tento nesouhlas byl vyslovením nedůvěry, které bylo ovšem z důvodu nenaplnění kvora ¾ k odvolání pastora nedostatečné. Vedení není jednotné, a proto má být dne 28. 6. 1996 svoláno sborové shromáždění, které má hlasovat o důvěře pastorovi.
V dopisu bylo dále sděleno, že pokud bude pastor v hlasování potvrzen, „bratří, kteří nemají pastorovu důvěru, nebudou moci dále ve vedení sboru zůstat“. Členové byli v dopise vybízeni, aby se neptali po důvodech: „Proto Vám tímto sděluji všechny nezbytné informace a současně Vás také vyzývám, abyste nehledali další informace od lidí, nerozebírali s jinými tuto situaci, ale abyste se každý den před Bohem vážně modlili, zda Bůh vašeho pastora do sboru povolal, či nikoli, zda se za něho staví, či nikoli a zda je váš pastor hoden vaší důvěry. Podle toho dejte také svůj hlas pro, či proti. Nenechte se ovlivnit nikým z lidí“. Dopis dále připomínal vidění biskupa AC o sboru v Brně, v němž nad sborem visel černý mrak, a Bůh biskupovi řekl, že jde o kritičnost a podezírání, které do sboru bude chtít zasít ďábel. Pastor v dopise poznamenal, že toto vidění Bůh biskupovi dal, aby nikdo nebyl tímto vírem nepravosti stržen[2].
Dále se zde psalo, že shromáždění, které v dané věci rozhodne, by mělo být co nejkratší a starším by nemělo být umožněno své obviněné vůči pastorovi zdůvodnit: „Věřím, že by nemělo smyslu, abychom dávali prostor jednotlivým stranám ke zdůvodnění svých postojů. Vždyť nebudete volit politické vůdce, ale vyjadřovat, na kom vidíte boží povolání. Prokažte tedy, že důvěřujete Bohu“. V závěru dopisu bylo uvedeno, že s dopisem byl seznámen i biskup Apoštolské církve, který s ním souhlasí. Později, když byl Apetauer za tento počin kritizován, uvedl, že jednal ve stresu a zkratkovitě[3].
Po přečtení dopisu a skončení shromáždění byli lidé zmatení a viditelně dezorientování. Mnozí se dožadovali, aby jim bylo řečeno, proč má být pastor odvolán. Argumentovali, že Ústava AC udává jasné důvody pro odvolání, a ty jim nebyly sděleny. Nechápali, proč se nemají vyptávat a hledat informace „u lidí“, ale pouze si vyprosit na Bohu zjevení, což jim bylo doporučeno. Není divu, že tento dopis vyvolal další otázky a zmatek. František Pala situaci komentoval, že absence informací a tlak na jednotu bez možnosti názorové plurality „teď právě… tento vír nepravosti [který byl avizován biskupovým viděním] roztáčí“[4].
Když vyšlo veřejně najevo, že autorem dopisu je ve skutečnosti František Apetauer, Pala biskupovi adresoval dopis, v němž se ho otázal, zda opravdu s Cupalovým [potažmo Apetauerovým] dopisem souhlasí, a to s dovětkem: „Žasnu, že toto se děje pod Tvým jménem“[5]. Někteří později uvedli, že biskup požadoval, aby se důvody žádosti o pastorovo odvolání „pravdivě řekly a to těmi, kterých se to týká“[6].
Většina členů ovšem vůbec neměla ponětí, že se jednalo o vyvrcholení vlekoucího se sporu ohledně pastorova jednání s Josefem M, který sepsal dne 10. 5. 1996 dopis starším sboru, a který obdržel i biskup. Lidé ani netušili o postupné a dlouhodobé eskalaci napětí mezi Františkem Apetauerem a Rudolfem Bubikem; později mezi Františkem Palou a Rudolfem Bubikem a v posledku samozřejmě mezi Františkem Palou a Františkem Apetauerem. Vznikl tak trojúhelník, kdy jednotlivé strany stály proti sobě, i když v minulosti tomu tak zdaleka nebylo.
Pojetí autority v celé AC nedovolovalo tyto spory otevřeně ventilovat. Jednota byla chápána jako podřízenost autoritě, která se veřejně projevuje podporou s absencí možnosti prezentace odlišného pohledu. Dokládá to i zápis ze staršovstva již zde dne 27. 5. 1996 v přítomnosti seniora oblasti Františka Cupala, který této situaci předcházel, a kde se zapovídá sdělovat byť osobní názor, krom jednotného stanoviska: „Bratří si uvědomili, že každý jednal sám za sebe. Nikdo nebude veřejně vynášet svůj osobní názor, aby nebyl dáván špatný příklad pro nejednotnost, aby toho nemohl někdo zneužít. Sporné věci se budou řešit na staršovstvu a budou se přednášet ujednocená stanoviska“[7].
Dopis Františka Paly
Dne 12. 6. 1996, sepsal František Pala dopis biskupovi, kde komentoval jeho roli v dané kauze. Uvedl, že během setkání dne 8. 6. 1996, na jehož základě došlo k sepsání dopisu Františka Cupala, se starší měli vyjádřit ohledně důvěry pastorovi. Dostali však jen 10 minut podle hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. O námitkách Josefa M, které celé krizi předcházely, se nemluvilo a „spravedlnost, právo a čest“ tak šly stranou. Pala v dopise biskupa obvinil ze zavádění „demokracie do církve“ neboť o pravdě se nehlasuje, ale pravda se dokazuje. Uvedl, že se s Pavlem Buraiem zastává Josefa M., kterému „byla v církvi způsobena křivda“ a biskup je postaven před volbu jako Pilát, neboť v církvi jsme již po staletí svědky toho, že je „trestán, bičován, křižován, vylučován, postihován člověk, který se staví za pravdu.“ Biskup je pro svůj nejednoznačný postoj nařčen ze zastávání Pilátova „morálního nihilismu“, protože se vyjádřil ve smyslu „Pepa má svou pravdu a František má svoji pravdu“.
Postojem biskupa je dle Paly „bezzásadovost“, a ačkoliv sám zřejmě ví, kde je pravda, volí „širokou cestu“. Pala poté „výzvu“ nehledat další informace ohledně dané věci interpretoval jako „přísný zákaz hledat informace“. Dopis vedle Piláta v dané souvislosti zmiňuje dále Goebbelse, Svědky Jehovovy a jiné sekty, „vymývání mozků“ nebo dobu komunismu. Nakonec je v dopise naznačena i možnost dohry u Ministerstva kultury pro porušování „lidských práv“ ze strany možné iniciativy nejmenovaného bratra. Pala však slibuje, že se zasadí, aby k tomu nedošlo.
Pala dále uvedl, že není jeho cílem odvolat pastora sboru, ale řešit „toliko námitky Josefa M. k Františkovu jednání“, k čemuž nedošlo. Biskupem bylo podle Paly rovněž přislíbeno, že se Josef bude moci vyjádřit k celé situaci před hlasováním, ale rozhodnutí seniora oblasti, které formuloval František Apetauer, to nyní znemožňuje. Závěrečná věta dopisu prozrazuje i hlubší rovinu celé skutečnosti: „Milý Rudku, pokud mne již nepotřebuješ, a jsem ti vlastně na obtíž, rozhodni se brzy a propusť mne ze všech služeb, které se tě nějak dotýkají“. Pala v dopise rovněž uvedl, že za dané situace – pro své svědomí – nebude respektovat informační embargo a bude lidem informace poskytovat[8].
Porušení informačního embarga
Přes to, že bylo zjevně přáním Františka Apetauera, aby k posuzování jeho jednání před sborem vůbec nedošlo, byl to nakonec on sám, kdo toto informační embargo dne 16. 6. 1996 porušil jako první. Na shromáždění, které vedl, dal příležitost poradkyni vedoucích sborových skupinek Lence J. k tomu, aby vyjádřila stanovisko biskupa. V té době se totiž konala každoroční konference o domácích skupinkách ve Švýcarsku, odkud pastor transferoval model skupinkového sboru a aplikoval jej v Brně. Na této konferenci byl přítomen i budoucí kandidát do staršovstva Karel H. Podle informací výše jmenovaných byli tito biskupem pověřeni, aby tlumočili jeho stanovisko, které mělo znít:
„Bratr Rudek řekl, že asi… tak nějak: Ta situace ve staršovstvu byla už delší dobu napjatá. Biskup i senior oblasti se snažili tuto situaci řešit tím, že mluvili s bratry staršími s cílem tuto věc vyřešit nějak v klidu. To se nepodařilo, protože na posledním setkání Rady starších dva bratři navrhli odvolání pastora, ale k tomu je třeba tříčtvrtinová většina, což nebyla… Došlo ke svolání sborového shromáždění, které má rozhodnout, jak řešit tuto věc… No a biskup se podřídí rozhodnutí sborového shromáždění. Osobní postoj bratra Bubika je takový, že neshledává u Františka ani jeden z důvodů, který je uveden v Ústavě AC pro odvolání pastora… příčinu této averze vidí v averzi dvou bratrů starších vůči pastorovi“[9].
Stanovisko starších sboru
Po těchto událostech následoval dne 17. 6. 1996 dopis starších Miroslava Makovičky, Pavla Buraie a Františka Paly, ve kterém uváděli, že jsou „zcela zásadně proti hlasování o důvěře v pastora, které nutně povede k rozdělení sboru“ neboť „žádný takový podnět nevznesli“. Požadují toliko, „aby byla spravedlivě řešena stížnost bratra Josefa M. vůči způsobu jednání pastora“. V dovětku dopisu je poté rukou Františka Paly dopsáno, že se starší spolu s pastorem dohodli na zřízení tříčlenné komise, která by celou záležitost prošetřila a kam navrhují Milana Bubana, Bohuslava Wojnara a Pavla Čepa (jako náhradníky S. Cichého a B. Sikoru). Zároveň se zavazují, že „starší i pastor budou rozhodnutí této komise respektovat“ [10].
Tato komise, ačkoliv Ústava Apoštolské církve žádnou kárnou, smírčí ani vyšetřující komisi v té době neznala a Řád církve ještě neexistoval, byla skutečně později ustavena. Tím v podstatě nastala další rovina tohoto sporu, která překročila místní sbor a oblast a stala se v jistém smyslu krizí celé církve.
Důvod hlasování o důvěře
Teprve nyní se začínají dostávat členům sboru informace, jejichž obsah vedl k otevřenému konfliktu. Co tedy způsobilo tak prudkou odezvu, v níž náhle, během jediného měsíce, figurují starší sboru, pastor, senior oblasti a biskup a nyní i speciální vyšetřovací komise? Co bylo předmětem stížnosti Josefa M. a o jaké jednání pastora se jednalo? Klíčem je zde dopis Josefa M. starším sboru ze dne 10. 5. 1996. Zdá se, jakoby se jednou z hlavních pomyslných rozbušek stala věta pastora sboru adresovaná Josefu M., kterou Josef M. interpretuje jako obvinění „z nečistoty a demagogie“[11].
Dopis Josefa M.
Akcent Františka Apetauera na skupinkovou strukturu vedl k tomu, že noví členové sboru byli přijímáni jen tehdy, pokud navštěvovali nějakou skupinku a vedoucí této skupinky se musel podpisem zaručit za to, že jsou k přijetí do sboru duchovně způsobilí. Vedoucím skupinky byl i Josef M., který dal své dobrozdání jedné kandidátce členství, která v té době navštěvovala jeho skupinku. Ve svém dopise starším zde dne 10. 5. 1996 Josef M. uvedl, že dotyčná „je člověk, který upřímně věří v Pána Ježíše Krista. Je pravdou, že některým otázkám následování Pána, např. i otázce zapojení se do sboru ne zcela rozuměla. O tom jsem s ní mluvil a jasně jsem jí položil důraz, aby se vzdala části svých dobrovolných aktivit ve prospěch společenství ve sboru“[12].
I přes zapojení do skupinky – podle Josefa M. – kandidátka se k přijetí do sboru nezdála pastorovi dost zralá. Vyskytla se u ní i specifická okolnost, která mohla být brána jako bránící uvědomit si v plnosti důsledek členství ve sboru. Josef M. v telefonickém rozhovoru pastorovi sdělil, že pokud byla pokřtěná, nevidí důvod, aby slib, který ji ohledně vstupu do společenství dal, nyní bral zpět. Na to měl pastor odpovědět, že pokud Josef M. podepsal její přihlášku, pak „za sestru ručí“. To však Josef M. odmítl s tím, že za vstup do sboru ručí starší, nikoliv on, který pouze podepsal přihlášku „jako vedoucí skupinky, a [přihlášku] podstoupil vyšší autoritě“.
Celý spor se poté nesl – v podání Josefa M. – o tom, zda je možné přijmout za člena sboru člověka, kterého církev pokřtila, či zda je třeba ještě nějakého dalšího stupně k přijetí. Josef M. argumentoval, že není možné odmítnout člověka, který oblékl Krista (Ga 3,27–28) a že by další selekcí církev vytvářela „výběrový klub“. Na to, opět v interpretaci Josefa M., pastor odpověděl, že je „demagogický“. Josef M. dále oponoval, že zárukou za sestru může být její maminka, která je věřící. Apetauer měl odvětit: „to je nečisté! To je nečistý způsob! Jsi demagogický! To nemá smysl, necháme rozhovoru!“
Josef M. vzhledem ke svým dřívějším uváděným zkušenostem proto pastora požádal, aby mu dal své obvinění písemně, což pastor odmítl s tím, že by musel celý rozhovor přesně tlumočit. Josef M. se proto rozhodl celou věc sepsat a poslat starším. V dopise uvedl: „Protože bratr František se mnou podobnými, násilnými způsoby jedná už více než rok, prosím vás, bratři, abyste se celou záležitostí zabývali, neboť starší „nemá být zlostný… rváč“ nýbrž „…dobrý, rozvážný, zdrženlivý" (Tt 1,7–8)“ [13].
V závěru Josef M. uvádí ochotu k nesení křivdy i k pokání, pokud bude vědět z čeho. Břemeno, které na něho pastor vkládá, se mu zdá často „těžko k unesení“. Tento dopis Josef M. dne 28. 5. odeslal i biskupovi církve s tím, že je pro něho „každé další setkání s Františkem Apetauerem opravdu traumatizující“. Omlouvá se, že přidělává biskupovi starosti, a celou věc poroučí do Božích rukou[14].
Odpověď Františka Apetauera
Odpověď Františka Apetauera, rovněž písemná, na sebe nenechala dlouho čekat. Ve svém dopise ze dne 19. 5. 1996 potvrdil, že se inkriminovaný rozhovor odehrál a sebekriticky uznal své emotivní jednání, k němuž se nechal unést. Projevil touhu se kdykoliv, i v budoucnu, omluvit. Ohledně rozhovorů s Josefem M. uvedl: „Přiznávám, že jsem při těchto rozhovorech nezůstal klidným, že jsem se nechal vyprovokovat k emotivním reakcím. Nejsem z toho vůbec šťastný“. Ohledně celé záležitosti napsal, že danou sestru znal a nebyl si jist, zda je již „srdcem připojena ke sboru“. Pokud by Josef M. potvrdil svůj podpis, případně potvrdil ochotu jej ještě zvážit, byla by celá věc vyřešena. Podle Apetauera však Josef M. „namísto toho zpochybnil a převrátil snad každou větu“, kterou on vyslovil. Apetauer později mluvil i s kandidátkou samotnou a ona sama „chce ještě svůj vstup do sboru odložit“.
Apetauer dále kladně kvituje, že se mezi Palou a Josefem M. začal formovat úzký bratrský vztah, nicméně konstatuje, že díky tomu je ovšem Josef M. ve svých postojích posílen a s politováním zaznamenává zhoršený vztah mezi jím a Palou. Jako chybu vidí, že Josef M. byl předčasně povolán do služby pomocného kazatele na plný úvazek.
Poté se Apetauer vyjadřuje k samotné osobě Josefa M., kterému již v minulosti podle svého vyjádření věnoval nadstandardní péči, ale později se prý Josef M. začal uzavírat. Má ale nyní spoustu nápadů, často užitečných, ale namísto „vyslechnout“ očekává „poslechnout“ a není ochoten realizovat jiný nápad, než jeho vlastní. Přístup Josefa M. zabíral Apetauerovi mnoho času, a proto byl „nucen začít užívat svého práva nadřízeného vůči podřízenému, což však pro [Josefa M.] bylo naprosto nepřijatelné pro jeho chápání rovnostářského bratrství“.
Apetauer dále apeloval na zaměstnanecké vztahy v církvi a na vykazatelnost Josefa M. vůči své osobě a uvedl, že „falešným pojetím bratrství a jakési „dobrovolnosti“ ve službě i v zaměstnaneckém vztahu v církvi je poznamenáno mnohem více bratří, takže vyžadování vykazatelnosti je mnohými vykládáno jako nekřesťanská tvrdost“. Problém Josefa M. má spočívat v tom, že není ochoten jít cestou „poddávání se pod mocnou ruku Boží“, což Apetauer chápe jako podřizování se starším (1 Pe 5,5–6), není ochoten „přijmout roli podřízeného postavení“ a „sloužit určitý čas vizi jiného služebníka a připravovat se tak na vlastní službu“. Ve službě nemůže mít místo ani „nepravý soucit ani lidské sympatie a antipatie, ale v pravdě bratrské jednání“.
Pro časté konflikty byl poté k pracovním schůzkám přizván i M. Makovička. Nyní ovšem Josef M. odmítá s Apetauerem další jednání pro „vyvíjení nátlaku“ a „jednání z pozice vyššího vůči nižšímu“ [15].
Z hlediska celého principu je však nejpodstatnější poslední část dopisu. Uvádí se zde, že na setkání vedoucích skupinek zde dne 13. 5. 1996[16] se mělo mluvit o osobní evangelizaci s využitím semináře Wernera Kniesela v Kolíně. Apetauer výslovně apeloval na to, že skupinky řídí osobně, že tato koncepce byla staršími odsouhlasena a zdůrazňuje, že vyučování Kniesela bylo přijato celou církví. Na setkání, na které mají starší přístup, ačkoliv tak podle něho již po mnoho měsíců nečiní, však došlo k incidentu. Josef M. na vyučování vedoucích skupinek nedodržel jeho zadání držet se Knieselových materiálů, a dokonce opakovaným vstupem do diskuse „smetl [pastorovy] argumenty“.
K Josefovi M. se v diskusi podle Apetauera připojila i manželka jednoho ze starších sboru, což považuje za „politováníhodné”, a vyjadřuje podiv, že se starší v diskusi nepostavil na jeho stranu. Apetauer celý incident komentoval slovy:
„Jednak byl Josef pověřen vyučovat [na setkání] o osobní evangelizaci s využitím semináře s W. Knieselem v Kolíně. I když zadání nedodržel, považoval bych to, co přinesl, za dobrý úvod k tomu, co mělo být řečeno. Kdyby ovšem elegantně, opakovaným vstupem do diskuse nesmetl mé argumenty (přestože vyučování bratra Kniesela bylo přijato celou církví). Politováníhodné je, že se k tomu připojila i manželka přítomného staršího, který se sám také v diskusi přidal na stranu těchto oponentů. A i když jeho vstup byl spíše předznamenáním hlubší neseznámeností s přednášenou problematikou, už samotný fakt, že se rázně nepostavil proti zpochybňování vize sboru, je zarážející“.
Práce skupinek, kterou řídí samotný pastor, a daná vyučování o nich, jsou podle Apetauera zcela koncepční a „nejsou to náměty k diskusi“. Diskuse sice může být, ale „má být především vedena zkoumáním, jak co nejlépe dosáhnout realizace vyučované problematiky“. Pastorova vize je pak vizí staršovstva a předpokládá se ochota „prověřených služebníků pochopit a přijmout vizi pastora a tím i Rady starších“. Co se týká manželek starších, Apetauer předpokládá „že budou příkladem pro jiné v podpoře vize vedení sboru“. Josef M. má proto pastorovu vizi „všemi silami podporovat“. Tento incident je dle Apetauera jen krůčkem k tomu, aby Josef M. „zneužil delegované autority, která mu byla dána“ a žádá pro Josefa M. postih: „Proto musím upozornit, že pokud by [Josef M.] nepřijal v těchto zmíněných případech porušení pracovní kázně napomenutí, bylo by zřejmě nezbytné uplatnit sborovou kázeň podle § 5 Ústavy a bylo by také prakticky nemožné, aby mu byla nadále ponechána odpovědnost za polovinu skupinek ve sboru“ [17].
Josef M. později, v dopise vyšetřovací komisi, podrobněji vysvětloval, o co se jednalo. Na základě Knieselova vyučování se měl na domácí skupince zavést „papír“, kam budou členové skupinek zapisovat jména nevěřících, za které se mají modlit. Do prvního sloupce se měla napsat jména členů skupinky, do druhého těch, o kterých se domnívají, že uvěří a do třetí těch, u kterých předpokládají, že neuvěří. Poté se, podle Josefa M., „na každé skupince tento papír vytáhne a 10 – 15 se budeme bavit o tom a modlit se za to“. Josef M. následně na vyučování sdělil, že členové se mají modlit za nevěřící ze srdce, kvůli Bohu, a že tato forma samo o sobě nic nevyřeší a lidé to pak mohou dělat jen pro formu. Otevřeně sdělil, že to na své skupince zavádět nehodlá[18].
V dochovaném písemném stanovisku je i kritika Josefa M. k tzv. „formuláři pověření do služby“, který Apetauer zavedl pro uvádění služebníků v církvi. Josef M. si není vůbec jist, zda takovýto formulář, kde je „příliš mnoho“ textu, bude „povzbudivý“. Je zde kritizován již úvod, kde je citován verš „kdo chce být mezi vámi největším…“; dále okázalost, kde forma převládána obsahem. Je kritizována věta, že „míra tvé duchovní autority bude růst úměrně tomu, jak se budeš podávat Kristu a jeho tělu“, což podle Josefa M. zní v takovém rámci poněkud škrobeně a formálně. Je zde rovněž nevhodné slibovat služebníkům, že jim bude „přednostně“ věnována pastorační péče, jelikož ta má být věnována přednostně „nejslabším“. Josef M. pak vidí jako nevhodné formulace typu „Zároveň od tebe očekáváme, že budeš: 1), 2), 3)… jelikož lidi je třeba mnoho povzbuzovat“. Josef M. zde věnoval rozboru pouhých čtyř odstavců podrobný dvoustránkový elaborát, kde nesouhlasil prakticky s celou formulací, kterou Apetauer navrhl. Nakonec uvedl, že by doporučoval uvnitř sboru od takových formulářů pro „laické pracovníky“ raději upustit. Pozoruje zde cizorodý vliv, když uvádí:
„Vidím zde silný vliv ze Západu, neboť tam se takovéto formy pověřování s cílem pojistit si loajalitu a závaznost pověřovaného praktikují a přenáší se to i do jinak svobodomyslných charismatických kruhů. (Skutečná autorita však není založena na papíře)“. Josef M. vidí smysl podobného dokumentu u pracovníka v dobrovolné službě tehdy, pokud by k výkonu své služby potřeboval jednat jménem církve. Pověřená osoba tím doloží, že „není samozvanec, ale že za ní stojí církev. Pak ovšem musí být takového pověření velice stručné“[19].
Reakce Josefa M.
Reakce Josefa M. na Apetauerův dopis byla rychlá. Přesně za týden po Apetauerově dopisu, dne 26. 6. 1996, Josef M. odesílá další dopis. I on, stejně jako Apetauer, připouští svůj podíl viny a vyjadřuje touhu přijmout případné napomenutí. Domnívá se, že Apetauer „svým jednáním selhal jako pastýř a starší Božího stáda, a dokonce se dopouštěl hříchu“. Josef M. zde popisuje svůj dvouletý vztah k pastorovi, který zakončuje devítibodovým obviněním:
1. pastor se dopouštěl svým jednáním vůči Josefovi M. psychického nátlaku;
2. nazýval jej demagogickým a demagogem;
3. umlčoval jej v hovoru a býval zlostný;
4. Josef M. byl vyzván, aby se Apetauerovi poddal nebo odešel jinam, aniž by uvedl příklad nepoddanosti;
5. dopouštěl se manipulace skrze manželku Josefa M.;
6. vedl ho k podrobení se jemu, namísto toho, aby jej vedl pod vládu Boží;
7. umlčoval jej a nedával mu prostor k vysvětlení;
8. bezdůvodně jej obvinil z nečistoty a nečistých způsobů;
9. naprosto změnil jeho podmínky práce a namísto hledání vztahu zavedl čistě úřední metody jednání [20].
Apetauer v dopise biskupovi ovšem uvedl, že se k „drtivé většině výroků“, které mu v tomto dopise Josef M. připsal, „odmítá hlásit“[21].
Snaha o usmíření
Dne 30. 5. 1996 pak požádal Josefa M. o rozhovor František Cupal, senior oblasti, který jej ubezpečil, že se celá věc v církvi řeší a vedl jej k tomu, aby vůči pastorovi učinil vstřícný krok. Dne 31. 5. 1996 volá tedy Josef M. Apetauerovi a sděluje mu, „že ne vždy při jednáních s [Apetauerem] stál v pravé pokoře”. Apetauer to podle Josefa M. uvítal a žádal jej o odpuštění, že se „nechal unést”[22]. Ve svém dopise biskupovi církve z 6. 6. 1996 Apetauer potvrzuje, že Josef M. se mu, po rozhovoru se seniorem oblasti Františkem Cupalem „telefonicky omluvil za nedostatek poddanosti“[23]. Celá událost tímto mohla skončit, ale neskončila. Byl to teprve začátek konfliktu.
Pozadí konfliktu
Sled následujících událostí je natolik komplikovaný, že může být užitečné se nyní trochu blíže podívat nejen na lidské reakce, které – jak přiznávají oba aktéři – mohou být vypjaté a zkratkovité, ale mnohem důležitějším se zde může jevit i věroučná podstata daného konfliktu. Tu si ovšem jednotlivé strany, zdá se, příliš nepřipouštěly. Závěr dopisu Františka Apetauera pak ukazuje skutečné jádro sporu daného konfliktu. Jde o rozdílná pojetí eklesiologie resp. pojetí autority. Retrospektivně zde lze rozeznat stejný konflikt ve vztahu „mistr vs. učedník“ resp. „podřízený vs. nadřízený“ (včetně pojmu „vykazatelnosti“), který byl o jednu dekádu dříve nalezen v tzv. Pastýřském hnutí, a který vedl i k jeho rozpadu. Je zde ovšem rovina teoretická, kde by se snad Josef M. a Apetauer, jak uvidíme později, shodli. Vždyť oba byli stoupenci učení Watchmana Nee o „delegované autoritě“. Jenže odlišně se zřejmě prakticky cítí ten, kdo v Neeho konceptu stojí v úloze „mistra“, a odlišně ten, kdo je v roli „učedníka“.
Jinak tomu ovšem bylo na úrovni František Pala vs. František Apetauer. Pala byl svého času klasickým letničním, původně pastorem brněnského sboru, který měl kořeny v baptismu, a tudíž sboru nebylo striktní pojetí autority vlastní. Pala byl rovněž tím, kdo pro celou AC představoval hráz proti charismatickému učení. Inicioval například překlad apologetických knih „Jiné evangelium“ a „Svrablavé uši“, zatímco Apetauer patřil v AC mezi nejvlivnější stoupence KMS, která kritizované nauky šířila. Konflikt ohledně importu charismatické eklesiologie v podání Knieselových manuálů musel vnést mezi oba vedoucí nevyhnutelný nesoulad. Pro svoji umírněnost ve vykonávání autority v době, kdy vedl sbor, měl Pala i sympatie ostatních starších, kteří byli pamětníky jeho kazatelství, zatímco Apetauerův razantní postoj nesli těžce[24].
Nakonec je zde Rudolf Bubik, který byl ve svém učení o autoritách konzistentní. I on stál v linii učení Watchmana Nee, kterého považoval za velkého Božího muže[25]. Prakticky všechny nauky o autoritě, o kterých prohlašoval, že mu je zjevil Bůh, lze nalézt v Neeho knize „Duchovní autorita“[26]. A tak zatímco v pojetí autority lze zpětně vidět shodu mezi Bubikem a Apetauerem, v oblasti kritiky dalšího charismatického učení (tedy s výjimkou pojetí autority) si byl Bubik blízký s Palou.
Jinými slovy biskup, stejně jako charismatické hnutí, zastával Neeho učení o delegované autoritě, ale vždy v rámci denominace. Charismatici ovšem denominace neuznávali a učení o delegované autoritě odvozovali od apoštolského úřadu, který je z jejich pohledu naddenominační. Proto zřejmě biskup neměl problém s Knieselovým učením, pokud bylo implementováno a praktikováno v rámci vlastní denominace a upevňovalo i jeho autoritu. To, že by někdo jiné důrazy exportoval do jiných tradic, se však u Bubika nesetkávalo s pochopením[27].
V době vypuknutí konfliktu mezi Apetauerem a Josefem M. se navíc církev začala otevírat i Torontskému požehnání. Josef M. v jednom ze svých dopisů, popisujících genezi konfliktů s Apetauerem, uvedl, jak se díval na video s Claudio Freidzonem, aby si udělal svůj názor ohledně „nové vlny“, která v té době zatím nedorazila do naší země[28]. Těsně před vypuknutím konfliktu pak Apetauer odjel se skupinou křesťanů do Příbrami, kde Freidzon kázal a Apetauer se vzkládáním rukou snažil přenést požehnání i na členy sboru[29].
Po příjezdu do Brna bylo jedno nedělní shromáždění vyhrazeno svědectví, kde někteří lidé mluvili o tom, že jim zkoumání neobvyklých jevů nejprve bránilo přijmout požehnání, ale když viděli nadšení svých autorit, posléze se otevřeli a prožili změnu i oni. Nakonec se vzkládáním rukou sloužilo všem, kteří po stejném požehnání zatoužili i v Brně. Vůči Toronstkému požehnání se Pala, a zprvu i Bubik, vyhraňovali, což zřejmě rovněž přispělo k eskalaci napětí. Naproti tomu Apetauera plně zaměstnávalo, jak uchopit a promulgovat přicházející probuzení a „nepoddanost“ Josefa M. ho v tom zřejmě musela zdržovat[30]. V této době se začal modlit i za 200 nových členů[31].
Celé brněnské dění je proto třeba též chápat i na pozadí věroučného střetu mezi klasickým pentekostalismem Bubika a Paly a Apetauerovou charismatikou profilací. Dopis Josefa M. je možná i katalyzátorem daného sporu, který nakonec vedl k rozdělení sboru. Na konto duchovního vlivu Torontského požehnání, na které během brněnské krize biskup změnil názor[32], je mimo jiné patrně možné přičítat i skutečnost, proč se nakonec Bubik postavil na stranu Apetauera a potvrdil jeho autoritativní pojetí sboru, ačkoliv měl dříve mnohem bližší vztahy s Františkem Palou[33]. Podstatné aspekty vztahu Pala – Bubik jsou zmíněny v kapitole „Křesťanský život“. Podrobnější informace viz níže.
František Apetauer a Rudolf Bubik
Vztah mezi biskupem církve Rudolfem Bubikem a pastorem brněnského sboru Františkem Apetauerem nebyl vždy idylický a prošel delším vývojem.
Úloha KMS
Apetauer byl charismatikem, později zvoleným do UžV KMS, tedy charismatické organizace, která kritizovala denominační uspořádání církve a Apoštolská církev se často dostávala pod zorný úhel její kritiky. To mělo samozřejmě vliv na Apetauera, který později sám přiznával, že biskup AC byl na setkáních UžV KMS kritizován zejména Oldřichem Kadlecem a Evaldem Ruckým. Sám nositel vize KMS, Dan Drápal, sdělil, že i František Apetauer byl vůči biskupovi AC na půdě KMS kritickým[34], i když později, když stěžejní činovníci KMS soukromě nesouhlasili s jeho postupem v oblasti řešení sporu s Josefem M., jasně deklaroval podřízenost Bubikově autoritě (viz dále). Brněnský sbor měl tudíž jakousi formální autoritu „de iure“, v níž byl spatřován biskup a Rada církve, a stínovou autoritu „de facto“, kterou byla KMS, pod jejímž vlivem byl Apetauer dokonce samotným biskupem shledán[35]. Sbor se tak – zatímco široce participoval na akcích KMS – dostával v rámci své denominace do izolace[36].
Apetauer byl rovněž horlivým stoupencem učení Dereka Prince, kterého v ČR popularizoval Dan Drápal a jehož učení o překonání denominačních bariér a sjednocování sborů na charismatickém principu zřejmě přispělo k formování vize KMS[37]. Z Princeho učení Apetauer hojně čerpal inspiraci ke svým kázáním a na jednom shromáždění počátkem devadesátých let prohlásil, že Prince je osvědčeným autorem, jehož knihy je možné bez obav zakupovat do sboru[38]. A, jak již bylo uvedeno, byli to rovněž apoštolové KMS, u nichž Apetauer hledal zpočátku pomoc při řešení konfliktu s Josefem M., když s druhým pastorem Miroslavem Makovičkou navštívili mezidenominační charismatickou „pastorskou skupinku“. Tito činovníci však – přes Apetauerovo zklamání – nepodpořili jím zvolený postup a doporučili mu odstoupit. Když tato skutečnost později vešla ve známost, měla tak velký vliv, že charismaticky orientovaní členové sboru, Petr J. a Jiří M., doporučili Apetauerovi, aby jako pastor odstoupil[39].
Na preferenci Apetauera v jeho směřování skrze KMS nepřímo upozornil ve svém spise i Josef M., ačkoliv sám Drápala respektoval. Uvedl, že se se svojí manželkou zúčastnil konference Tabernakl v Českém Těšíně v době, kdy byl Apetauer s dalšími členy sboru na konferenci KMS v Praze. Na tuto konferenci Josef M. se svojí manželkou s vědomím Apetauera jako dva účastníci z AC Brno dostali sponzoring. Po návratu z konference KMS v Praze, podle Josefa M., pastor vyhlásil, že: „…tato konference znamenala přelom v historii našeho národa. Mrzí mně proto, že někteří se řídili vlastním rozumem a dali přednost jiným akcím“. Josef M. pochopil, že se jednalo o něho a sdělil pastorovi, že konference v Českém Těšíně pro něj byla přínosem a že při volbě konference spočinul v Boží vůli. Dostalo se mu, v jeho interpretaci, následující odpovědi: „Když se v srdci ustavíš na nějaké cestě, ukáže ti Pán, co chceš. Kdybys byl srdcem při mně, jel bys do Prahy“[40].
Eklesiologie Wernera Kniesela
Vize skupinkových sborů, což byla další třecí plocha mezi Apetauerem a dalšími aktéry konfliktu v Brně, byla rovněž charismatická. Logicky proto zapadala do jeho eklesiologie. Proto Knieselovy konference v Curychu, které rozvíjely mj. skupinkovou strategii Yonggi Cho, byly pro Apetauera nanejvýš důležitými. Když Curych navštívil právě Cho, dal Apetauer přednost dané akci před setkáním Rady AC, což Rudolf Bubik nelibě nesl[41]. Zde stojí za připomenutí, že Apoštolská církev se v roce 1996 od konference s Yonggi Cho v ČR distancovala, a to především zásluhou Františka Paly, který přeložil stať z knihy Davida Hunta „Svod křesťanství“, která se věnovala právě učení Yonggi Cho[42].
Vnášení charismatických nauk a orientace na KMS působila pnutí nejen ve vztahu s biskupem, ale i s konzervativními sbory. Zdá se, že teprve brněnská krize přivedla Apetauera k tomu, že hledal záštitu u biskupa AC, ke kterému dokonce v průběhu konfliktu na čas odjel. Zaštítění biskupovou autoritou dávalo Apetauerovi záruku, že touto krizí projde vítězně. Biskup se totiž z principu svého chápání autority obvykle stavěl za autoritu s výjimkou, kdy se autorita sama postavila vůči němu, jako to bylo při prvním rozdělení v Brně. Jelikož z brněnských starších měl k biskupovi vždy nejblíže František Pala, který byl ovšem nyní s biskupem ve sporu právě ohledně pojetí autority, mohl se nyní Apetauer svým vstřícným krokem směrem k biskupovi o jeho autoritu plně opřít. Od dob brněnské krize si pak Apetauer zakládal na tom, aby měl biskupovu podporu a jeho kroky byly vždy biskupem formálně zaštítěny.
František Apetauer a Josef M.
Ačkoliv konflikt ve sboru byl způsoben na základě událostí popsaných ve výše uvedených dopisech, i vztah Apetauer vs Josef M. měl svojí historii. Následující popis vývoje vztahu mezi Apetauerem a Josefem M. je rekonstruován z několika dopisů, které byly oběma adresovány biskupovi církve, starším sboru a vyšetřovací komisi. Relevanci daných výpovědí lze často opřít pouze o svědectví jedné strany, pokud ji v následujícím dopise nepotvrdí i strana druhá. Jak už to v daných sporech bývá, lze poskytnout jen selektivní výběr hlavních bodů formou citované korespondence.
Příchod Josefa M. do brněnského sboru a první konflikt
Josef M. přišel do Brna z Kroměříže koncem května roku 1993. Podle Františka Apetauera Josefovi M. vstup do sboru „po jeho předchozím zmítání se výrazně prospěl a jeho obdarování především ke službě vyučování je opravdu výrazné“[43]. V červnu roku 1994 nastoupil na plný úvazek jako pomocný kazatel. Josef M. svědčí, že mezi ním a pastorem nebyl „podstatnější problém“ a že se snažil pastorovi vycházet vstříc[44].
Nicméně již v dubnu roku 1995 Josef M. Apetauera dle veršů Mk 18, 15–18 napomenul mezi čtyřma očima za hříšné jednání[45]. Přesně za rok, v dubnu 1996, Josef M. Apetauerovi sdělil, že jeho způsoby jako obviňování a umlčování ho silně traumatizují a trvá mu dva dny, než se z „toho dá zase dohromady“. Miroslav Makovička pak podle Josefa M. na staršovstvu Apetauera napomenul a Apetauer se pak Josefovi M. omluvil[46]. Apetauer ovšem zpětně viděl povolání Josefa M. do služby jako předčasné a napsal, že bylo motivováno tím, že nebyl k dispozici nikdo vhodnější na uvolněné placené místo a „byla by škoda této možnosti nevyužít“[47].
Příčinou stupňujícího se konfliktu bylo, že pastor se podle Josefa M. začínal stále více zajímat o strukturu sboru, což je podle něho „věc potřebná, ale ne prvořadá“. Nepodařilo se mu ale s pastorem domluvit ohledně jeho námitek, a proto mu na jeho radu své připomínky poslal písemně[48]. Ve vysvětlujícím dopise Josef M. uvedl, že ve sboru je napětí mezi „strukturou a spontánním životem sboru“. Aby doložil, že mu ve sboru chybí vzájemný „duchovní život“ jeho členů, citoval zde jím respektovaného Watchmana Nee.
Celkem pak Josef M. Apetauerovi vytkl čtyři body:
1. kázání ve sboru chybí žité réma. Pokud je stanoven text předem, bývá to pro něho obtížné.
2. V kázáních chybí osobní příklad, „jak jsem tuto věc prožil“.
3. Lidé ve sboru potřebují delší čas promýšlet věci, které jsou jim předloženy na sborové hodině, aby věděli, že je jim nasloucháno.
4. Sbor je příliš izolován od ostatních sborů AC.
Podle Josefa M. ve sboru začalo vzrůstat pastorovo autoritářství a po výše uvedeném dopisu začaly mezi oběma narůstat konflikty. Josef M. nelibě nesl, když mu pastor zadával témata kázání stylem „mluv o tomto a řekni toto“, neboť toužil být osloven přímo Pánem a podobně tomu mělo být i při pastoraci. Rovněž se cítil nadmíru úkolován ve věcech, které nezvládal, jako například účetnictví. Apetauerova obrana na jeho kritiku měla spočívat v tom, že začal uplatňovat princip jednoho muže, vůdce, kterému „věci ukazuje Pán a my se máme modlit a důvěřovat, že ho Pán povede správně“. Josef M. zde ovšem nekritizoval princip delegované autority. Ten ostatně hájil i jím respektovaný Watchman Nee. Vadila mu spíše etika jeho naplňování: „fungovalo by to, kdyby to byl [Apetauer] člověk zlomený, nedoufající v sobě a citlivý na Ducha svatého, což by se muselo projevit na ovoci Ducha“, napsal. S Apetauerovou vizí, která tkvěla v systému či struktuře, neměl „žádný problém“, ale způsob naplňování nemohl podporovat[49].
Učednický vztah
Následující vývoj událostí je možné pochopit zřejmě jen z pohledu učení Watchmana Nee (a potažmo i učení Dereka Prince), přičemž prvního oba respektovali. Jinak lze jen stěží pochopit, že Josef M., který měl problém s etikou pastorovy autority, celou situaci řeší tím, že přijal jeho nabídku „vstoupit s ním do učednického stavu“ a stát se (jeho) učedníkem[50]. A to i přes to, že Josef M. nedávno pastora napomenul „z psychického nátlaku“. Proto nijak nepřekvapuje brzké rozčarování Josefa M. nad výsledkem „nové kvality“ jejich vzájemného vztahu, kdy záhy došel k závěru, že „Františkovo pojetí učednictví bylo opravdu šokující“. Apetauer mu měl sdělit, že se mu má nejprve vydat tak „jak se vydává manželka muži“[51] a má se stát „jeho ocásek, aby to bylo vidět“, přičemž „nesmí přemýšlet, ale důvěřovat, že on [František] už ví, co je třeba se mnou řešit a při mně změnit“. Ačkoliv Apetauer použil trochu expresivnější vyjádření, nijak principiálně nepřekročil charismatické „učednické“ pojetí. Po opakovaných neshodách pak Josef M. uvedl, že mu pastor sdělil:
„„Dostal ses do pasti. Jsi v pasti. Máš několik možností, jak celou situaci vyřešit. Buď se mi poddáš, nebo půjdeš jinam, nebo…“ zůstalo nevyřčeno“[52].
Později si Josef M. stěžoval i na to, že po něm chtěl pastor výkazy práce a že jeho vytíženost na večerních sborových akcích, které měl z principu povinné, mu bránila trávit čas s jeho manželkou.
Asistence starších
K dalším rozhovorům byl z iniciativy Josefa M. přizván i druhý pastor sboru Miroslav Makovička a pastor měl tyto rozhovory opakovaně vůči Josefovi M. končit tím, že jej nazval „demagogickým“ [53]. Z jednoho takového setkání, které proběhlo dne 4. 6. 1996, tedy čtyři dny před tím, než byl na shromáždění přečten dopis seniora oblasti, si Josef M. pořídil stenozáznam. Apetauer v něm na Josefovi M. požadoval, aby podporoval jeho službu a prohlásil, že základem jejich vycházení jsou dobré pracovní vztahy, s čímž Josef M. nesouhlasil, protože by si poté mohl pastor „požadovat cokoliv“. Obvinil pak Apetauera, že se při podobných rozhovorech „dopouštěl nátlaku“ a Josef M. chtěl proto v diskusi pokračovat jen před staršími sboru. Apetauer však v rozhovoru pokračoval a připomněl Josefovi M., že na setkání vedoucích skupinek nebyl ochoten jeho službu podpořit, za což si zaslouží „vážné napomenutí“. Josef M. měl celkem pětkrát zopakovat, že se chce držet sdělení Františka Cupala věc nijak „nerozdmýchávat“, ale pastor se do něho „obouval čím dál víc“[54]. Josef M. dále sdělil, že Apetauerovo jednání s lidmi „je hříchem“, což Apetauer popřel.
Celý rozhovor se pak ubíral v duchu, kdy Apetauer v podání Josefa M. uvedl, „že je jeho přímým nadřízeným, a tak to bude muset zůstat“, přičemž Josef M. souhlasil, ale dodával, že „v zaměstnání si nemohou nárokovat jeho svědomí“ a že nebude podporovat pastora ve věcech, pokud v nich on, Apetauer, „nestojí v Kristu“. Apetauer podle Josefa M. odpověděl, že tímto argumentem se dá zpochybnit cokoliv a „říct o čemkoliv“, že v tom on, Apetauer, „nestojí v Kristu“, ale on přece nežádá o podporu v hříšných věcech. Nakonec se oba domluvili na odchodu Josef M. ze služby na plný úvazek ve sboru, s možností stát se vedoucím stanice v Tišnově[55].
Apetauer výše uvedený rozhovor potvrdil s tím, že v rozhovoru sdělil Josefovi M. i potřebu řešení v pracovní oblasti, kde podle jeho názoru problémy začaly a Josef M. mu měl odvětit, že nemůže jeho službu „podporovat, pokud nebude v Kristu“. Apetauer souhlasil, že pokud by jeho služba „vedla k hříchu“ nebo byla vedena „hříšným způsobem“, což je podle Apetauera „biblicky měřitelné“, pak by ho skutečně Josef M. podporovat nemohl. Jinak může být „služba v Kristu“ pouze věcí odlišného názoru. Apetauer rovněž zpochybnil stenografický záznam Josefa M. s tím, že „byl psán jednostranně“. Podle Apetauera pak i svědek celého rozhovoru, Miroslav Makovička, „vyjádřil… Josefovi své zklamání nad jeho přístupem k celému rozhovoru od jeho počátku.“ Apetauer se nyní obává narušení jednoty sboru, protože podle něho František Pala pevně věří všemu, co uvádí Josef a rozpor ve staršovstvu podle něho trvá a již "prosakuje do sboru“[56].
Konflikt přesahuje rámec sboru
Dne 12. 6. 1996 se Josef M. v osobním dopise rozhodl oslovit biskupa. Nejprve mu děkuje za „střízlivost a nestrannost“ při jednání v Brně dne 8. 6. Josef M. připomíná svůj dopis, kde pastorovo jednání „označil za hřích“ a stěžuje si, že v současné situaci „není nikdo, kdo by se touto věcí vůbec byl ochoten zabývat“, ačkoliv Pala a Burai ze zkušenosti s jinými „potvrdili co [Josef M.] psal” a „podobně se vyjádřil i M. Makovička“. Josef M. v tom vidí naplnění podmínky svědectví proti staršímu na základě „dvou až tří svědků“ (1 Tim 5,19–20)[57]. Odlišně to však viděl Apetauer, který v dopise biskupovi uvedl, že pokud starší nebyli svědky jednání mezi ním a Josef M., podmínka dvou až tří svědků naplněna není[58]. Josef M. v této souvislosti naopak připomíná své napomenutí pastora z dubna roku 1995, které je nyní „potvrzeno dalšími dvěma svědky“ a je rozhodnut celou záležitost přednést před sborem.
Jako kořen Apetauerova jednání Josef M. uvádí, že Apetauer není „jedné ženy muž“, protože ve starém životě prožil rozvod. Dovozuje z Písma, že se daná záležitost netýká jen života po konverzí[59] a že ze zkušeností zná případy, kdy za „starého života“ rozvedený člověk se svojí nezdravou zanícenosti snažil podvědomě „odčinit minulost, jejíž připomínku tito lidé bohužel nemohou úplně smazat“[60]. Dále uvádí obavu, že pokud dojde v Brně ke změně staršovstva, pastor je „dostatečně chytrý na to“, aby do staršovstva dosadil toho, kdo mu „půjde na ruku“[61]. On, Josef M., pak může být dán do slibované kázně a následovat budou Pala i Burai a pak mohou být „ihned vyloučeni“, pokud se odváží vyjádřit k něčemu nesprávnému. Sborová hodina, která pak má následovat bez možnosti seznámení lidí s pravdivými důvody, způsobí, že „je nad slunce jasné, jak budou lidé hlasovat“, což Josef M. nazývá „nechutnou fraškou“[62].
V červenci, v dopise ze dne 22. 6. 1996 Josef M. konstatuje, že nebylo jeho cílem, aby se jeho záležitost stala veřejnou prostřednictvím čtení dopisů na sborových shromážděních[63]. Věří, že dojde k odvolání pastora z důvodu, že mu již ¾ staršovstva vyjádřilo nedůvěru a že tento krok vítá. Sbor, který „je totiž v podstatě sborem jednoho muže“ stagnuje. Je zde „těžká a duchovně unavující atmosféra“. Josef M. ovšem nemá vůči pastorovi hořkost a neodpuštění. Pastor je jako lékař, který špatně operuje, a pokud není ochoten změnit způsob operací, je třeba mu v zájmu jeho pacientů sdělit, aby již neoperoval. Starší tak museli jednat, neboť pastor nebyl s to nahlédnout, že s lidmi jedná nesprávně.
I když se pastor Josefovi M. dvakrát omluvil, „pokračoval v ještě horším jednání“. Pokání je třeba „činit nejen slovy, ale především činy“. Nakonec Josef M. píše věc, která se stala pro celý spor brněnského sboru stěžejní: „Pokud jde o tak ožehavé téma, jako je autorita v Božím díle, vybízí nás [Boží slovo] k poddanosti, ale nikoliv jedné osobě, a už vůbec ne té, která ztratila podporu všech starších; vybízí nás k poddanosti starším, kde je pastor první mezi rovnými: „Mládenci, buďte poddání starším“ (1 Pe 5,5). Boží povolání služebníka musí být rozeznáno církví, pro úřad pastora konkrétně staršími sboru“[64].
Vztahy mezi staršími
Ačkoliv bylo na informace ze staršovstva mezi členy sboru uvaleno embargo a učení o autoritách prakticky nedovolovalo prostým členům nahlížet do jednání autorit, natož ho hodnotit, přesto lze určité náznaky vidět ze zápisů ze setkání starších. Ze setkání 2. června roku 1995 vyplývá, že nedorozumění mezi jednotlivými staršími byla staršího data. Jsou zde uvedeny vzájemné výtky k jejich službě, z nichž zaujme, že Apetauer se má vyvarovat zkratkovitého jednání a být stručnější ve slovu. Makovička i Pala mají říkat věci konkrétně a Pala nemá vysluhovat Večeři Páně, když k ní sám nepřistupuje[65].
Konkrétně Palova dlouhá absence u Večeře Páně, aniž by to zřejmě nějak zdůvodnil, byla věcí vyvolávající mnohé spekulace, zda je jeho stav k Bohu v pořádku a zda jeho kritičnost nemůže být s danou věcí nějak spojena. Možná i proto se v jednom z dalších zápisů objevila typická Apetauerova formulace, „aby každý měl bratra, s nímž by sdílel své problémy i zápasy a který by měl právo mluvit do jeho života“, přičemž každý ze starších uvedl před ostatními jeho jméno[66].
Z dalších zápisů je zřejmé, že sbor preferoval akce KMS a obecně podporoval charismatické skupiny různého druhu, zatímco akce AC zde nebývaly tak často zmiňovány[67]. Je zde také vidět, jak dalekosáhle byla promýšlena skupinková struktura a již s předstihem se řešilo názvosloví resp. správné pojmenování budoucích sborových autorit. Vedoucí pěti skupinek se měl nazývat „padesátník“, vedoucí 25 skupinek „pastýř skupinek“ a vedoucí 125 skupinek „starší pastýř“. To opět spíše ukazuje na cestu, kterou pastor – zřejmě i pod vlivem Knieselových materiálů – prosazoval, a jaký růst sboru byl předpokládán[68].
Zaměření na strukturu a formalizaci služby vedla i k tomu, že vedoucí skupinek obdrželi se vzkládáním rukou písemná pověření ke službě, která měla být slavnostně předána[69]. Právě ta Josef M. kritizoval. Rovněž se zde objevuje bod, kdy Pala vznesl určité výhrady k obsahu Apetauerova kázání a ostatní dostali za úkol si kázání poslechnout a vyjádřit se. Tyto připomínky však nebylo možné ověřit pro neexistenci záznamu[70]. Rovněž se zde projevil bod, kdy se starší postavili proti snaze pastora zakázat jednomu členovi vydávat v jeho domovském sboru AC svědectví, což viděli jako zákaz ze strany pastora, a to on popíral[71]. To vše pak vyvrcholilo zápisem, kde Apetauer vlastní rukou doplnil, že „bylo konstatováno, že se problémy zbytečně vyhrocují, když si bratři vůči sobě ponechávají tzv. „dlouhé účty“, které prohlubují vzniklá nedorozumění a následnou nedůvěru“ a mají v případě nějakého podezření „bezodkladně bratra vyhledat a projednat s ním tuto věc. Všichni to přijali jako závazné“[72].
Podle Apetauera poslední bod Pala do zápisu neuvedl, z čehož vyvozuje, že „uvolnění ze strany Fr. Paly trvalo pouhé dva dny, což pravděpodobně vysvětluje, že tento bod do zápisu nedal“ a Apetauer jej proto až dodatečně ručně doplnil[73].
Reakce členského shromáždění
Jak již bylo uvedeno, na členském shromáždění dne 12. 6. 1996 k hlasování o důvěře nakonec nedošlo. Okolnosti to nedovolily a na základě tlaku od členů sboru byly přečteny dopisy od Josefa M. a Františka Apetauera[74]. Následně proběhla řada sborových shromáždění, která se stala jakýmsi ventilem, který umožnil únik doposud „nahromaděné energie“. Jak to chápali mnozí, vynucený tlak na jednotu, která znamenala absenci projevu názorových odlišností, byl mnohými pociťován jako svěrací kazajka. Nyní věci, které byly sdíleny maximálně skupinkami věřících „v úkrytech“, byly „hlásány ze střech“. Razance, s jakou tak mnozí činili, byla dech beroucí. Zejména projevy některých členek sboru byly velice emotivní. Ty, u kterých se projevovaly sklony k proroctví, prorokovaly kriticky k pastorovi i ke starším. Pastorovo nátlakové jednání, které ostatně on sám kajícně připouštěl, bylo nyní „po zásluze“ káráno, a to způsobem, který rozhodně neprobíhal podle W. Nee, jak se má dít napomínání autorit.
Pastor zkroušeně sedával na sborových hodinách a musel poslouchat často emotivní projevy členů sboru, kteří proti němu – i bez důkazů – více než směle vystupovali, aniž by se mohl nějak zjevně bránit. Jakoby si někteří chtěli vynahradit roky, kdy museli jen nekriticky přihlížet. Pakliže se někdo vážně zamýšlel nad biskupovým proroctvím o cyklónu, který se střídavě snášel na sborový dům a na dům pastora, nemohl si této symboliky nepovšimnout. Pokud Apetauer v té době shledal nějaký svůj nedostatek, byl nyní hotov se omlouvat. A tak zatímco některé členy povzbudila pastorova vynucená pasivita k útočnosti, jiní se právě skrze tento jeho postoj pozvolna přidávali na jeho stranu. Více než argumenty, ve kterých nebylo snadné se zorientovat, bylo nyní výmluvné jednání zúčastněných. Pastor byl nyní zahnán do kouta, a jak později přiznal, nemohl se bránit. Byl přesvědčen, že Bůh po něm chce, aby přes veškerou nepřízeň setrval ve svém úřadu, a to i když dostal záchvat srdeční slabosti, pro který byl krátce hospitalizován. Když uvažoval o odstoupení, věřil, že mu Bůh říká „zradíš Pána“[75].
Pastorální konference a stanoviska duchovních AC
Dne 24. 10. 1996 se konala pastorální konference Apoštolské církve, jejíž náplň byla věnována problematice brněnského sboru. O své pohledy byla požádána i řada duchovních, kteří se konference zúčastnili. V rámci modliteb pronesl Petr Bartoš proroctví ke starším brněnského sboru. S dalším proroctvím vystoupil Jiří Sedláček a určitá slova Písma byla zmíněna Pavlem Dolejším. Všechna tři vystoupení byla vybídnutím starších, včetně pastora, k pokání a odpuštění. Jako poslední vystoupil Pavel Kryštof s obecným slovem o pokání na základě Mt 18. 15–17. Starší brněnského sboru na daná slova nijak nereagovali[76]. Aleš Navrátil pak zachytil proroctví, aniž by uváděl autory. Jednalo se o verš Ř 2,5 a další proroctví ve smyslu: „Což jsem já už neučinil dost, abyste si mohli odpustit? Máte lásku jeden k druhému? Dokážete přenášet to, co jsem vám dal? Je to ve vašich rukách. Proč neumíte dávat milost jeden druhému? Chodíte, jako byste se neznali, místo toho, abyste se vzali za ruce, a nebudete muset takto jednat. Všechno na zemi pomine, ale obecenství mezi vámi je věčné“[77].
Stanovisko Petra Bartoše
Bartoš byl biskupem požádán o zaslání proroctví v písemné podobě. Znělo následovně: „Miluji vás láskou, kterou jste ještě nepoznali. Má rada je pro vás jít cestou pokory, odpuštění a vzájemné úcty. Jednejte rychle. Pokud neuposlechnete, povedu vás bolestnou cestou k pokoře, odpuštění a úctě. Miluji vás“. Bartoš je přesvědčen, že vše, co zaznělo na pastorálce „bylo z Ducha svatého“, i když se zdráhá podobná vyjádření používat. Věří, že ke smíření mělo dojít přímo na místě. Lituje, že tuto výzvu nepřijali ani pastor ani starší. Jejich mlčení si ovšem vyložil jako souhlas s proroctvím[78].
Stanovisko Jiřího Sedláčka
Jiří Sedláček uvádí, že sledování sporu mezi staršími mu evokovalo podobnou událost, která se v minulosti udála ve vedení jeho sboru. Uvědomoval si, že pro tvrdost svého srdce tehdy neviděl, jak tímto sporem trpí především sbor. Poté obdržel slovo: „celou situaci má ve svých rukou Rudek. Je potřeba, aby starší činili pokání. Je potřeba je vyzvat, aby přišli dopředu a aby jim Rudek pokání nařídil. Jsou-li pokorní srdcem, pak to nařízení přijmou“. Sedláček ovšem dostal strach s tímto slovem za biskupem přijít, a tak si oddychl, když vystoupil se svým proroctvím Bartoš, a podle Sedláčka tam „Bůh ústy br. Petra mluvil“. Poté se Sedláček osmělil a své poselství biskupovi sdělil, ovšem bez toho, aby pokání biskup nařídil, neboť si nebyl jist, zda je to možné nařídit. Je ovšem přesvědčen, že starší brněnského sboru čeká bolestná cesta, a pokud se Bůh rozhodl, aby byl Apetauer pastorem, zbylí starší s tím stejně nic nesvedou[79].
Stanovisko Miroslava M.
O stanovisko byl požádán i Miroslav M., vedoucí jedné ze stanic brněnského sboru, na něhož se biskup obrátil, zda by nedoplnil staršovstvo. Miroslav M. v dopise odpovídá, že nevidí řešení v rozšiřování staršovstva, ale ve veřejném napomenutí těch, kteří hřeší. Toto ovšem není schopno učinit brněnské staršovstvo bez zásahu zvenčí. K tomu je podle Miroslava M. dána „apoštolská služba“. Je tedy věcí biskupa a Rady církve „vynést na světlo, co je pravda a uvést věci na správnou míru, do funkčního stavu“. Miroslav M. shledává Apetauera jako „člověka činícího pokání a ochotného nechat se měnit“. U „druhé strany“, ač se dle jeho poznání dopustila „vážnějšího provinění“, krok směrem k pokání nezaznamenal. Hlavní vinu vidí v tom, že starší vůči pastorovi jednali v „revolučním duchu“, což je „duch vzpoury“[80].
Miroslav M. poté zasílá i dopis starším sboru, kde přiznává, že si v jejich dopisech všímá některých Apetauerových povahových rysů. Vyčítá jim však, že zpřístupnili sboru dopis Josefa M., ve kterém uvádí obvinění, která nemůže doložit, a tím jednali proti biblickému příkazu nepřijímat žalobu proti staršímu, leč na základě dvou až tří svědků, a opakuje jim své chápání, že jednali v revolučním duchu vzpoury. Kopii dopisu adresuje biskupovi církve[81].
Stanovisko Romana Pospíška
Dalším z řady je dopis Romana Pospíška, který na pastorálce přijal slovo „Kde jsou ti, kteří mají činit pokání?“ Když pak následovalo Bartošovo proroctví, mohl se s ním ztotožnit[82].
Stanovisko Jiřího Malého
Poněkud jiný pohled pak nabízí Jiří Malý, který uvádí, že ho brněnské události vedou k úvaze, zda je potřebné, aby někdo hájil svoji pozici i za cenu, pokud ztratí důvěru svých nejbližších spolupracovníků a zda lze pokání na někom vymáhat, pokud si daný člověk není své viny vědom. Malý se rovněž nedomnívá, že „pastor je nekorigovatelným“, a pokud se mu podobná věc stane, měl by „uvolnit své místo“. Pokud by pastor jednal proti vůli staršovstva, nač by pak staršovstvo bylo? Stalo by se jen vykonavatelem pastorovy vůle, což nevidí jako správné. Hlas starších je pak podle jeho názoru podstatnější než hlasy zvenčí, jelikož starší „spolu žijí a znají se“.
Malý si všímá, že Apetauer je bez úsměvu, s pochmurnou tváří, bez živých a spontánních reakcí. Má dojem, že i v běžném hovoru hledá nějaký skrytý podtext, je neustále ve střehu a v napětí, zatímco relativně nejméně je daný stav vidět na Makovičkovi[83].
Stanovisko starších brněnského sboru
Na množství proroctví a kárajících slov nakonec odpověděli i sami starší. Makovička, Burai a Pala vysvětlují, proč nereagovali na výzvy k pokání a na údiv, že se vzájemně nesmířili a s Apetauerem neobjali: „Byli jsme vyzváni, abychom pastorovi odpustili. Jak mu však máme odpustit, když si nejsme vědomi, že by se vůči nám osobně dopustil něčeho zlého, resp. zlého v tom smyslu, že by to vyžadovalo od nás „odpuštění“?“ Starší vidí odpuštění jako samozřejmost.
Pokání ovšem není možné činit na příkaz, že to někdo chce, aniž by dotyčný „nebyl dotčen Bohem a nevěděl, z čeho a proč má pokání činit“. Vyžadování pokání po člověku, kterého neobviňuje svědomí, je v takovém případě manipulací a nátlakem. Při uposlechnutí by se jednalo „přinejlepším“ o formální pokání, „které je jen fraškou a prázdným gestem“. Starší uvádějí, že konkrétní obvinění jim nebylo sděleno. Problém brněnského sboru starší nevidí v otázce hříchu, ale v otázce nedůvěry vůči pastorovi. Nalézají zde ovšem neochotu tuto situaci řešit.
Apetauer prý uvádí, že mu Pán „ukazuje věci“, zatímco ostatní musejí věřit, že „jej Bůh vede správně“. Nedůvěra vůči autoritě tímto byla označena za „hřích nedůvěry“. Důvěru je podle autorů dopisu možné získat a ztratit, ale nelze ji nařídit. Je pak třeba se ptát „proč pastor důvěru ztratil“ a nepřevádět vinu na toho, komu bylo ukřivděno. Tyto důvody starší uvedli v dopise ze 7. 8. 1996, který přikládají. „Všech 10 bodů lze doložit na základě svědectví dvou nebo tří svědků, ale Rada církve Františka Apetauera těchto „obvinění hlasováním (!) zprostila“. Toto obvinění pak nevzešlo z iniciativy starších, ale vyžádala si je Rada církve, která vyšetřovala stížnost Josefa M.[84].
Vyšetřovací komise
K prošetření vztahu mezi pastorem Františkem Apetauerem a pomocným kazatelem Josefem M. byla – jak již bylo uvedeno – na popud starších sboru Františka Paly, Pavla Buraie a zástupce pastora Miroslava Makovičky, kteří se obrátili o pomoc na Radu Apoštolské církve, ustanovena vyšetřovací komise. Jelikož se starší domnívali, že jim bylo „jistými kroky pastora Apetauera, seniora oblasti Cupala, a biskupa církve Bubika, znemožněno tuto stížnost vyřešit samostatně, považuje nestranné komisionální šetření za nezbytné“.
Rada církve žádosti vyhověla a 27. 6. 1996 byla v Třinci ustavena komise ve složení: Stanislav Cichy, senior Severomoravské oblasti a pastor sboru AC v Třinci; Pavel Čep, senior Středomoravské oblasti a pastor sboru AC v Uherském Brodě a Milan Buban, zástupce biskupa pro vzdělávání a pastorační službu a ředitel letniční biblické akademie[85].
Závěry 1. kola šetření vyšetřovací komise
Po vyslechnutí 1. staršovstva, 2. Josefa M., 3. pastora sboru, 4. Františka Paly a 5. staršovstva, kdy každý rozhovor trval nejméně 30 minut, byly učiněny následující závěry:
1. Staršovstvo již delší dobu neplnilo funkci korekce a pomoci pastorovi. Důsledkem toho bylo příliš samostatné až autoritativní jednání pastora sboru.
2. Vinou staršovstva se stalo, že dnes se bratr Josef M. jeví jako mluvčí „nespokojeného staršovstva“.
3. Považujeme za nešťastné, že se dnes bratr Josef M. jeví jako veřejný soudce duchovního stavu pastora sboru.
4. Pastor od samého začátku své služby dostatečně nedbal na vytvoření kvalitních vztahů se staršovstvem.
5. Považujeme za nutné, aby se do budoucna rozšířil počet členů Rady starších brněnského sboru.
6. Situace ve sboru je kritická a vyžaduje rychlé a konstruktivní řešení.
Komise sledovala dvě klíčové oblasti: 1. oblast odpuštění, usmíření a obnovení bratrských vztahů a 2. oblast vzájemné důvěry.
Ad 1. Komise požádala zástupce pastora a staršovstvo, aby veřejně před sborem přiznali svou pasivitu vůči pastorovi i sboru, protože tímto nesprávným postojem způsobili současnou krizi. Pastora sboru komise rovněž požádala o veřejné přiznání svých chyb. Pastora a staršovstvo komise požádala, aby co nejrdříve vytvořili neformální podmínky pro vzájemné odpuštění a smíření.
Ad 2. Po prvním kole jednání se komise domnívala, že celá záležitost stížnosti Josefa M. by se měla definitivně dořešit v rámci sboru a existujícího staršovstva. Staršovstvu pak komise navrhla:
a) aby nabídlo pastorovi podmínečné období, kdy bude mít možnost napravit své chyby. Konkrétní nedostatky by pak musely být doloženy písemně. U této alternativy komise vyjádřila svůj postoj k situaci větou: „Komise se shodla, že toto řešení doporučuje staršovstvu na prvním místě!“
b) aby vyjádřilo pastorovi nedůvěru, a to formou oficiálního dopisu adresovaného Radě Apoštolské církve [86].
Reakce Rady starších brněnského sboru na 1. kolo šetření
Odpověď na závěry komise byla následující: Starší brněnského sboru se rozhodli pro vyjádření nedůvěry pastorovi Františkovi Apetauerovi. Učinili tak na základě Ústavy Apoštolské církve § 9, odstavec 2, písmeno a [87a]. Tyto důvody jsou pak podrobněji uvedeny v pozdějším dopise ze 16. 1. 1997 seniorovi oblasti Františku Cupalovi, kdy sboru končilo období nucené správy. Členové staršovstva Burai, Pala a Makovička zde uvádějí, že „se nepodařilo obnovit důvěru starších bratru F. Apetauerovi jako předpokládanému pastorovi“ a nesouhlasí s tím, „aby byl ustaven pastorem“. Podle starších „projevem účinného a pravého pokání je ochota uvidět a želet svých selhání a napravit je… Jen vnější projevy lítosti či pokání považujeme za méně důležité“. Starší dále v dopise uvádějí, že se opírají i o stanovisko samotného Františka Apetauera, který sdělil, že nebude konat službu pastora, pokud nebude mít podporu starších[87b]. Při setkání s komisí, dne 5. 7. 1996 v Brně, starší komisi sdělili, že dne 4. 7. 1996 navštívili pastora sboru Františka Apetauera a sdělili mu, „že se rozhodli pro druhou alternativu, protože nejsou schopni věřit tomu, že by u pastora sboru mohlo dojít k nějaké změně v jednání“ [88].
Komise ovšem „nebyla s tímto řešením spokojena, nicméně staršovstvo požádala, aby na příštím zasedání Rady Apoštolské církve podalo návrh na nového pastora a hlášení, jak byly splněny požadavky v bodu 1. návrhu komise. Z uvedeného je vidět, že komise zde zřejmě neměla jen vyšetřující úlohu, ale rovněž požadovala, aby se staršovstvo zařídilo dle preference jejich závěrů. I když si starší zvolili druhou, a tedy legitimní variantu, komise vyjádřila svoji nespokojenost.
Reakce pastora brněnského sboru na 1. kolo šetření
Ačkoliv obsah Apetauerova sdělení komisi se nedochoval, podle dopisu zde dne 29. 7. 1996, který adresoval biskupovi církve, se zřejmě jeho obhajoba zakládá na několika skutečnostech. Apetauer biskupa informuje o tom, že mu telefonovala jedna letitá členka sboru a žádala ho, aby jí sdělil, čeho se na Josefovi M. dopustil a ujišťovala ho svojí mlčenlivostí. On ji odpověděl, že měl „jiné názory na způsob vedení sboru a byl stále méně schopen [Apetauera] přijímat a podřídit se“. Pro svoji vytíženost mu Apetauer zadával úkoly a pod jeho „nekonečnými výhradami několikrát i ztratil trpělivost“, za což se mu omluvil. Josef M., ale získal důvěru Františka Paly, „který se ho zastával, aniž by jeho žaloby biblicky zkoumal“. Tato členka to Apetauerovi nemohla uvěřit a měla pocit, že Apetauer Josefovi M. „působil nějaké hrozné ústrky“. Že mu „bránil ve službě vyučování“ a že „se ho chtěl zbavit“ a dal ho proto „do kázně“.
Takto je to podle Apetauera členům sboru Palou a Josefem M. sdělováno, a jakoby se ještě ani ty nejhorší věci nesdělovaly. „Jestliže je zviklána i takováto sestra a je skoro vyděšená“, co teprve podle Apetauera ti, kteří jej „tak důvěrně neznají!“ Proto v takové atmosféře se lidé bojí Apetauera zastat, a ti, kdo tak činí, jsou nejistí, protože nevědí „jaké trumfy má možná druhá strana v rukávě (je totiž říkáno, že jsou mnozí další, kteří nemají tu odvahu jako Josef!).“ Lidé pak prý neposuzují Apetauera tak, jak jej znají, ale „snaží se zaujmout stanovisko ve sporu Josef M. a F. Pala versus F. Apetauer“. Apetauer dále uvádí:
„Pokud se tedy komise nebude zabývat především oprávněností stížností Josefa M. vůči mně a neseznámí s výsledkem sbor, aby byla z lidí sňata nejistota (kterou i ti, kteří mi jinak plně důvěřují, mají), budou bratři při svém zkoumání zjišťovat napětí a nedůvěru vůči mně“[89].
Apetauer pak rovněž poskytuje přílohu loajálních vedoucích ve sboru, mezi které počítá dva kandidáty na starší Karla H. a Petra J., a řadu vedoucích skupinek[90].
Závěry 2. kola šetření vyšetřovací komise
Celá situace ovšem zdaleka nebyla u konce. Komise poté, co se starší rozhodli pro druhou variantu, anulovala své závěry s odůvodněním, že po uplynutí několika dnů kontaktovali komisi někteří členové brněnského sboru a odhalili nové skutečnosti, mezi jinými i takové, které svědčily ve prospěch pastora Apetauera. Zásadní však bylo, že komisi dne 22. 7. 1996 kontaktoval pastor Apetauer, „když ji písemně požádal o znovuprošetření stížnosti Josefa M."[91] Biskup Apoštolské církve tento dopis považoval za odvolání.
Po „zvážení důvodů, které pastor ve své žádosti uvedl“ a „s ohledem na zmíněné [nové] svědecké výpovědi“ se komise dne 4. 8. 1996 zúčastnila nedělní bohoslužby v nepřítomnosti všech starších (včetně pastora) a jejich manželek. Zde bylo sboru sděleno, že vyšetřování bylo obnoveno. Po shromáždění zde vypovídalo 21 bratří a sester. Bylo zde řečeno, že ještě do 11. 8. 1996 mají členové sboru možnost se na komisi písemně obrátit[92]. Po ukončení shromáždění pokračovalo šetření komise formou rozhovorů v pořadí 1. Josef M.; 2. Josef M. a pastor Apetauer; 3. staršovstvo. Každý rozhovor trval nejméně 60 minut.
Komise shledala, že se pastor i staršovstvo upřímně snaží o vyřešení situace. Zároveň shledala „některé věci rozumem nepochopitelné. Jsou jimi například neschopnost usilovat o obnovení vzájemné důvěry, vzájemné podsouvání si nekalých motivů nebo nemilosrdnost v jednání“. Komise v tom vidí možnost potvrzení prorockého vidění „o cyklonovém mraku nad domem pastora Apetauera a nad sborovou budovou“, který představoval „ducha vzájemného osočování a nesnášenlivosti“. Komise proto tento pohled zohlednila i ve svém dalším rozhodování aby „negativní duchovní vliv zastavila a ze sborového života eliminovala“ a dospěla k těmto závěrům:
1. Výpovědi žalujícího Josefa M., staršovstva a určité části sboru jednoznačně neprokázaly vinu pastora Apetauera. Naopak se u některých obvinění ukázalo, že mohla být vyřčena na základě citové předpojatosti a nesprávného pochopení toho, co pastor říká.
2. Bylo dosvědčeno, že pastor Apetauer opakovaně volil způsob imperativního jednání a tím proti sobě popudil mnohé členy sboru. Ačkoliv je možno částečně takové jednání ospravedlnit neúměrnou přepracovaností, pastor Apetauer se jako duchovní autorita ve sboru měl těchto selhání vyvarovat.
3. Komise dále usoudila, že přes všechna selhání má bratr Apetauer jednoznačně svoje nezastupitelné místo duchovní autority ve vedení brněnského sboru, a to nikoliv z úradku lidí, nýbrž z úradku Božího. Výrazné pastýřské obdarování, velká obětavost a smysl pro zodpovědnost jej učinili duchovním otcem desítek bratří a sester.
4. Čeho se bratru Apetauerovi nedostává, je schopnost správy a koordinace rozmanitých duchovních darů v církvi.
5. Staršovstvo nese stejný díl viny na současné krizi jako pastor Apetauer. Nejenže neplnilo funkci korekce ve vztahu k pastorovi, ale navíc dopustilo, aby se ve sboru rozšířila obvinění a soudy obsažené v dopisech Josefa M.
6. Duchovní závěry bratra Josefa M. považuje komise za duchovně nezralé a je velmi nešťastné, že se staly „zbraní proti pastorovi“. Komise se vážně obává, zda tento nemoudrý krok staršovstva neohrozí zdravý duchovní růst bratra Josefa M.
7. Dále chce komise Radu církve upozornit na nevysvětlitelnou tvrdost staršovstva vůči pastoru Apetauerovi i na dopis členům rady církve ze dne 7. 8. 1996, který, jak se zdá, úmyslně zamlčuje skutečnost, že druhé kolo šetření bylo legálně vyvoláno písemnou žádostí pastora Apetauera ze dne 22. 7. 1996 a spontánními svědeckými výpověďmi po prvním kole jednání[93].
Komise navrhuje Radě Apoštolské církve ke zvážení:
1. Zda neudělit napomenutí staršovstvu za to, že zneužilo nezralá obvinění bratra Josefa M. proti pastorovi.
2. Zda nezměnit pracovní zařazení bratra Apetauera na funkci ve vedení sboru AC v Brně. Komise se domnívá, že v dané situaci by byla tato změna prospěšná.
3. Zda setrvání Josefa M. ve funkci placeného duchovního Rady církve v brněnském sboru prospěje jeho duchovnímu růstu.
4. Zda by nový kandidát na pastora neměl být prozatím pouze pověřen řízením sboru, a to na dobu určitou. Podmínkou pro jeho řádné ustanovení pastorem by byla zkušební lhůta (nejméně šesti měsíců), po které by situace ve sboru byla opět komisionálně prověřena. Teprve v případě pozitivního vývoje by mohl být kandidát ustaven řádným pastorem sboru AC v Brně [94].
Reakce Rady starších brněnského sboru na závěry 2. kola šetření
Ačkoliv výsledky prvního kola šetření starší akceptovali, zatímco se pastor odvolal, s výsledky druhého kola šetření nejsou starší brněnského sboru spokojeni. Ve svém dopise Radě církve ze 7. 8. 1996 vyjadřují svůj podiv nad tím, že komise nevzala v úvahu, že se starší zařídili podle jejího doporučení a své stanovisko dne 4. 8. změnila a nyní již ¾ nesouhlas starších se službou pastora není k odvolání dostatečný. Stejně tak biskup, který původně mluvil o tom, že pokud ¾ starších vysloví pastorovi nedůvěru, „rozjede jednání o novém pastorovi“. Nyní podle dopisu tvrdí, že jejich odvolání nepodpoří. Starší znovu zdůrazňují, že z jejich strany nejde o „odpuštění pastorovi“, ale o „vyjádření nedůvěry“ a že důvěra se nedá člověku nařídit.
Dokonce uvádějí, že Apetauer „konal práci pastora s maximálním nasazením a snahou o zodpovědnou práci „pečlivě a systematicky“ a v tomto ohledu je pro starší „vzorem“. Připojují však výčet důvodů, proč jej nevidí jako způsobilého konat dále úřad pastora. O těchto důvodech s pastorem mluvili delší dobu: „Strávili jsme tím množství vyčerpávajících hodin na setkání staršovstva. Toto úsilí o korekci však vnímal spíše jako zpochybnění své služby či vize sboru, a stávalo se stále obtížnějším. Tento čas (půl roku) považujeme za dostatečný k nápravě“.
Starší pak uvádějí desetibodový seznam pastorových nectností, kam zařazují například:
1. Rozhodování o personálních otázkách ve sboru bez vědomí starších.
2. Vyhrožování a psychický nátlak svým spolupracovníkům.
3. Vyžadování poslušnosti na úkor svědomí.
4. Podmínění učednictví požadavkem, že „učedník nesmí přemýšlet“.
5. Tvrzení, že Pán ukazuje pastorovi věci, zatímco „ostatní se mají modlit a důvěřovat, že je Pán vede správě“.
6. Používání obvinění z demagogie.
7. Hovoření s manželkami bratří v jejich nepřítomnosti ve snaze získat v nich spojence proti bratřím.
8. Jednání s podřízenými na úrovni pracovního vztahu s nepřiměřenou tvrdostí a neschopností vcítit se do situace druhého.
9. Obviňování spolupracovníků, aniž by jim bylo dovoleno se bránit.
10. Založení vedení sboru na „systému jednoho muže“.
Problém, na který později ukazoval pastor, bylo to, že jednotlivé body jsou někdy postaveny na kazuistikách jednotlivců, a tomuto jednání tak byla přítomná vždy jen jediná osoba, bez dalšího potvrzujícího svědectví. Starší dále uvádějí, že někteří členové sboru ztrácejí chuť a sílu přicházet a žít v napjaté atmosféře shromáždění. Proto vidí jako řešení pastorovo odvolání. Nechtějí ovšem, aby si ve svém věku musel hledat civilní zaměstnání, a nabízejí mu „půl roku placeného odpočinku následovaného studiem na biblické škole (v Kolíně nebo v Banské Bystrici) s tím, že by se pak znovu plně zapojil do práce v církvi, neboť by bylo škoda přijít o hřivny, které mu Bůh daroval“[95].
Biskup tento dopis považoval za sarkasmus a poukázal na věk pastora, kterému bylo v době sepsání dopisu 53 let[96].
Dne 8. 10. 1996 pak Pala píše dopis biskupovi církve, kde opakuje své výhrady k závěrům šetření komise, které shledává „povrchní, mlhavé, neurčité, takže jsou stěží použitelné k řešení situace v brněnském sboru“. Rada církve jejich akceptováním situaci neřešila, ale její řešení posunula do budoucna, což povede k prohloubení krize v brněnském sboru[97].
Z přiloženého dopisu, kterým je stanovisko starších brněnského sboru vyžádané Radou církve, plyne, že závěry jsou „mlhavé“ i pro seniora oblasti Františka Cupala, který je dočasnou správou a konsolidací brněnského sboru pověřen. Podle dopisu „František Cupal nemá jednoznačné podklady k tomu, aby věděl, jaké závěry má k Josefovi zaujmout.“ Nikdo z církve nesdělil „zda jsou jeho námitky oprávněné či nikoli, což je pro řešení sporu v brněnském sboru podstatné. K prvnímu bodu zprávy komise z 2. kola šetření se dále uvádí, že z vyjádření, že se některá obvinění „jednoznačně neprokázala“ nic nevyplývá a komise prý nesplnila svůj úkol.
To, že některá vyjádření mohla být učiněna na základě „citové předpojatosti“, znamená, že ovšem také nemusela být učiněna na základě citové předpojatosti. Starším vadí, že o jejich deseti bodech závěrečného návrhu Rada církve hlasovala, protože podle nich se měly ověřovat na základě 2 až 3 svědků. K pátému bodu starší uvádějí, že jej odmítají, jelikož svoji úlohu korekce podle svého vyjádření plnili a pastora „mnoho měsíců upozorňovali na chyby, jichž se dopouštěl“. Odmítají, že by po sboru šířili korespondenci Josefa M., kromě jediného dopisu, k jehož zveřejnění dal pokyn sám biskup. K šestému bodu se starší vyjadřují ve smyslu, že považují za absurdní, že by se „nezralé“ názory Josefa M. stávaly „zbraní“ starších. Podstatné je, zda si Josef M. stěžuje oprávněně či nikoliv. A konečně k sedmému bodu jim chybí deklarace toho, čím je míněna „nevysvětlitelná tvrdost vůči pastorovi“.
Pokud je tvrdostí myšleno vyjádření nedůvěry, pak sama komise musela jednat tvrdě, jelikož tento bod navrhla ona. Na tvrzení, že starší „úmyslně zamlčují skutečnost, že komise zahájila „druhé kolo šetření“ na základě Apetauerovy písemné žádosti“ dopis přímo nijak nereaguje. Pouze uvádí, že pokud komise svůj názor později změnila, nic se nemění na skutečnosti, že původně jako legitimní cestu navrhla Apetauerovi vyjádřit nedůvěru[98].
Reakce Josefa M. na závěry 2. kola šetření
21. 9. 1996 adresoval svůj dopis Radě církve i Josef M., který zde vyjádřil, že si rozhodně nelibuje v psaní stížností. Jeho cílem nebylo pastora odsoudit, ale „poukázat odpovědným lidem v církvi na závažnost této situace“. Reaguje pak na argumenty šetření komise tím, že se nejedná o „poklesky“ ze strany pastora, ale o „hřích“. Je přesvědčen, že pokud někdo nazve bratra demagogem a zabraňuje mu obhajobě slovy „dále se nebudeme bavit“, dopouští se hříchu „snižování bratra“ dle Jk 4,11 a Mt 5,22. Josef M. pak uvádí konkrétní jména lidí, kteří mohou dosvědčit pastorovo jednání. Své námitky k závěrům šetření komentuje třemi otázkami:
1. Co komise považovala za pastorovu vinu a kdo ji definoval? (V případě, že tato jeho neprokázaná vina byla definována na základě mého dopisu, měl bych být vyšetřován jako lživý svědek a postižen).
2. Jak komise poznala, že se pastor provinil? (Stálo zde tvrzení proti tvrzení; přitom jste vyslechli svědky. Podle čeho jste to tedy poznali?)
3. Čeho jsem se dopustil, za co bych měl být vyhozen? (Nejde spíše o exemplární potrestání, abych se v budoucnu já ani nikdo jiný už neodváži byť jen podat svědectví o nesprávném jednání autorit?)[99]
Reakce pastora brněnského sboru na reakci Rady starších brněnského sboru na závěry 2. kola šetření
Dne 3. 11. 1996 adresoval pastor biskupovi další dopis. Omlouvá se, že rozšiřuje objemný fascikl písemností. Necítí pocit zadostiučinění a uvádí, že za totality by spolu s bratry staršími za sebe snad i položili život. Když Apetauer četl vyjádření starších, uvědomil si, že obvinění vůči němu se rozšiřují na biskupa i na členy komise. Aby vyvrátil tvrzení starších, že jej dříve korigovali, posílá zápisy ze staršovstva s komentářem, že tím „odkrývají nevěrohodnost celého tohoto dopisu“.
V kopii dopisu jsou proto přiloženy zápisy ze staršovstev za časové období 2. 6. 1995 až 27. 5. 1996[100]. Jméno Josefa M. se dle Apetauera v zápisech neobjevuje ani jednou, krom jediné záležitosti, která nemá se sporem nic společného, ale jedná se o řešení praktické záležitosti v Tišnově.
Na druhé straně ovšem uvádí, že zde byla snaha najít sporné výroky v jeho kázáních, čímž ovšem bezděčně snahu o jeho korekci připouští. Když si již dále nevěděl rady, tak dne 27. května 1996 pozval na staršovstvo seniora oblasti Františka Cupala. Apetauer pak k dopisu přikládá i proroctví Emilie V. vyzývající starší k pokání a sám biskupovi adresuje slovo z Písma: „Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Buď rozhodný a udatný, neboť tak rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo, tak budeš jednat prozíravě všude, kam přijdeš“ (Jz 1,6–7)[101].
Proroctví Aleše Navrátila
Situace se i pro zainteresované svědky po určité době stávala nepřehlednou. Jen málokdo měl přístup ke všem dokumentům, a tak se šířily různé i neověřené zprávy a svědectví. Dokonce i zainteresovaní lidé se často ve svých pohledech rozcházeli. Sám biskup se nechal slyšet, že kdyby do dané situace vstoupil Bůh, neobstála by ani jedna strana, čímž nutně připouštěl i svoji úlohu v daném sporu. Členové sboru netušili, že paralelně s touto kauzou se řeší i předmluva ke knize Duchovní autorita od W. Nee, kde se promítal vliv tohoto, jak by se zdálo osobního sporu, i na věroučné rovině.
Do napjaté a pro mnohé značně nepřehledné situace přichází proroctví Aleše Navrátila, které bylo biskupem považování za boží světlo, které odkrývá duchovní pozadí celého sporu a které nakonec poskytlo východisko, nebo spíše ospravedlnění budoucího řešení daného sporu ze strany církve.
Navrátil v úvodu svého dopisu ze dne 7. 11. 1996 uvádí, že až do začátku listopadu mu nebylo jasné, jakým způsobem se má za Brno modlit resp. jak má instruovat modlitebníky svého sboru. Poté obdržel „vhled“, který vnímá „velmi jasně jako Boží informaci“, a proto jej „jako takový“ předkládá Bubikovi jako prvnímu a následně ÚR a RC, bude-li se to Bubikovi „jevit vhodné“. Navrátil si uvědomuje, že dosavadní iniciativy k ničemu nevedou, protože celá řada řešení jako „vzájemné odpuštění, rozšíření staršovstva, atd.“ se „míjí černého středu terče“. Je třeba řešit příčinu současného stavu, jelikož podobný problém, tj. rozdělení brněnského sboru, zde byl již před několika lety, kdy – podle Navrátila – pastor a starší se nedokázali dohodnout a tehdejší pastor zvolil dětské řešení, kdy „hračku, která mu nefungovala podle jeho představ, rozbil“. Dnes se „silné osobnosti“ ve sboru dopouštějí vážných chyb a sbor tomu bezmocně přihlíží.
Navrátil poté uvádí příčinu daného stavu: „Vedení brněnského sboru za celou dobu svojí existence nikdy plně nepřijalo autoritu církve a nikdy na ni skutečně nespolehlo. Vždy to byl ve skutečnosti postoj: Navrhujte a my to dle své úvahy přijmeme. Vedení sboru nikdy nebylo ve skutečnosti poddáno ani biskupovi ani radě církve.“ Tento postoj pak vede k tomu, že „vedoucí ztrácejí vedení Duchem svatým“ a stávají se tak duchovně slepými. Pokud nejsou schopni přijmout autority církve, nejsou schopni přijmout jako autority ani sebe navzájem. Navrátil se pak ještě silněji dovolává Božího zjevení, když uvádí: „Zcela jasně mi bylo zjeveno, že možnosti jsou dvě. Tou první je, že se vedení sboru zcela poddá autoritě církve jako celku a všechny skutečnosti, které se dnes mnohým zdají nepřekonatelné (neschopnost, zranění, ztráta důvěry atd.) budou nad očekávání velmi rychle uzdraveny“. Druhou možností je, že „pokud vedení sboru tak neučiní, naplní se na sboru osud domu se slabým základem… Sbor zcela padne, zmizí, rozsype se“[102].
Navrátilovo proroctví upoutalo biskupovu pozornost a následně i Rady církve. Bylo rozsouzeno jako pravé a stalo se odrazovým můstkem ve zdůvodnění řešení celé situace.
Sám Navrátil ovšem, bez vědomí biskupa a s přáním, aby se to biskup nedozvěděl, doporučil Apetauerovi, aby odstoupil. Byl toho názoru, že by stačilo, pokud by měl Josef M. jen z částky pravdu. Byl to také olomoucký sbor, který jako inspiraci praxe správné autority zaslal jako dar ofocenou kapitolu z knihy Floyda McClunga „Boží otcovské srdce“, která by pro ctitele Neeho učení musela být výrazem svobodomyslností, ne-li blasfémií. Autor zde kritizuje například nadměrnou moc vedoucích, skupinovou konformitu a nemožnost odchodu z aberantních skupin, majetnický vztah ke spolupracovníkům, nemožnost kritiky vedoucích, majetnický vztah k metodám s důležitým rozhodnutím, přílišné zdůrazňování odpovědnosti apod.[103] Jak později prohlásil i jeden ze starších, zdálo se, že Navrátil zde byl ambivalentní[104].
Dopis starších brněnského sboru seniorovi JM oblasti
Dne 16. 1. 1997 adresují starší brněnského sboru své stanovisko vidění věcí v období blížící se lhůty „kdy má být ukončena dočasná správa brněnského sboru“. Starší zde vyjadřují své obavy z toho, „jak se bude nadále vyvíjet situace ve sboru“. Sbor stojí před naléhavou situací ustanovení pastora. Uvádějí, že se jim nepodařilo „obnovit důvěru starších k bratru F. Apetauerovi, jako předpokládanému pastorovi, a proto nesouhlasí s tím, „aby byl ustaven pastorem“. Třebaže toto konstatování je pro ně „bolestné a neradostné, je pravdivé“ a starší jsou „vázáni“, aby mluvili pravdu. V opačném případě by lhali a „skutečnost je taková, jaká je“.
S pastorem se podle starších nepodařilo navázat takovou formu komunikace, která by „šla ke kořenům této nedůvěry a dokázala je odstranit“. Účinné pokání si starší představují jako „ochotu vidět a želet svých selhání, a napravit je… Jen vnější projevy lítosti či pokání“ starší považují za „méně důležité“.
Ve svém vyjádření se pak dovolávají jednak slov samotného Apetauera, který měl sdělit, že nebude konat funkci pastora bez podpory starších a jednak Ústavy Apoštolské církve, „která jednoznačně praví, že AC je svazkem autonomních sborů; sbor je po duchovní, mravní a hospodářské stránce autonomní; zodpovědnost za sbor nese 1. a 2. pastor, rada starších a sborové shromáždění; tito jsou ustaveni Radou církve na základě doporučení Rady starších předem projednaného s radou církve. Dále, že Radě starších přísluší předkládat návrh 1. a 2. pastora, ustanovovat starší sboru, hodnotit duchovní a hospodářskou činnost pastora sboru a v případě odvolání 1. a 2. pastora jmenuje Rada církve ve spolupráci s radou starších na jeho místo dočasného pastora". Starší apelují na to, aby se Rada církve ústavou řídila, jelikož byla přijímána s modlitbou se vzkládáním rukou[105].
Tento dopis následujícího dne, tj. 17. 1. 1997 Pala přeposlal i Radě AC s průvodním dopisem, kde opět cituje Ústavu AC, že pastor má být ustaven na základě projednání s Radou starších sboru a že autonomie sboru spočívá v tom, že určitá skupina lidí má právo řešit své otázky samostatně, nezávisle na jiném[106].
Zde je ovšem vidět základní principiální nesoulad mezi Palou a Bubikem, kdy první nalézá v ústavě kongregační zřízení, zatímco druhý upřednostňuje episkopální prvky, či dokonce apoštolát. Avšak při podrobném pročtení ústavy v tehdejším znění zde byly pojistky jak proti autonomii, tak proti episkopátu. Bubik proto vždy dbal na to, aby „demokratické prvky“ byly z ústavy průběžně odstraňovány. Ty sloužily toliko k registraci církve v době totality a komunistický režim by paradoxně viděl v nedemokratickém uspořádání ohrožení, protože bezvýhradnou poslušnost byl ochoten nárokovat pouze sám sobě. Pala se zde ovšem ve své dedukci mýlil. Bod, že Rada AC „předem projedná“ obsazení služby pastora s Radou starších sboru ještě neznamenalo, že se bude jejím doporučením řídit, k čemuž by povrchní výklad mohl vést. Literární výklad ústavy proto Radu AC k ničemu takovému nezavazoval, i když by jistě bylo s podivem, kdyby vyžadovala silová řešení.
Závěrečné rozhodnutí komise Rady církve ve věci sboru AC Brno
Po zprávě komise, vyjádření starších a po Navrátilově proroctví vydala komise závěrečné rozhodnutí. Zpráva komise je uvozena prohlášením: „Komise před Pánem Ježíšem zvážila zprávu bratra Cupala, a na základě pověření jí dané na mimořádném zasedání Radou Apoštolské církve v Třinci v červnu 1996 rozhodla takto:
1. Obnovit pastorskou službu bratra Františka Apetauera s 12 měsíční zkušební lhůtou. Bratru Apetauerovi byla pastorská služba pozastavena RAC na dobu 6 měsíců (viz zápis 12. 8. 1996), jeho služba se tedy obnovuje od 12. 2. 1997. Dále komise bratru Apetauerovi ukládá, aby skončil svoje působení v UžV KMS, aby byl pod průběžnou kontrolou seniora Jihomoravské oblasti formou osobního kontaktu (nejméně 2krát měsíčně) a aby nadále pokračoval v odstraňování chyb, kterých se dopouštěl v jednání se svými spolupracovníky (tvrdost jednání v neopodstatněných případech, nedostatek konzultace se staršími při důležitých rozhodnutích).
2. Navrhnout bratru Miroslavu Makovičkovi, aby po své půlroční rezignaci na funkci 2. pastora (viz zápis RAC ze dne 12. 8. 1996) znovu nastoupil do své služby od 12. 2. 1997.
3. Zrušit činnost bratra Františka Paly ve funkci staršího brněnského sboru na dobu nejméně dvou let. Po dvou letech pastor současného sboru posoudí, zda by mohla být bratrovi obnovena služba staršího sboru. Dále komise s velkým politováním konstatuje, že bratr Pala se svými osobními postoji a jednáním narušil duchovní kontinuitu církve a dopouštěl se manipulace myšlením členů církve. (Jako příklad uvádíme: a) dopisy zpochybňující jednání komise jmenované RAC, které rozesílal po celé církvi; b) dopisy vedoucím bratří letničního hnutí v Evropě týkající se bratra biskupa, které bratr rozesílal bez jeho vědomí i vědomí RAC; c) nerespektování napomenutí a varování tří členů RAC týkající se jeho úzké spolupráce s Janem Žákem v rámci nakladatelství Křesťanský život). Proto komise doporučuje RAC, aby bratra Palu odvolala ze všech celocírkevních funkcí, rovněž na dobu určitou.
4. Pastor Apetauer oznámí RAC nové složení staršovstva (doporučujeme počet nejméně 5 členů včetně 1. a 2. pastora) nejpozději do 12. 2. 1997[107].
Stojí za povšimnutí, na což poukazovali někteří starší, že komise, která měla dle jejich interpretace prozkoumat oprávněnost stížnosti Josefa M.(a která navíc neměla v Ústavě AC jakékoliv právní zakotvení) se nyní stala orgánem, který vydává rozhodnutí, týkající se kompetencí a trvání služby nejen Apetauera, ale i Paly. Žalující strana je nyní v podstatě shledána viníkem.
Reakce pastora na závěrečné rozhodnutí komise Rady církve ve věci sboru AC Brno
Apetauer ve své reakci píše, že nemá na vybranou. Uvádí, že i když by možná mohl mít výhrady k postupu anebo některým závěrům komise, skutečností zůstává, že to byl on a starší, kteří se vší naléhavostí Radu AC o ustanovení komise žádali. Společně s Palou pak „opakovaně a vehementně RAC ujišťoval“, že se podrobí rozhodnutí komise, „ať bude jakékoliv“. Apetauer může za sebe říci, že tuto záležitost nevložil do rukou omylných lidí „nýbrž do rukou Božích“. Pokud rozhodnutí komise přijímá, činí tak proto, že „chce stát v bázni před Bohem a a) poddávat se mu, b) respektovat RAC v jejich pravomocech, c) stát za svým slovem (Ž 15,4 a Mt 5,37)[108].
K tomuto dopisu je ovšem dobré podotknout, že se Apetauerovo odhodlání rozhodnutí komise podřídit se projevilo až tehdy, když komise vydala podstatně odlišné stanovisko, které jeho službu potvrdilo. Když zprvu komise navrhovala jako alternativu jeho odvolání a starší se pro ni rozhodli, odvolal se.
Reakce starších na závěrečné rozhodnutí komise Rady církve ve věci sboru AC Brno
Ve svém dopise reagují brněnští starší na první dva body závěrečné zprávy komise. K 1. bodu uvádějí, že „nemají důvěru ve F. Apetauera jako pastora. Tato skutečnost je snad pro RC nepříjemná a starší by se velmi rádi podrobili autoritě této komise, leč důvěru nelze nadiktovat, a musí, žel, konstatovat, že „pravda je taková, jaké je“. Starší proto očekávají, že je Rada vyzve k tomu, aby navrhli jiného pastora. Souhlasí však s bodem 2, a to, aby Miroslav Makovička nastoupil od 12. 2. 1997 do funkce druhého pastora[109].
„Kompromisní“ stanovisko Rady církve
Poté, co starší odmítli závěrečné rozhodnutí komise, konstatovala RAC, že oceňuje přístup Apetauera a lituje, že k němu starší nenašli důvěru coby k pastorovi sboru. Nevidí ovšem nikoho jiného, kdo by byl schopen toho času zastávat úřad pastora. Proto RAC na „rozhodnutí komise i jeho schválení nadále trvá“. Stejně tak stojí za dalším bodem, tj. „nástup Miroslava Makovičky do funkce 2. pastora sboru“.
Rozhodnutí, aby byly zrušeny všechny úřady a funkce br. Františka Paly nevidí jako protiústavní: komise – podle jejího vyjádření – nikterak nespecifikovala, kterak má být tento závěr naplněn. RC tedy očekává, že bude realizován zajisté v rámci ústavy, tzn. na úřad zástupce biskupa br. František Pala rezignuje, resp. staršovstvo sboru jej odvolá z funkce staršího sboru. Rady se účastnil i Pala s Apetauerem. Pro hlasovalo sedm členů, proti jeden, a dva se zdrželi[110].
Dne 18. 2. 1997 pak biskup „po poradě s ÚR a s bratry z komise“ odpovídá na dotaz Františka Cupala ohledně setrvání Františka Paly ve staršovstvu tak, že Pala může být nadále starším pokud:
1. Bezprostředně abdikuje z celocírkevních úřadů.
2. Příjme Fr. Apetauera jako pastora.
3. Bude se podílet plnou měrou na budování vztahů ve staršovstvu i ve sboru jako celku.
4. Stejně jako u Františka Apetauera se jedná o ustanovení na zkušební dobu 1 rok.
5. Vzhledem k tomu, že toto setrvání F. Paly ve staršovstvu je v rozporu s usnesením RC ze dne 8. 2. 97, musí být schváleno RC dne 12. 3. 97. „Do té doby platí vše výše uvedené prakticky, nikoli formálně" [111].
Vedle oficiálního vyjádření se dochovalo ještě několik nedatovaných a nepodepsaných návrhů, ve kterých jsou zajímavé body. Například, že Pala dostane „po dobu 2 – 3 měsíců možnost změnit svůj přístup, aby se mohl svobodně účastnit Večeře Páně“. Například dřívější Palova absence u Večeře Páně, zmíněná již v zápise ze staršovstva ze dne 2. 6. 1995, byla po celou dobu příčinou obav, že s Palou již delší dobu není vše v pořádku.
Reakce Františka Paly na „kompromisní“ stanovisko Rady církve
Pala ve svém dopise ze dne 21. 2. 1997 odpovídá biskupovi na základě podnětu Apetauera, aby biskupovi sdělil své stanovisko k podmínkám jeho setrvání ve staršovstvu.
K bodu 1 uvádí, že z celocírkevních úřadů nehodlá abdikovat, protože je přesvědčen, že se „nedopustil přestupku vůči komukoliv“, který by jej měl vést k tomuto rozhodnutí. Obvinění, která mu sdělena byla, se mu jevila jako „naprosto neurčitá“ a „neopodstatněná“. Chce i nadále kriticky „obhajovat nevinné a utlačované“ a „kritizovat nedostatky v církvi bez zřetele k osobě“.
K bodu 2 Pala uvádí, že „přijímá Františka Apetauera jako pastora, nakolik je možné přijímat do funkce člověka, v něhož [Pala] ani celé staršovstvo nemá důvěru!„
Bod 3. Pala přijímá v plném rozsahu.
K bodu 4. uvádí, že nemůže být „ustanoven na zkušební dobu 1 rok“, neboť jeho funkce v brněnském staršovstvu nebyla zrušena. Starší brněnského sboru jej neodvolali a Pala nemá dojem, že by to měli v úmyslu.
K bodu 5 píše, že do kompetence rady církve „nikterak nenáleží rozhodovat o složení staršovstva toho kterého sboru“, o čemž rozhodují „toliko starší daného sboru“. Větě, že „do té doby platí vše výše uvedené prakticky, nikoliv formálně“, Pala nerozumí, ale obecně z mravního hlediska podotýká, „co platí formálně, má platit i prakticky, a co platí prakticky, má platit i formálně".
V závěru dopisu se Pala omlouvá, že na shromáždění v brněnském sboru řekl, že „k rozhodnutí o stažení duchovních článků ze Sborových listů došlo na základě bratra biskupa“. Omlouvá se proto biskupovi za křivdu, což vyjádřil i před celým shromážděním[112]. Jednalo se zde o to, že Pala napsal do Sborových listů článek na základě knihy Stevena Hassana „Jak čelit zhoubné manipulaci kultů“. Podle Miroslava Makovičky tento článek velmi trefně vykreslil chování Františka Apetauera[113].
Úvodník byl zřejmě shledám kritickým ke sborovému systému autrorit. Pala zde vysloveně uvedl, že tyto „poznámky vám mohou připadat odtažité od života církve či našeho sboru. Ovšem chci vám ukázat, že tomu tak není“. Pala pak kritizuje jednotu, která odmítá pravdu; vadí mu potlačování individuality a detailní plánování času členů. Kritizuje pyramidální strukturu, kde vůdce není ničím vinen a nelze jej kritizovat a udílí pak srze systém služebníků příkazy. Kritizuje systém, kde se nejvíce cení loajalita. Vadí mu, když je zakázáno samostatně přemýšlet a kde se donekonečna opakuje jedna věc, až si ji lidé osvojí. Nesouhlasí, když je víra v Boha nahrazena vírou ve vůdce a kde jsou členové uměle udržováni ve stavu nezletilých. Protestuje, když jsou lidé bombardováni pocity viny a když jim bývá vysvětleno, že za vše může jejich staré já a nikdy ne vůdce nebo organizace. Navíc jsou to vše pouhé citáty z knihy[114].
Dále se dostalo nepřetřes i Palovo kázání, kde Pala dne 6. 10. 1996 sdělil, že „pomazaný“ znamená řecky Kristus a že podle verše Mt 24,5 mnozí řeknou, „já jsem pomazaný, mne Bůh pomazal…“ Pala zde vyvodil: „Když se dívám důkladně do Písma, tak rozumím, že pomazaný, tento titul náleží jedinému, tedy Ježíši Kristu, on je ten Pomazaný. Přijdou takoví proroci a budou říkat: já jsem pomazaný, a hájit se také tím, že říkají… aby prostě potvrdili pravdivost svých slov a potvrdili svoji autoritu, a říkají: nedotýkejte se Pomazaného Hospodinova. Tak pozor na to!“[115]
Inkriminované Sborové listy a výroky z tohoto kázání pak byly opsány a poskytnuty biskupovi.
Vyloučení sboru z AC a jeho znovupřijetí
Vyloučení sboru
Na situaci, kdy se staršovstvo sboru jako celek odmítlo podřídit závěrům komise Rady AC, včetně navrženého kompromisního stanoviska vyjádřeném v dopise biskupa ze dne 16. 2. 1997, zaujala Rada AC dne 24. 2. 1997 následující stanovisko:
„Br. Fr. Pala se v nedávné minulosti dopustil lží a pomluv vůči mé osobě [míněn biskup AC] a RC navzdory vzájemnému usmíření a odpuštění. (Lze doložit písemnými materiály – především korespondenčními odpověďmi vedoucích bratří letničního hnutí v Evropě. Dopisy, na které mi tito bratři odpověděli, František Pala na moji opětovanou žádost nevydal). Vztahuje se na něj tedy slovo z 1. Korintským 5,11. – „Nestýkejte se s pomlouvači.“ Veškeré dosavadní pokusy řešit situaci brněnského sboru nevedly k úspěchu pro neschopnost brněnského staršovstva jednat s RC. Ztroskotávaly na opakovaných námitkách proti navrhovaným řešením. Z tohoto důvodu se jeví staršovstvo sboru jako neschopné vést sbor… a také neschopné spolupracovat s RC. Z těchto důvodů navrhuji toto řešení: Vyloučení brněnského sboru z AC. Následně se založí stanice sboru Břeclav, ze které se posléze může vyvinout nový sbor. Lidé, kteří chtějí nadále pracovat a žít v AC, se do ní přihlásí. Majetkoprávní otázky se dořeší dle ústavy… Rozhodnutí o vyloučení brněnského sboru z AC nabývá platnosti přečtením dopisu rady církve na výročním sborovém shromáždění“ [116].
Tento biskupův návrh hlasováním schválilo osm členů, jeden byl proti. Ačkoliv byl Pala členem Rady, nebyl obeslán, jelikož [zřejmě biskup nebo zapisovatel Aleš Navrátil – ze zápisu to není možné poznat] byl „upozorněn z více stran, že br. Fr. Pala setrvává ve hříchu". Rozhodl se proto jednat dle 1 Kor 5,11 a nepřizvat jej k tomuto setkání (na základě paragrafu 31 g ústavy AC). František Apetauer nebyl přizván ze zdravotních důvodů. RC toto nepřizvání obou bratří jednohlasně potvrdila[117]. Tak byl Pala, ačkoliv nebyl dán do kázně, neobeslán.
Na sborovém shromáždění v Brně, plném emocí a různých výkřiků, včetně hlasitého radostného zvolání od jedné členky sboru během biskupova projevu, biskup přečetl dopis Rady církve, v němž mimo jiné zaznělo, že Rada zvažovala, v jaké formě své řešení sboru předložit. Rada pozitivně kvituje, že její stanovisko neuvádí „data, dokumenty, přesné výroky. Byla snaha nás vmanipulovat do takového způsobu jednání, ale odmítli jsme to mnohokrát během řešení brněnské situace a odmítáme to i závěrem“. Protože takovéto řešení se dle Rady neosvědčilo, Rada nezvolila právnický proces, ale „spíše řešení modlitby, rozhovorů a očekávání na Boží zjevení“.
Stanovisko vyjadřuje, že Rada byla během krize obviňována, že vnáší do církve totalitu, nicméně ona je přesvědčena, že „za každý sbor… je odpovědné staršovstvo“. Na druhou stranu je zřejmé, že Rada sama rozhodnutí staršovstva jako celku nerespektuje, dokonce za podporu rozhodnutí svého staršovstva nyní vylučuje sbor. Proto se ve stanovisku dále uvádí, že k zásahům do sboru je vede „zodpovědnost apoštolského úřadu, ve kterém někteří z nás stojí… jsme rádi, že v tomto případě byl zásah RC do vašeho sboru diktován nejen touto naší povinností před Bohem, ale také přímou žádostí staršovstva vašeho sboru o pomoc“.
Rada je přesvědčena, že řada řešení, které byly průběžně staršími odmítány, „pocházela přímo od Božího trůnu, protože přišla skrze prorocké slovo, které bylo rozsouzeno jako pravé“. Tím je zřejmě míněno Navrátilovo proroctví. Celkem jsou zde pak shrnuty čtyři body, které vyvrcholily vyloučením sboru:
1. František Apetauer se „jako pastor dopustil mnoha pochybení, ze kterých ovšem následně činil pokání. Tato pochybení byla vázána i na pracovní vztah k Josefovi M., kteroužto skutečnost jsme se nikdy nesnažili zastírat ani smést se stolu“.
2. „Tak, jako se Fr. Apetauer provinil vůči sboru, provinil se zcela viditelně a prokazatelně i br. Pala vůči církvi, a to opakovanou lží a pomluvami vůči br. biskupovi i RC… [Protože] Pala na rozdíl od br. Fr. Apetauera nikdy nečinil z těchto svých činů pokání i přes opakované napomenutí jednotlivci i RC, jsme nuceni jej prohlásit za pomlouvače dle 1 Kor 5,11.“ Ve stejném bodě je uvedeno, že s těmito věcmi s ohledem na Palu i sbor, lidé nebudou seznámeni.
3. Podíl na Palově jednání RC shledává i „u části staršovstva…, které se za tyto jeho činy a postoje opakovaně postavilo“.
4. Protože Rada církve vidí staršovstvo jako „neschopné dalšího vedení sboru“, rozhodla na zasedání 24. 2. 97 o vyloučení brněnského sboru z AC. Zároveň František Cupal založí v Brně stanici břeclavského sboru, kde se mohou stát vyloučení členové znovu členy AC. Majetek bude řešen dle ústavy[118].
Biskup výslovně sdělil, že jde o majetek sboru, který bude sboru ponechán. Za toto velkorysé řešení Miroslav Makovička Radě církve na místě poděkoval. Dne 12. 3. byli na základě rozhodnutí rozšířené Úzké rady ve věci majetkoprávního vypořádání jmenováni likvidátory Miloš Slabihoud[119] a Jiří Malý[120]. V zápise o stavu majetku se uvádí, že 6. 4. 1997 budou všem členům sboru za přítomnosti likvidátorů sděleny poměry rozdělení majetku na nové subjekty. V pokladně sboru bylo shledáno 28 753,30 Kč, na účtu České spořitelny se nacházelo 446 111,36 Kč. Celkový majetek sboru byl vyčíslen na 2 597 413,07 Kč. Chata v majetku sboru je ve vlastnictví konkrétních členů sboru[121]. K tomu, aby mohl být majetek rozdělen, musel vyloučený sbor do jednoho měsíce získat právní subjektivitu[122].Biskup církve uváděl v dopise Ministerstvu kultury datum 5. 6. 1997[123].
Ačkoliv tento výrok v dokumentech není uchován, biskup ve svém prohlášení ohledně brněnského sboru, které již nelze spolehlivě datovat, prohlásil, že Josef M. svojí veřejnou kritikou pastora „na sebe strhl prokletí“, což vyvolalo vlnu velké nelibosti a co bylo i jednou z hlavních příčin, proč brněnský sbor odmítal jednání Rady církve. Apetauer proto dané prohlášení klasifikoval jako „osobní vyjádření biskupa AC k Josefovi M.“[124].
Jak je vidět, do celé záležitosti se promítl osobní vztah Bubika a Paly a tento vztah potažmo vedl k vyloučení celého sboru. Podle biskupova vyjádření to byl sbor, který Palu kryl[125]. Zde stojí za ocitování úryvek z dřívějšího Palova dopisu biskupovi:
„Drahý Rudku, mám ještě jednu věc, kterou považuji za velmi závažnou. Spolu se staršími brněnského sboru zásadně odmítáme, abys osobní vztahy mezi Tebou a mnou, naše osobní neshody, promítal do záležitostí brněnského sboru, který na těchto neshodách nenese žádnou vinu. Kdybys takto pokračoval a svůj tvrdý postoj vůči mně promítal do celého brněnského sboru, bude to mít neodvratně za následek jeho rozvrat“[126].
Reakce na vyloučení sboru
Na rozhodnutí o vyloučení sboru dne 17. 3. 1997 zareagovali členové sboru z pera Františka Paly. V dopise se uvádí, že z formálních důvodů sbor požaduje toto rozhodnutí opatřit razítkem a podpisem ze strany církve. V dopise se kritizuje, že ve stanovisku bylo uvedeno, že vyloučení „dává možnost všem, kteří se necítí k církvi vázání, ji opustit“. Avšak „pokud je někdo vyloučen, není mu dána možnost církev opustit, ale církev mu tuto možnost vyloučením vzala“. Dále se poukazuje na formulaci, že „majetkoprávní vztahy mezi těmi, kteří se rozhodnou v církvi setrvat, a těmi, kteří ji chtějí opustit, budou řešeny dle ústavy“. Nejednalo se o „opuštění“ církve, ale o „vyloučení“, a tudíž není možné mluvit o těch „kteří chtějí opustit AC".
Skutečnost vyloučení brněnského sboru činí rozdělování členů sboru na ty, kteří si odejít přáli, a na ty, kteří si odejít nepřáli, bezpředmětným, neboť byli vyloučeni všichni. Navíc bylo biskupem sboru řečeno, že „na majetek sboru nikdo nesáhne“, za což Miroslav Makovička biskupovi poděkoval. Nyní se však budou majetkoprávní vztahy de facto řešit mezi těmi „kteří se rozhodnou do AC znovu vstoupit a těmi, kteří… chtějí zůstat sborem“[127].
Vstup do Křesťanských společenství
Vyloučený sbor AC byl nyní nucen do měsíce vyřešit svoji identitu z hlediska rozdělení majetku. Řešení nacházel v možnosti vstoupit do Křesťanských společenství. Tento akt s podivem komentoval biskup s tím, že Pala, který se často vymezoval charismatickému učení, chce nyní do charismatické denominace vstoupit[128].
O vstupu do KS, který se nakonec neuskutečnil, svědčí Dan Drápal, který o celé situaci brněnské krize napsal obsáhlý článek v Oběžníku KS z dubna 1997. Popisuje zde svoji roli v celé záležitosti, kdy se na pastorskou skupinku dne 24. 6. 1996, složenou především z členů užšího výboru KMS „obrátili s prosbou o pomoc“ František Apetauer a Miroslav Makovička. Apetauerovi se zde dostalo doporučení, aby odstoupil z místa pastora, jak mu bylo v AC navrženo. Ten ovšem tvrdil, že jeho autoritou je biskup AC Rudolf Bubik. Celá záležitost pak byla na pastorské skupince průběžně řešena, o čemž svědčí skutečnost, že Drápal na této skupince v lednu 1997 Apetauerovi předpovídal rozuzlení, které vyvrcholí vyloučením celého sboru.
Sám Drápal se v celé záležitosti průběžně angažoval, i když uvedl, že do ní nechtěl zasahovat. Nicméně „v průběhu od druhé poloviny roku 1996 a během února a ledna“ mu volalo několik členů brněnského sboru AC, včetně jednoho staršího, a žádali Drápala o radu „jak se mají zachovat“. Dne 3. 1. 1997 Drápal o celé záležitosti mluvil s Bubikem v přítomnosti Milana Bubana a tajemníka KMS Lubomíra Ondráčka a následně koncem ledna na setkání církevních představitelů v Týnci nad Sázavou. Své názory průběžně sděloval i Apetauerovi, Palovi a Makovičkovi.
Drápalovým názorem bylo, že celý spor se má řešit buď „na základě Rudkovy apoštolské autority, nebo striktně dle církevního zřízení (ústavy AC)“[129]. Za povšimnutí stojí slůvko „nebo“, které ukazuje, že vykonávání „apoštolské autority“ zde – podle Drápala – zřejmě nemusí být nutně v souladu s ústavou církve. Je to zřejmě tím – jak dále uvádí Drápal – že nadsborová autorita nemá být institučně zakotvena (což v ústavě je), ale má fungovat „na základě zjevení a na základě vztahů“. Ostatně ani denominace podle Drápala není Boží vůli a členové denominací mohou mít s apoštolem vztah, aniž by apoštol patřil do jejich denominace[130].
Nejpodstatnější ovšem bylo, když se Drápal 5. 3. 1997 dozvěděl, že brněnský sbor byl vyloučen z AC a přibližně za tři týdny jej kontaktoval Pala a telefonicky mu sdělil, že sbor chce vstoupit do KS. Podle Paly byl sbor v časové tísni a potřeboval do měsíce získat právní subjektivitu. Drápal žádosti vyšel vstříc a dne 21. 4. 1997 svolal na čtvrtek 27. 4. 1997 do Brna kolegium pastorů, kteří se měli sejít se staršími, případně s celým sborem, který měl večer shromáždění. Drápal poslal do Brna i pozitivní proroctví o celé situaci[131].
Ve sboru však začalo mezi staršími členy ožívat i třicet let staré proroctví od Ludvíka Bocka, více než kontroverzní postavy letničního hnutí, které původně sboru bránilo k připojení k tehdy ilegální AC. V proroctví zaznělo, že brněnský sbor je „lid drobné práce“ a nemá se k nikomu připojovat. Bocek sám později spolupracoval se spiritistou, jistým panem Klimkem, a svá proroctví obvykle získával od své manželky[132]. Teprve Bockova smrt umožnila sboru být součástí letniční denominace[133]. Nejen z tohoto důvodu všichni netoužili hned vstupovat do KS.
Ve středu 26. 4. 1997 v 8 hodin ráno volal Drápalovi Apetauer a sdělil mu, že by Drápal měl „respektovat stanovisko rady AC a sbor do KS nebrat“. Stejného dne ve 20:45 Drápalovi volal i Makovička a sdělil mu, že starší (bez Paly) byli v Kolíně u Bubika a rozhodli se přijmout podmínky vedení AC a vyloučili tedy Palu ze staršovstva. Makovička se omluvil Drápalovi, že ho velmi mrzí, že již zřejmě není možné některé pastory z cesty do Brna odvolat. Drápal pak musel do Brna přijet, aby některé pastory na novou situaci na místě upozornil. Na místo dorazil pouze Pala a velmi se omlouval.
Drápal se poté krátce pouští do hodnocení celé situace, kdy nevidí jako šťastné zřízení vyšetřovací komise, jejíž závěry nachází v rozporu s Ústavou AC, všímá si jednání Makovičky, který v neděli nechal vyloučený sbor podepisovat přihlášky do KS a ve čtvrtek prý přihlášku do AC. Podle vnějšího pozorování Makovička „buď celou dobu klamal (buď lhal, nebo byl sám oklamán), nebo v určitém okamžiku zradil Františka Palu“. Drápal si tudíž nedovede představit, „že by po tom všem mohl být starším sboru“. Sbor byl tak díky Makovičkovi „vydán napospas jeho momentálním rozhodnutím, protože ze čtyř původních starších jenom on držel kontinuitu (Fr. Apetauer měl rezignovat na základě i jeho žádosti, Fr. Pala byl na základě jeho rozhodnutí vyloučen a P. Burai zřejmě na protest rezignoval)“.
Kritickým bodem vyloučení sboru bylo podle Drápala zřejmě „odstavení Františka Paly ze všech sborových a církevních funkcí“. Svůj popis Drápal uzavírá úvahou, že podle něho by konečnou autoritou ve sborových záležitostech měl být sbor a nikoliv denominace.
Ve stejném oběžníku je poté pozvánka na pastorálku KS s Kansaskými proroky, pod názvem „Nadpřirozeno a církev (uvedení do prorocké služby)“. Tito proroci jsou shodou okolností mezi letničními považování za heretiky, a jsou známi jako jedni z nejradikálnějších odpůrců denominací a stoupenců novodobé apoštolské služby. Zajímavé na celé skutečnosti je, že mezi přihlášenými sbory KS je i jeden vnější, a to AC Brno. Tato skutečnost dokládá i pozadí, proč představitel KS, aniž by o to primárně usiloval, sehrál nepřehlédnutelnou roli v celé záležitosti[134]. Je to zřejmě i dokladem, proč Apetauer zpočátku hledal řešení v „pastorské skupince“ nebo proč Josefovi M. vyčítal, že namísto toho, aby jel na konferenci KMS do Prahy (která byla podle něho zlomová pro český národ), upřednostnil konferenci pořádanou sborem Apoštolské církve.
Když se jeden ze starších sboru Jiří Malina později Apetauera ptal na to, zda po Drápalovi chtěl, aby vyloučený brněnský sbor do KS nepřijímal, Apetauer reagoval otázkou, kterou charismatici obvykle v takové situaci pokládali, a to „kdo ti to řekl“? Když Malina odpověděl, že to sdělil samotný Dan Drápal (ostatně vyplývá to i z tohoto oběžníku), vyjádřil Apetauer zklamání, jelikož měl prý s Drápalem z dřívějška uzavřenou jistou dohodu. Případná skutečná existence podobné dohody či smlouvy evokuje vztahy, které mezi sebou měli takto ošetřeny vedoucí Pastýřského hnutí, aby mohli čelit vnější kritice.
Pastorská skupinka hlavních protagonistů KMS (fotografie jednotlivých činovníků pocházejí z pozdější doby)
Starší žádají Radu církve o návrat sboru do AC
Návrat do sboru, který výše popsal Drápal, se udál následovně. Dne 26. 3. 1997 vedoucí vyloučeného sboru adresují biskupovi a Radě církve dopis, v němž uvádějí, že žádají o anulování dopisu RAC zde dne 24. 2. 1997, jehož přečtením bylo rozhodnuto o vyloučení sboru AC ze svazku Apoštolské církve. Podepsaní se rozhodují přijmout závěrečné rozhodnutí komise RAC zde dne 21. 1. 1997 jako „řešení pro náš sbor“. Dále uvádějí: „Bratra Františka Palu dnešním dnem odvoláváme z funkce staršího našeho sboru.“ Po anulování se zavazují složit své funkce do rukou RAC a přijmout „rozhodnutí o dalším uspořádání vedení brněnského sboru AC“[135].
Rozhodnutí k návratu vyloučeného sboru do AC neproběhlo zcela spontánně. Již dříve Miroslav Makovička prohlašoval, že Palovo jednání se stávalo stále tvrdším a že jej napomínal za to, že mu připomíná člověka, který nemůže sundat nohu z plynu. Ve svém jednání dokonce Pala kontaktoval advokáta k tomu, aby mohl zpochybnit vyloučení sboru ze svazku AC. Makovička dle svých slov „nedokázal… souhlasit s nesmiřitelným tónem a kritikou v jednání F. Paly vůči Rudkovi a celé AC, které jakoby se po aktu vyloučení radikálně vystupňovaly". Podílet se nadále na vedení sboru v takovém duchu bylo nad jeho síly[136]. Makovička prý zmírňoval i formulace dopisů, které Pala rozesílal, a dával mu za příklad Bohuslava Tetivu, který po vyloučení původního jádra sboru z BJB také „nikam nepsal“. Pala měl odpovídat ve smyslu, že „pravda se světla nebojí“ a že „lidé musejí znát pravdu“[137].
V době stupňující se krize ve sboru měl jeden ze členů vyšetřovací komise, Stanislav Cichy, sen. Zdálo se mu, že vidí autobus plný lidí, který řídí Pala. Byl to obraz sboru. Lidé měli zatemněná okna a neviděli ven a netušili tak, co se ve skutečnosti děje. Pala vjížděl ve velmi vysoké rychlosti do místa, kde se silnice zužovala. Cichy, který pozoroval toto dění z nějakého místa nad silnicí, volal na Palu, aby brzdil. Ten však na nic nedbal a v plné rychlosti vjížděl do míst, kde nebylo v takové rychlosti možné řízení zvládnout. Když Makovička uslyšel tento sen, připomenula se mu jeho slova, kdy též nabádal Palu, aby sundal nohu z plynu. Svěřil se, že dostal obavy o další směřování sboru pod Palovým vedením, ačkoliv ho před tím žádal, zda by se nechtěl stát znovu pastorem.
Nakonec sdělil, že již delší dobu chce odtrhnout co největší počet lidí a vrátit se s nimi do AC, což také učinil[138]. Nejprve to oznámil své ženě a nakonec zřejmě inicioval se zbývajícími členy staršovstva cestu do Kolína. Bubik měl zde se staršími delší rozhovor, kde je konfrontoval s některými dopisy Františka Paly. Jeden ze starších, který však nebyl pracovníkem církve, měl sdělit, že si uvědomuje, že sbor za takové jednání může své starší „poslat do montérek“[139]. Zde zřejmě došlo i k prefebrikaci dalšího postupu.
Reakce Rady AC na žádost starších
Reakce Rady AC byla okamžitá. Dopis by poštou ještě nestačil dorazit a už ve stejný den, tedy 26. 3. 1997, je odpověď Rady církve na světě. Rada zde „ruší své rozhodnutí ze dne 24. 2. 1997 o vyloučení tohoto sboru z církve“. Vysvětluje to tím, že starší učinili své rozhodnutí ještě v době, kdy „členové tohoto sboru mohli rozhodnout ohledně svého dalšího členství v AC… a závěrečné rozhodnutí komise RC, pověřené řešením situace brněnského sboru zůstává tedy v platnosti v celém rozsahu s výjimku data sestavení konečného personálního obsazení staršovstva brněnského sboru.“ To se přesouvá na datum příštího zasedání na 22. 5. 1997.
Sestavením staršovstva včetně realizace místa prvního a druhého pastora k tomuto datu je v této nově vzniklé situaci opět pověřen senior Jihomoravské oblasti František Cupal. Rada církve zde „bere na vědomí vyloučení Františka Paly ze staršovstva brněnského sboru a zároveň jej pro jeho hříchy, které jsou uvedeny v zápise z mimořádného shromáždění RC ze dne 24. 2. 1997, dává do kázně podle paragrafu 5 odstavce 4 ústavy AC. Tato kázeň spočívá v přerušení výkonu všech celocírkevních funkcí a zákazu jakýchkoliv veřejných projevů v rámci církve, stejně tak jakémkoliv šíření písemného projevu v rámci církve“[140].
V dopise ze dne 2. 4. 1997 pak Bubik žádá Jiřího Tesaříka z Ministerstva kultury ČR o anulování dopisu z 21. 3. 1997, ve kterém jej Bubik informoval o vyloučení brněnského sboru; anulování dopisu likvidátora pro majetkoprávní vypořádání ze dne 20. 3. 1997 a vrácení registračního listu, který likvidátor ministerstvu zaslal[141].
Dopis z Ministerstva kultury
Dne 18. 3. 1997 došel biskupovi dopis z Ministerstva kultury České republiky, který byl iniciován na základě dopisu z brněnské advokátní kanceláře, kde se psalo, že Apoštolská církev… vyloučila ze svého středu církevní sbor v Brně. Ministerstvo se tedy ptá: 1) od kdy došlo k účinnosti, 2) zda byl dodržen postup podle Ústavy AC, 3) zda a jak vyřešila Rada církve s vyloučeným sborem majetkové otázky. V dopise se dále uvádí, že celá záležitost je zkoumána, a že bude vypracováno požadované právní stanovisko odboru církví[142].
Podle Makovičky Pala v celé situaci angažoval advokáta, který měl v dané věci pomoci zkoumat oprávněnost jednání AC[143]. 21. 3. biskup na dopis odpovídá, že 1) K vyloučení došlo dne 24. 2. 1997 s účinností dnem 5. 3., kdy bylo zástupcem Rady AC sděleno sboru; 2) Sbor byl vyloučen podle paragrafu 29 bod 2 písmeno k) Ústavy AC a ústavní postup byl dodržen; 3) Majetkoprávní otázky zatím vyřešeny nebyly a budou vyřešeny na základě ústavy, k čemuž byli určeni likvidátoři. Potvrzení o právní subjektivitě sboru bude odebráno likvidátorem a navráceno Ministerstvu kultury[144].
Reakce Františka Paly na návrat sboru do AC
Dne 1. 4. 1997 informuje oficiálně Bubik Palu, spolu s přílohami a „výňatkem ze zápisu mimořádného zasedání RC zde dne 26. 3. 97“ a „mimořádného zasedání RC ze dne 24. 2. 97“, že byl dán Radou církve do kázně se závěrečnou větou „vyhlížíme den, kdy budeme s Tebou opět spojeni bratrským obecenstvím oproštěným od každého rozdělení“[145].
Dne 3. 4. 1997 adresuje Pala biskupovi a Radě církve dopis, kde reaguje na nastalou situaci. Upozorňuje, že zvolený postup „je v rozporu se zákony našeho státu (Římanům 13,1)“. Předjímá, že se sice neobrátí na světský soud, nicméně „církev má stovky členů a sotva lze zabránit některému jedinci, aby tak učinil“. On ale jedná v lásce a chce upozornit na „nežádoucí důsledky“, které vývoj v Brně může na Radu církve a biskupa mít. Jeho následující řádky možná vysvětlují i dopis z právní kanceláře, který obdrželo Ministerstvo kultury.
Pala uvedl, že „v různých denominacích pracují lidé s právnickým vzděláním, kteří se v zájmu spravedlnosti i pro pocit, že jde o obecné ohrožení občanů nemajících na to, aby se sami dokázali obhajovat, mohou této věci ujmout a oznámit ji soudu. Učiní-li tak, prosím Vás, nezlobte se na ně, neboť tak činí s dobrým svědomím, aby pomohli bezradným a domohli se pro ně práva. Nemyslete si, že k tomu budu kohokoliv podněcovat. Je možné, že toto učiní i osoba mně zcela neznámá a bez právnické kvalifikace, neboť brněnská kauza je pro naši zemi dosti známa“. Pala poté adresáty seznamuje s tím, proč jednání RC chápe jako protiprávní:
1. Vyloučení sboru je právně možné, avšak tímto sbor ztratil právní subjektivitu a zaniklo právo statutárních orgánů jej navenek zastupovat.
2. Tím, že pro vypořádání majetku AC vyloučenému sboru učinila „statutární zástupce“, což neodsouhlasila ani větší polovina vyloučeného sboru, je dané jednání protiprávní. Odporuje „Ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci obchodních společností“, které lze – podle Paly – přiměřeně aplikovat pro likvidaci majetku právnické osoby, pokud z ustanovení upravujících tato právnické osoby nevyplývá něco jiného, a to je podle Ústavy AC „řešení vzájemnou dohodou“. Dohoda však není diktát.
3. Zákaz „jakýchkoliv veřejných projevů v rámci církve, stejně jako jakékoliv šíření písemného projevu v rámci církve“ podle Paly odporuje „Listině práv a svobod“, která tvoří ústavní pořádek (čl. 17/1–2; čl. 4/1; čl. 2/3 a čl. 1).
4. „Zrušení rozhodnutí rady Apoštolské církve o vyloučení brněnského sboru a navrácení k právnímu stavu ze dne 24. 2. 1997, který byl před učiněním rozhodnutí o vyloučení“ Pala rovněž shledává protiprávním. Je možné lidi proti jejich vůli vyloučit, ale již „není možné je administrativním úkonem zpět hromadně převést do organizace, která je před tím ze svých řad vyloučila“. Pokud si u svéprávných lidí někdo takovou moc nárokuje, podle Paly tak „činí v rozporu s Ústavou České republiky… a v rozporu se zákonem 308/1991 o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.
Pala zmiňuje, že porušení těchto principů je důvodem ke zrušení registrace církve, která se k těmto principům při své registraci zavázala. Kopii dopisu posílá Pala i právníkovi, kterého biskup dobře zná a má k němu důvěru. V závěru uvádí:
„Prosím vás všechny, kdo budete tento dopis číst, abyste mi věřili v tom, že motivací tohoto listu není trápit bratra Rudolfa Bubika ani radu Apoštolské církve. Vždy a všude jsem se snažil o to, aby se zabraňovalo zlému, abych pomohl lidem, aby nesklouzli na šikmou plochu a aby byla zjevena pravda. Pravda vysvobodí. Drahý Rudku, pro mne alespoň je pravda zdrojem radosti a síly. Věřím, že by se tímto zdrojem mohla stát i pro Tebe, a přeji ti to. V poznámce P. S. je dovětek psaný rukou, že Pala dostal nyní dopis, kde ho RC dává do kázně. „Budou po vlastech českých a moravských kolovat historky o tom, jak AC vylučuje své členy, a potom je ještě dodatečně dává do kázně. Děkuji Ti za zápis ze dne 26. 3. 1997, kde je černé na bílém, že mi RAC dává „zákaz šíření jakéhokoliv písemného projevu v rámci církve““[146].
Závěr služby Františka Paly
František Pala tedy pozbyl všech funkcí, a proto 29. 5. 1997 Rudolf Bubik informuje předsedu Evropského letničního výboru (jehož byl Pala členem) Jakoba Zopfiho, že přes rok trvající spor mezi církví a Františkem Palou se vyostřil. Pala byl kázněn a kázeň neakceptoval a nyní mu není dovoleno reprezentovat Apoštolskou církev v rámci PEF[147]. Zopfi ještě téhož dne odpověděl, že si s Palou již vyměnil dlouhý dopis a poté mu Pala zaslal ještě jeden dlouhý dopis. Zopfi konstatuje, že se domnívá, že není v takové pozici, aby mohl situaci nějak ovlivnit, a zdá se mu, „že není další jiná možnost, než přijmout rozhodnutí, že bratr František Pala již dále nepatří do výboru PEF“[148].
4. 6. 1997 zasílá biskup AC Františku Palovi dopis, kde se na něho jménem Rady církve obrací z bratrského zájmu, jelikož spolu mnoho let spolupracovali na díle Páně. Tazatel chce znát, zda se František Pala, i poté, co mu byla pozastavena služba v Radě sboru a uložena kázeň radou církve, „cítí“ nadále členem Apoštolské církve. Jelikož kázeň je uložena „pouze na určitou dobu“, je zde možnost návratu do sborových i církevních služeb. „Účinným pokáním“ se Palovi opět může otevřít cesta k službě, ve které „s osobním nasazením a požehnaně sloužil“.
Pokud však Pala „dává přednost stanovisku, že už nepatří do sboru AC v Brně a tím samozřejmě i do AC jako celku“ je jeho celocírkevní i sborová služba „definitivně ukončena“. Nedotčen zůstává pouze „zaměstnanecký poměr v nakladatelství Křesťanský život“. V dopise se dále uvádí, že „nestojíme a ani nemůžeme stát jako bratři v Kristu proti sobě (Ř 14,4) a že tedy přesto, co vešlo mezi Tebe a nás, budeme stát v jedné linii zápasu o záchranu ztracených“[149].
28. 7. 1997 oznamuje Pala Radě církve, že definitivně rozvazuje pracovní poměr s Apoštolskou církví ke dni 31. září 1997. Je přesvědčen, že „žádná křesťanská církev nemůže strpět ve svých řadách, natož pak zaměstnávat člověka, kterého sama označila za lháře a pomlouvače“. Uvádí, že se diví, že církev tento krok neučinila sama. Palův odchod byl podle něho iniciován jeho označením „za lháře a pomlouvače“. Nicméně Pala by odešel i z odborných důvodů, protože práce v nakladatelství podle něho již vykazuje takové nedostatky, že by ji nemohl podporovat ani svojí „pasivní účastí“[150].
Podrobnější anabázi o závěru služby Františka Paly popisuje kapitola Křesťanský život
František Apetauer označil Palu jako „rytíře“, který je přesvědčen, že se zastává utištěných a kdo se ve svém boji za pravdu stal touto myšlenkou zcela pohlcen. Toužil před Apetauerem chránit Josefa M. a sbor, přičemž mu jeho zaujatost zřejmě zabránila vidět věci komplexně[151].
František Pala (vpravo) na demonstraci proti hře „Naše násilí, vaše náslilí“
Závěr služby Josefa M.
Josef M. zaslal svoji výpověď ze zaměstnání o půl roku dříve, a to ke dni 16. 2. 1997. Své důvody shrnul ve čtyřech bodech, a to:
1. rozhodnutí RC o ustavení pastora a celkové řešení brněnské situace,
2. řešení problémů v církvi cestou útlaku a násilí,
3. prohlášení R. Bubika, že jsem na sebe vztáhl prokletí, a že se mi celá věc vrátí,
4. postupný trend AC, kdy požadavek na podřízení se autoritě Boží je nahrazován požadavkem na podrobení se vůdcům“. Podle Josefa M. „první bylo třeba činiti a druhé neopouštěti“.
Zároveň Josef M. oznámil, že ke stejnému datu ukončuje i své členství v Apoštolské církvi a děkuje za vše dobré, přičemž odchází bez hořkosti a s upřímnou modlitbou „za naši církev“ s dovětkem: „V lásce vás však prosím, bratři, abyste příští problémy podobného rázu, jaký měla brněnská situace, řešili s větší citlivostí a velkorysostí a nikdy s přecitlivělým vědomím, že je zde napadena autorita, kterou musíte hájit. Právě takové postoje upevní autoritu vás i těch, kteří jsou pod vámi v autoritě postaveni“[152].
Když Josef M. v jedné z vypjatých situací komentoval svůj odchod, prohlásil, že s označením, že na sebe „strhl prokletí“, by jeho setrvávání ve službě bylo podobné stavu řidiči autobusu, o němž by nadřízený prohlásil, že je alkoholik. Jeho manželka na shromáždění, na kterém již nebyl přítomen, přečetla jeho dopis, v němž konstatoval, že jeho záměrem vůbec nebylo celou záležitost zveřejňovat a žádala ty, kdo vlastní jeho dopis ohledně kritiky Apetauera, aby jej zničili.
Zásadní role Miroslava Makovičky
Jedné věci je třeba si povšimnout, a to nejen na základě Drápalova dopisu. Drápal v podstatě činí za mnohé zodpovědným Makovičku, který byl ovšem v dané situaci často tím nejvíce váhajícím. Bude proto dobré se na jeho roli podívat z více úhlů. Některé dopisy členů sboru ho charakterizují jako člověka mírné povahy, který raději trpí škodu, než aby se dostával do konfliktu[153].
Směrem k Apetauerovi byl jeho vztah ambivalentní. Jednak k němu cítil hluboký respekt pro jeho rozhodnost, systematičnost, cílevědomost a nasazení, po kterém sám toužil. Velmi těžce ovšem nesl jeho nátlakové jednání[154]. Zpočátku se zdráhal připojit k Palovi a Buraiovi v tom, aby Apetauerovi vyjádřil nedůvěru. Kriticky ale již dříve Apetauerovi říkal, že je velmi těžko se s ním dostat do sporu pro jeho způsob jednání. Ten mu však odvětil, že to musí podstoupit[155].
Ačkoliv Makovička netíhnul k herezi a dodnes se zřejmě v AC jedná o jednoho z největších znalců Bible, v srdci inklinoval k charismatickému hnutí a byl ochoten jen omezeně uznat řadu jeho přehmatů. Nedá se ovšem říci, že by tyto věci nebyl schopen vidět, ale spíše se tomu vyhýbal. To ovšem dříve tvořilo i jistý blok směrem k biskupovi, který byl v tomto směru kritickým, a dá se to vysledovat i v tom, že raději hledal pomoc u členů UžV KMS, které respektoval. Na druhou stranu jej to poněkud sbližovalo s Apetauerem.
Až jako poslední starší se rozhodl pastorovi vyjádřit nedůvěru, možná i z důvodu stanoviska členů UžV KMS, připojil se k Palovi, ale těžce prý nesl jeho tvrdost a jakousi umanutost, které u Paly dříve neshledával. Nicméně se později ohradil vůči tomu, aby byl Pala označen jako lhář a pomlouvač a distancoval se od tohoto vyjádření[156]. Byl to ovšem on, kdo Palovi v podstatě zabránil promluvit na shromáždění, kde byl oznámen návrat sboru do AC s poukazem na Palův statut, který vzešel z akceptace rozhodnutí Rady AC vedoucími sboru[157].
Pokud však Makovička byl žádán, aby „důvěřoval“ pastorovi, odpovídal podobenstvím, že pokud si dá za dveře opakovaně boty a soused mu je pokaždé odcizí, pak sice sousedovi odpustí, ale boty si znovu za dveře nedá, protože mu již nebude důvěřovat. Na adresu komise, která namísto pouhého prošetření jednání pastora ve vztahu k Josefovi M. začala určovat personální změny ve sboru, řekl, že je to podobné, jako kdyby někdo požádal přítele o radu ve vztahu k sousedovi, a ten by mu nařídil, že má prodat barák. Na dané námitky odpovídal biskup podobenstvím, že jeho strýc měl cukrovku a jeho lékař nařídil uříznout nohu pod kolenem. Strýc nesouhlasil a tak mu řezali nohu natřikrát, což bylo mnohem bolestivější. Proto prý komise z prozíravosti udělala tak razantní zákrok[158].
Poté, co malá skupina lidí zůstala před návratem vyloučené části do sboru coby stanice břeclavského sboru, všiml si Makovička, že s Apetaurem zůstávají jen svobodní a osamocení lidé, zatímco rodiny odešly. Bylo to pro něho důkazem, že s ním zůstávají především lidé, kteří vyžadují silnou autoritu a kteří jsou osamoceni.
Biskup ani Apetauer nepochybovali o Makovičkově upřímnosti, nicméně jeho samotného trápil vnitřní rozkol a velké pochybnosti o sobě samotném, pokud byl vystaven nutnosti učinit rozhodnutí. Bubik přiznal, že to byl Makovička, koho on viděl původně jako pastora sboru, a to z důvodu, že si byl vědom Apetauerovy tvrdosti v jednání s lidmi. Ovšem respektoval rozhodnutí sboru, který si zvolil Apetauera[159].
Po letech pak Makovička sdělil, že důraz na skupinkový sbor a vlastní silné vědomí Apetauera o svém Božím povolání vedlo k obnově sboru po jeho krizi, a tak jeho obdiv k pastorovi nakonec převážil negativní zkušenosti. Tím ovšem deklaroval značný myšlenkový posun, jelikož skupinkový sbor s pyramidálním vedením sám dříve viděl jako způsob vyřazení úřadu starších z vedení sboru[160].
Makovička se později stal k Apetauerovi – alespoň navenek – zcela oddaným a loajálním[161]. Dalo by se říci, že i přes svůj vnitřní nesouhlas se obvykle přidal k většině a následoval stranu, která jednala z pozice moci, případně následoval jedince, který o sobě nepochyboval.
Miroslav Makovička (vpravo) spolu s pěveckým sborem AC Brno
Jak to to celé vnímali členové sboru?
Členové sboru byli vedením církve vyzváni, aby svá stanoviska zasílali biskupovi a Radě církve, v nichž by ho seznámili s jejich nahlížením sporu. Rudolf Bubik ovšem spíše toužil po stanoviscích, na základě nichž by mohl Františka Apetauera podržet resp. zbavit vlivu Františka Palu[162]. Celkem se na stole biskupa a Rady církve mezi daty 16. 6. 1996 až 26. 3. 1997, kdy byl již sbor vyloučen z církve, a část se vrátila do AC, sešlo 15 dopisů, přičemž někteří autoři psali opakovaně. Aniž by bylo nutné vždy jmenovat jednotlivé autory, z dopisů lze chronologicky vybrat následující, které pastora podporují i kritizují.
Kritika pastora
První kritický dopis je od nejmenované sestry, která uvádí, že situace ve sboru je nejhorší, kterou kdy zažila a je z ní upřímně zoufalá. Uvádí, že mnoho lidí je rozhodnuto odejít. O Apetauerovi píše, že on sám uznává, že byl často přísným, ale touží, aby ho Pán měnil, za což ho má ráda. Dále uvádí, že chápe, že je třeba jednomyslnost, kterou však nevidí v tom, že všichni, bez vnitřního souhlasu, přijmou názor jednoho. Proto má být více starších, kteří všichni představují autoritu od Pána[163].
Následuje dopis od manželky Josefa M. Radě církve. Ta sděluje, že byla velmi vytížená, a proto nebyla schopna se účastnit čtvrtečních shromáždění, což by Apetauer rád viděl. Apetauer s ní chtěl před časem mluvit ohledně jejího manžela a postěžoval si, že se mu Josef M. „nedokáže poddat jako manželka manželovi“, a ona si poté uvědomila, že jak je „nebezpečné chtít po druhých, aby přestali myslet“. Zopakovala i Josefem M. uváděnou skutečnost, že jim Apetauer vyčetl, že upřednostnili akci AC před akcí KMS s tím, že „kdyby byl Jožka skutečně srdcem při něm, tak by nejeli na konferenci „Tabernákl“, ale s Františkem do Prahy na konferenci KMS“. Dále je zde uvedeno, že Apetauer dotyčné mnohokrát dobře posloužil, ale že „zavírat oči před tím, v čem se František dopouští velkých chyb, už prostě nejde“[164].
Následuje dopis od manželky jednoho ze starších, která popisuje své vidění, které před časem měla. Týkalo se tváře muže bez oka, úst, uší a nosu, která se střídala s tváří Františka Apetauera, což mělo znamenat, že jde o muže, který nevnímá, co mu druzí říkají. Dále uvádí, že Apetauer ostatní vyprovokuje k hněvu, a pak je dlouze kárá. Podle ní nyní minimálně polovina sboru nemá důvěru v pastora. Dotyčná píše, že skutečnost, že Apetauer nadiktoval svůj dopis seniorovi, který byl pak přečten jeho jménem, ukazuje, že „takový dopis nemůže napsat pastýř, který miluje své ovce“. Je prý také na pováženou, že „dva bratři odmítli nabídku ke vstupu do staršovstva, když poznali, že si František vyžaduje poddanost své osobě“[165].
Na daném vidění muže bez oka a ucha je pozoruhodná jedna skutečnost, na kterou upozornil zástupce biskupa Aleš Navrátil. V jedné stanici sboru měl jeden člen analogický prožitek, který potvrdil zkušenost ostatních, že pastor není schopen některé věci vidět a slyšet. Měli však z pastora strach a báli se mu to sdělit. Proto v modlitbách a postech vyslali do Brna svého „delegáta“, který se zúčastnil vyučování vedoucích skupinek a „perspektivních služebníků“. Po celou dobu sbíral odvahu to říci, jenže se mu jí neodstávalo. Náhle vystoupila jedna sestra (zřejmě ona žena) a své vidění o muži bez oka a ucha sdělila. Delegát ze stanice měl nesmírnou radost, že nemusí nic říkat, a vrátil se s radostí do stanice s tím, že Bůh vyslyšel jejich modlitby.
Na danou zkušenost navazuje i zvláštní sen, který jako své svědectví v danou chvíli sdělil Marek Š. Ve svém snu viděl jakousi místnost, kde uprostřed byla fontánka s mýdlem, kde se dotyčný mohl omýt, a vonný sprej. Vedle toho pak bylo mnoho různého zboží, kde si člověk po obmytí mohl vybrat. Když tam dotyčný vstoupil, měl okamžitě mýdlo v ústech, což pochopil jako napomenutí před nečistými ústy. Do místnosti viděl vcházet i Palu, který se zde zjevně vyznal, omyl se a vybíral potřebné zboží. Poté viděl i Apetauera, který jakoby nevnímal vše kolem, vybral si chléb a odcházel. Když mu dotyčný chtěl vysvětlit, že je zde více zboží, Apetauer na něho nechápavě hleděl a nebyl schopen jeho slovům porozumět. Marek Š danou věc interpretoval jako neschopnost pastora vidět věci komplexně. Pastor realitu inspirace snu připustil, ale byla mu potvrzením v tom, že chléb byl Božím slovem a že je správné, že se nerozptyloval okolním zbožím[166].
Svůj dopis rovněž připojila jedna z nejstarších členek sboru, která zažila jeho počátky. Uvádí, že staršovstvo ve sboru má svůj úkol a není možné, aby je pastor přehlížel. Připadá ji, že se pastor domnívá, že je „superautorita“ a jedná bez lásky a pokory. Bylo prý chybou, že se pastorem stal Apetauer a nikoliv Makovička, který jedná v mírnosti a v lásce. Je zajímavé, že ve stejné době podobnou věc sdělil i Rudolf Bubik, který však Apetauera podporoval[167]. Autorka dopisu je přesvědčena, že mluví za většinu členů[168]. Stejná pisatelka v dalším dopise nesla nelibě skutečnost, když biskup v modlitebním oběžníku uvedl, že starší brněnského sboru „nevidí a neslyší“ a zmínila, že „většina sboru stojí za nimi“. Biskupovi vyčítá, že „prapříčina všeho zla sboru je Tvé nesprávné učení o autoritách.“ Lidé ve sboru jsou nyní „zmalátnělí, zvláště mladí“ a autorce je jich líto. Podle pisatelky měl pastorem sboru zůstat František Pala[169].
Další členka sboru je rovněž přesvědčena, že pod následným vlivem vyšetřovací komise byli starší sboru „biti proto, že se ozývají, vzápětí zase proto, že tak dlouho drželi hubu… z toho věčného zatajování nepříjemných skutečností nastávají ve sboru nedorozumění, zmatky a zklamání“[170].
Jiná členka sboru je vděčná za osobní pastoraci pastora svému muži, ale uvádí, že „nemusíme slepě vše přijímat“, neboť v pastorovi vidí člověka. Lidé, kteří s pastorem úzce spolupracují, jsou ubití a „dává se jim cejch vzpoury“. Vedení sboru podle pisatelky nestojí na jednom člověku, ale na starších. Podivuje se pak nad tím, že nesouhlasný postoj starších je uváděn jako averze a klade otázku, zda proto musí být odstraněni, aby rozhodování mohlo být založeno na totalitě pastorova poznání? Vznáší pak námitku, že pastorovy vize nejsou potvrzeny jeho nejbližšími spolupracovníky[171].
V dalším dopise členka sboru nazývá Makovičku a Palu nejmírnějšími bratry, kteří nemilují hádky „kteří i za cenu vlastní škody raději ustoupí“. Podivuje se nad tím, že jsou nyní umlčováni ostatními pastory skrze proroctví, která jsou proti nim vynášena. Autorka dále nesouhlasí s účelovým vykládáním Písma tak, že každá kritika autority je pokládána za vzpouru, jaké se dopustila Mirjam proti Mojžíšovi[172].
I když většina dopisů byla od žen, jeden manželský pár uvedl, že se nemohou ztotožnit s tím, že podle vyjádření vyšetřující komise „nese stejný díl viny jak pastor, tak starší, kteří jsou navíc obviněni z rozšiřování dopisu Josefa M.“, který byl „přečten na sborové se souhlasem bratra biskupa“. Považují proto za velkou křivdu, že se Makovička i Pala mají vzdát své služby v církvi[173].
Svůj dopis připojila i manželka zesnulého zakladatele brněnského sboru Zora T., která biskupovi adresovala slova: „…jasně vidím, že jsi na špatné cestě… Tvoje cesta skončí pádem – a to by mi bylo líto, už pro to vše, co jsme spolu prožili, a pro to, jaký jsi byl před tím… Každému je zřejmé, že ve skutečnosti nehájíš autoritu Františka Apetauera, ale svoji vlastní“[174] .
Ve svém již druhém dopise pak manželka jednoho ze starších biskupovi uvedla, že je „jeho oslice“ a biskupa varovala, že zodpovídat se a vysvětlovat bude jednou Bohu. „Tam Ti ani chytrost ani lstivost nebude k ničemu, protože Bůh do tebe vidí. O biskupa se bojí jako o člověka, který „svůj rozum a autoritu povýšil nad Slovo Boží“, a ačkoliv chtěl pomoct Františku Apetauerovi, ve skutečnosti mu „ublížil“[175]".
Posléze členové sboru, kteří viděli Apetauerovu službu kriticky a jednání Rady AC nahlíželi jako vměšování se do sborových záležitosti, začali ve spolupráci se staršími vytvářet podpisový arch. Byli zde uvedeni služebníci a vážení členové sboru, kteří volali po osamostatnění sboru. Tento seznam pak Makovička přednesl na jednom shromáždění za účastni zástupce Rady AC. Jeden z návrhů vyšetřovací komise na rozšíření staršovstva, který nakonec zřejmě nebyl realizován, pak byla podmínka, aby mezi novými staršími nebyli členové, jejichž podpisy byly na inkriminovaném seznamu.
František Apetauer sděluje svá osobní svědectví
Podpora pastora
První dopis napsal Karel H., který byl v té době potenciálním kandidátem na staršího a měl začít nahrazovat starší, kteří měli odstoupit pro svoji kritiku pastora. Alespoň tak to viděli dva ze stávajících starších sboru[176]. Karel H. uvěřil v Jednotě bratrské v Liberci, a jelikož zde působil jeden z českých vedoucích s apoštolskou službou, sdružených v rámci KMS, Evald Rucký, pro Apetauera tato skutečnost působila velkou vážnost Karla H. v jeho očích[177]. Karel H. v dopise Bubikovi uvedl, že vedl studentskou skupinku, kterou se rozhodli, po odsouhlasení vize sboru, připojit k AC. Pastoračně mu sloužili Josef M. i Apetauer. Později se po Josefovi M., který odcházel do Tišnova, měl z Boží vůle stát i poradcem vedoucích skupinek a Apetauer si přál, aby v budoucnu přijal i funkci staršího sboru. V dopise se Apetauera zastává a dosvědčuje, že mu Apetauer přenechával dostatek iniciativy, nicméně uznává, že málo odpovědnosti předával druhým. Píše, že „nebylo důležité služby, ve které by nerozhodoval pastor“. Byl si toho ale vědom a chtěl delegovat své pravomoci v rámci rozšíření staršovstva. Nyní se do Apetauera podle Karla H. „kdekdo opírá“[178].
Další dopis je od Jany J., která se rovněž Apetauera zastává. Kaje se z toho, že byla vůči pastorovi často ve vzpouře, protože jeho služba byla přísná a její rozum nechápal, proč mají lidé ve sboru dělat určité věci. Například jí zpočátku vadilo, že ji pastor dvakrát obvinil z toho, že slouží ďáblu (druhé straně) a vždy jí dlouho trvalo, než tato napomínání přijala. Nakonec uznala, že nesmí používat vlastní rozum, ale že má věci rozsuzovat Duchem svatým. Doznává, že ji pastor poukazoval „konkrétněji na pýchu v [jejím] srdci“. Na některá napomenutí, která považovala za neopodstatněná, si postěžovala Josefovi M. a Palovi, což vidí zpětně jako svoji chybu, protože posléze Apetauerova napomenutí rozpoznala jako oprávněná. Bratrům má za zlé, že ji vybídli, aby o tom napsala dopis starším. V závěru uvádí jako nutnost „poddanost autoritám, které nám Bůh dal a František Apetauer byl autorita, kterou nám Bůh dal, o tom nepochybuji. Byl přísný a náročný, nekompromisní k hříchu“[179].
Následně píše budoucí manželka Karla H., která je přesvědčena, že ji Bůh prorocky pověřil, aby starším sboru předložila apel na odpuštění. U Paly se však setkala s odpovědí, že je ovšem nutné nejprve nalézt, kde je pravda. Dále se ptá na to, proč se vyšetřovací komise nezabývala vyšetřováním mezi Apetauerem a Josefem M., ale rozšířila své pravomoci[180].
Poslední v řadě dopisů je opět od Jany J., která ve svém druhém dopise již ví, že sboru bude předloženo svolání celocírkevní konference nebo vyloučení celého sboru AC a ustanovení sboru nového, v čele s Františkem Apetauerem. Pisatelka uvádí, že je jí jasné, že Pala již nemůže sloužit jako starší sboru a žádá biskupa, aby v Brně tuto skutečnost lidem objasnil, že se pak postaví na jeho stranu. Podle jejího názoru tak jedna čtvrtina sboru je ochotna zůstat a bylo by lepší o tom uspořádat hlasování. Tato čtvrtina by mohla zůstat a ostatní, co jsou ve vzpouře, by mohli svobodně odejít. Jejich odchod by pak byl odpovědností starších, kteří jsou ve vzpouře[181].
Existuje i dopis vedoucího stanice v Dačicích, Miroslava M., jehož stanovisko si skrze Františka Apetauera biskup sám vyžádal. Miroslav M. uvádí, že je se situací v Brně seznámen prostřednictvím Františka Apetauera a zejména skrze četbu dopisů. Píše, že Josef M. vykresluje Apetauera jako „obludu“ a využívá k tomu jeho slabosti. Nevěří, že Josef M. lže, ale přičítá to rozjitřenosti a špatnému stavu jeho nitra. Způsob, jakým obviňuje Apetauera, je pro Miroslava M. „varováním, aby nevěřil, že věci se staly tak, jak popisuje“. Josef M. popisuje svědectví, která nejsou svědecky doložena, a zatímco Josef M. neshledává na své straně žádnou chybu, Apetauer se dovedl zastavit a nechat druhého rozhodnout se. Je ochoten uznat chyby a „za svá provinění se omluvit“. Miroslav M. ovšem vidí na Apetauerově straně chybu v tom, že bez obnovení bratrských vztahů pokračoval ve vztahu „podřízený x nadřízený“, což může fungovat ve světské instituci, ale ne v církvi.
V celé věci se záporně promítl „do celé situace špatný stav brněnského staršovstva i Františkova ochota tlačit věc dál lidskou silou, když to nešlo Božím způsobem“. Postoj Josefa M. byl podle Miroslava M. vnitřně nepoddaným, a tak začal „zveřejňovat svůj rozpor s Františkem“ a získávat si přívržence ve sboru. Měl se ale spíše stáhnout a nechat zodpovědnost v rukách toho, komu byla svěřená. Namísto toho jednal v „revolučním duchu“. To je nesprávné, jelikož autority neustavuje sbor, ale toliko pověřené autority (Sk 14,23 a Tit 1,5). Proto není možné zveřejnit osobní spor, i kdyby starší ve všem měli pravdu[182].
Dne 18. 11. 1996 připojila prorocké varování na adresu starších a Josefa M. i letitá členka sboru Emilie V., když sdělila: „Jste ještě moji služebníci? Jak dlouho chcete nechat ovce bez pastýřské péče? Vy jste zapříčinili stav, ve kterém se nyní toto stádečko nachází. Je na čase, abyste učinili nápravu.“ Adresáti jsou vyzváni, aby napravili vzájemné vztahy a před sborem každý vyznali svůj díl viny. Emile V. dále připojila, že některé pisatelky dopisů, kritizující pastora (Jana P. a Zdena T.), jsou v příbuzenském vztahu s Josefem M[183].
Existuje zde i jedno nedatované svědectví členky sboru Evy N., která byla přesvědčena, že ji Bůh vedl k symbolickému jednání. Pozvala si Makovičku a Palu a sdělila jim, že má manželské problémy a že se hodlá rozvést. Popsala jim chování svého muže, které rámcově odpovídalo tomu, z čeho starší vinili Apetauera. Zejména Pala vyjadřoval nelibost nad jednáním manžela a oba vynaložili úsilí k tomu, aby Eva N. manželovi odpustila a v žádném případě se nerozváděla. Na to ona odvětila, že se nerozvádí ona, ale oni. Sdělila jim, že nemluvila do větru, že její muž vskutku podobné chování vykazoval, nicméně vzájemné odpuštění a přijetí vedlo k obnově a starší vyzvala k analogickému jednání vůči pastorovi.
Poslední doložený dopis je od členky, která velmi ostře vystoupila proti biskupovi a píše mu omluvný dopis, kdy sbor byl již vyloučen a ona neví, co má činit. Žena setrvává v částečném půstu, jak jí to její zdravotní stav dovolí. Je přitahována zlomením, pokorou a hlubokým pokáním Františka Apetauera, jehož „moudrá slova působí jako balzám“, ale rovněž odmítá označení Františka Paly jako lháře a nyní neví, kam jít, když sbor je rozdělen. „Stále jsem … plná smutku a pláče. Všechno prožívám jako při úmrtí svého manžela, že někdo, koho jsem měla velmi, velmi ráda odešel, ale v tomto případě já odešla. Nemyslím jednotlivé osoby, ale část sboru, s kterou nejsem“. V tomto dopise je rovněž uvedeno, že mezi členy sboru vznikala i spontánní akce na sběr jmen členů sboru, kteří podporují pastora[184]. Rovněž Apetauer nabízel biskupovi a komisi jména lidí, kteří jej podporují nebo neschvalují jednání starších[185].
Staronově ustanovený sbor Apoštolské církve v Brně
Dopisy Františka Paly vedly nakonec k tomu, že si někteří starší nově ustanoveného sboru uvědomovali, že je minimálně sporné považovat vyloučené členy sboru z rozhodnutí vyloučeného staršovstva opět za členy AC. Proto byla celá situace vyřešena tak, že každý „člen“ dostal „Evidenční list“ na jehož základě měl aktualizovat své údaje s datem, které bylo již po vyloučení. Vedle podpisu uchazeče musel být připojen i podpis vedoucího skupinky[186].
K tomuto listu byla přiložena i „vize sboru“, která spočívala v tom, že sbor bude organizován do skupinek a varovala před nebezpečím rozdělení. Když pastor po starších žádal souhlas s vizí sboru, jeden z nově ustanovených starších ji odmítl podepsat z důvodu, že závazná nemůže být vize, ale toliko Písmo a z něho vyplývající právní dokumenty, jako je ústava církve. Své stanovisko pak písemně zdůvodnil. Vize sboru, jak zde bylo ostatně uvedeno, vycházela z materiálu sboru v Českém Těšíně, kde byla situace rovněž řešena vyloučením celého sboru a jeho znovu-včleněním[187]. Tento list byl zaslán i některým „členům“, u kterých se předpokládalo, že ač navštěvují skupinu, která se do sboru nevrátila, že by tak mohli učinit[188].
Ve dnech 29. až 30. 1. 1998 vykonal biskup, spolu se seniorem Jihomoravské oblasti Františkem Cupalem návštěvu brněnského sboru, kde se setkali nejprve s prvním a druhým pastorem, poté s celým staršovstvem a měli možnost zhodnotit uplynulý rok. Podle zprávy biskupa a seniora, která ovšem nezapře jistou strohost až klišovitost, se zde uvádí:
„vývoj sboru za uvedené období vidíme ve výše zmíněných oblastech jako pozitivní. Dochází k postupnému budování vztahů, jednotliví starší včetně pastorů plní své úkoly dobře. Vzhledem k tomu, že František Apetauer byl ustaven jako první pastor sboru do úřadu na určitou dobu, která záhy vyprší, doporučujeme tímto jeho další setrvání v úřadu. Stejně tak doporučujeme, aby staršovstvo sboru pokračovalo ve stávajícím složení“[189].
Vyloučený sbor v Brně
V lednu 1998 se konalo i 2. sborové shromáždění vyloučeného sboru. Tento sbor potvrzuje identitu s původním sborem Apoštolské církve v Brně, neboť „sbor nepřestal existovat“. Sbor odmítá kolektivní členství a respektuje pouze individuální členství, o němž rozhoduje sám jedinec „individuálně sám za sebe“. Členové sboru odmítají stanovisko biskupa Apoštolské církve, že „bratr Josef M. vztáhl na sebe prokletí“ a stanovisko Rady církve, že „bratr František Pala je lhář a pomlouvač, s nímž se zapovídá mít společenství“. Bratři a sestry, kteří přijali tato stanoviska a princip kolektivního členství, kde vůdcové o jejich členství rozhodují za ně hromadně, se „nemohou zároveň považovat za členy tohoto společenství“.
Za člena tohoto sboru se může považovat každý, kdo tato stanoviska a princip kolektivního členství nesdílí. Sborové shromáždění ze dne 26. 2. 1998 pak k tomuto dodává, že „brněnský sbor vyloučený ze svazku AC považuje za své členy všechny členy bývalého sboru AC Brno s výjimkou těch, kteří mu individuálně oznámí, že z vyloučeného brněnského sboru vystupují (např. se rozhodli pro návrat do AC)"[190].
Z pověření sborového shromáždění ze dne 26. 2. 1998 je pak starším nově ustanoveného sboru AC v Brně zaslána reakce na dopis starších jejich sboru vyloučeným členům. František Pala zde uvádí, že jejich sbor se již nechce účastnit korespondence „tohoto typu“ a „tím méně touží po Vašich osobních návštěvách“. Pala poté věří, že starší seznámí i jejich sbor s tímto stanoviskem[191].
Reakce staronově ustaveného sboru Apoštolské církve v Brně
Dne 9. března 1998 starší sboru AC v Brně zasílají odpověď Palovi a sborovému shromáždění. Konstatují zde, že mají jiný pohled na „na vedení Apoštolské církve“, které jim „bylo dáno Bohem“. Nevznášejí to jako výtku, ale jako „pouhé, avšak důležité konstatování“. Uvádějí, že v žádném případě nechtějí jitřit rány nikoho ze zúčastněných, a pokud tak učinili, omlouvají se. Svůj dopis (materiály) cílili především „všem těm, kteří zjevně prokazovali, že zůstali součástí našeho sboru“.
Zasílali je ovšem i ostatním členům „původního sboru s výjimkou těch, o nichž… měli jednoznačné informace, že jsou zakotveni ve vašem nebo jiném obecenství“. Přiložený evidenční list má být důkazem toho, že sbor nemá „kolektivní členství“. Další kontakt (případně osobní návštěva) se týkala pouze těch, „kteří nebudou reagovat ani pozitivně ani negativně a projeví tak svoji nerozhodnost“.
Dále je uvedeno, že někdo mohl podlehnout „tlaku emocí nebo se radil se svým vlastním rozumem“. To se podle dopisu mohlo týkat i těch, kdo zůstali v jejich sboru. Jediný Bůh má právo „určovat život křesťana v každém ohledu; tedy i v otázce obecenství“. Otázka prokletí Josefa M. byla však i zde stále citlivá a ne všichni by ji zřejmě podpořili, a tak dopis uvádí: „pokud se týká osobního vyjádření biskupa AC k Josefu M., domníváme se, že vůbec není rozhodující, zda ho kdokoliv potvrdí či nikoliv; jeho pravost – ostatně stejně jako v případě stanoviska Rady AC k jednání Fr. Paly – ve svůj čas spolehlivě prokáže či neprokáže sám Pán (1 K4,5)“[192].
Tento „diplomatický“ závěr byl ostatně nutný, jelikož Miroslav Makovička již dne 1. 10. 1997 Radě AC a biskupovi oznámil, že návratem do AC „v žádném případě nevyjádřil souhlas s označením Františka Paly jako lháře a pomlouvače. Od tohoto označení se naprosto jednoznačně distancuji (a tím spíše i do označení 1 Kor. 5,11, kde se píše o člověku, který si sice říká bratr, ale není jím)… Co se… týče charakteru F. Paly, znám jej jako člověka pravdomluvného, který mi i v té rozbouřené době měl sílu po pravdě odpovědět na některé mé otázky „na tělo“, které jsem na něj měl“. Makovička pak vyjadřuje podiv nad tím, jak by takového člověka (pokud přestal být bratrem) mohl F. Cupal navrhnout, aby po půlroční práci zůstával nadále ve sboru jako starší a jak by mu i Rada AC mohla navrhovat podobnou věc, pokud se vzdá celocírkevních funkcí. Jak by ho také mohl biskup doporučovat KMS pro překlad Písma a proč jej tedy mohli nazvat „bratrem v Kristu, s nímž stojí v jedné linii zápasu o záchranu ztracených“ v době, kdy nepřijal kázeň církve[193].
Závěr
Není lehké psát o věcech, v jejichž víru se člověk nacházel a zpětně si činit nárok na objektivitu. Projít po dvaceti letech všemi těmi dopisy a materiály není snadné. Některé věci se zdají zcela zjevné, další vyvolají údiv a ještě jiné i po létech zasáhnou člověka smutkem. Vždyť na obou stranách konfliktu byli lidé, kteří věřili, že slouží Bohu a byli přesvědčeni, že jednají správně. Ovšem jen Bůh jediný je schopen vše nestranně a objektivně rozsoudit.
Je jistě možné se zamyslet nad hodnoceními i výroky všech zúčastněných. Můžeme se zamyslet, zda bylo hodnocení pastora Josefem M. nezralé, jak deklarují závěry komise. Vždyť, jak si povšiml Apetauer i jiní, sám Josef kázal o poddanosti autoritě bez ohledu na její pravdivost, zcela v duchu W. Nee. Můžeme ovšem pochybovat, že byť i „nezralá“ kritika autority by měla být hodna prokletí. Můžeme přemýšlet nad Palovou vyhraněnou kritičností a neústupností hledající i sekulární řešení, jak ji definoval Makovička. Můžeme se podivit, jak by ale skutečně pomlouvač, který přestal být bratrem, mohl být opravdu biskupem i Radou církve nadále „bratře“ oslovován, pokud by to bylo míněno vážně. A můžeme se zamyslet i nad změnou postoje Makovičky, na což upozorňuje i Drápal. Stejně tak můžeme zvažovat, zda komise nepřekročila svůj mandát dle ústavy, jak upozorňují tehdejší starší, když dokonce začala řešit oblasti, o které nebyla původně žádána. Můžeme zvažovat, proč nejprve pastor a nakonec i starší odmítli závěry komise, když slibovali podřídit se, byť třeba i ke své škodě, i když starší nejednali jen ve svém zájmu. Můžeme se zamyslet i nad tím, zda biskup nejednal (s podporou Rady církve) účelově se sborem, když jej vyloučil a zda nepotřeboval jen získat prostor k eliminaci vlivu Paly, jak se on sám domníval. A konečně můžeme se zamýšlet i nad tím, zda je možné zástupně včlenit zpět celý vyloučený sbor rozhodnutím vyloučených starších se zpětným potvrzením pouhým „evidenčním listem“. A nakonec můžeme být zaraženi tvrdostí nebo naopak přehnanou loajalitou vyjádřenou v některých dopisech vzhledem k pastorovi a konečně se podivit, jak někdo vůbec může nařizovat nekritickou podporu svému jednání a zamezovat druhým kritické zvažování jeho nařízení. A je rovněž s podivem, proč hlavní představitelé sboru se obracejí s řešením zcela mimo svoji církev, když se k ní veřejně a opakovaně hlásí. To vše jsou jistě legitimní oblasti, na které, zdá se, tehdy ne všichni sdíleli jednoznačné názory, i když zpětně se to může zdát být jasné.
Co je však na první pohled zřejmé tehdy i dnes, je učení o autoritě, které prostupuje celý konflikt (a nejen tento) od počátku až do hořkého konce. Odhlédneme-li od lidské tělesnosti, kterou mnozí shledávali ve snaze věci zamaskovat, obrátit ve svůj prospěch a skrýt před světlem – jak tvrdila jedna strana; stejně jako od údajného umanutého boje za pravdu a spravedlnost, takřka stůj co stůj i za cenu využití světských prostředků – jak tvrdila druhá strana, je zde poloha vztahu k autoritě patrná. Je totiž nasnadě, že za celým tímto konfliktem, stejně jako za řadou podobných v Apoštolské církvi, vskutku stojí svébytné učení o autoritě čínského mystika a křesťanského mučedníka Watchmana Nee (ponechme nyní stranou exegetické nuance), později zafixované v eklesiologii švýcarského apoštola Wernera Kniesela.
Prezentace ze zimní konference časopisu Zápas o duši ze dne 23. 1. 2010
Podíváme-li se na trojúhelník Apetauer – Josef M. – Bubik, máme zde tři ctitele Watchmana Nee, z nichž ovšem pouze Josefa M. lze počítat za skutečného znalce. Ten, jak je zřejmé, snad i proto neměl se systémem problémy. Kritizoval, mohlo by se zdát až podružnosti, jako „modlitební papír“. To je ve srovnání s celým hypertrofovaným systémem pojetí autority, který k podobným excesům nutně svádí, zcela marginální. Všichni se Neeho, ať už přímo či nepřímo, v různých chvílích dovolávali. Ovšem, jak již bylo řečeno, jinak se v Neeho učení cítí mistr, který jako Kristus vede své učedníky, a jinak učedník, který zjišťuje, že není veden Kristem, ale člověkem, který si ovšem nárokuje takřka stejnou míru poddanosti. Proto lze pochopit Apetauera, který volá po poddanosti své osobně jako muž dovolávající se poslušnosti své manželky. Analogie Krista a církve je zde nasnadě. A proto lze pochopit Josefa M., který říká: proti systému nic nemám, ale vadí mi zde tělesnost mého mistra. Kořenem je jednoduše to, že žádný člověk si nemůže nárokovat kristovskou poslušnost do míry jako jeho Pán a žádný člověk nemůže vychovávat „své“ učedníky jako Kristus svých Dvanáct. Ano, lze jistě souhlasit s Josefem M., že kdyby na místě mistra byl zlomený člověk, fungovalo by to. Ale kdyby byl stejně zlomený člověk na místě učedníka, také by to „fungovalo“. Ale jen do určité míry, než by systém nutně díky lidské nedokonalosti vykolejil.
Je třeba si přiznat, že princip „delegované autority“ v Novém Zákoně prostě neexistuje, a pokud přeci existuje, pak jen v případě dokonalého Mistra, který ovšem nikdy nepředal svou autoritu v plnosti, ale vždy delegoval jen nepatrnou část svých pravomocí, které ovšem sám v plnosti přijal od svého Otce. Jednoduše, není jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi, než Pána Ježíše Krista.
Ale i kdyby nakrásně takový vztah existoval a mezi lidským mistrem stojícím v roli Krista a učedníkem, stojícím v roli jeho otroka, vznikl konflikt, vždy je možnost odvolat se k dalším a nestranným vedoucím. Jenže právě zde je problém. Je zde totiž další učitel, Werner Kniesel, který zkonstruoval sbory do učednické pyramidy jednoho muže, pastora, kde jsou starší vyřazeni, případně přímo podřízeni pastorovi, jak si všiml i Makovička v Curychu, nejlépe jako poradci vedoucích skupinek. Pak jsou zde jakékoliv pojistky zneužití důsledně odstraněny a nezbývá jen důvěřovat, že pastora Bůh ve všem vede. Proto také jediná možná obrana pastora byla: „věříš, že mne povolal Bůh? Pak mi musíš důvěřovat a poslouchat mě. Jednou možná budou stejně tak druzí poslouchat tebe.“ Boží povolání však automaticky neznamená, že se dotyčný nechá správně vést. Proto Petr přijal korekci Pavla a proto vedle sebe králové měli i proroky a sami nesměli obětovat.
Ale jistě se může stát, že i sbor selže a že se stane baštou Diotrefa, který vybuduje systém, který nikterak nemůže ohrozit jeho „Bohem danou autoritu“. Pak jsou zde ještě nadsborové složky, které berou práci charismatickým apoštolům. Jenže i zde je chyba lávky. Pokud i vedení církve vyznává nauku jednoho muže a na vrcholu pyramidy stojí vyznavač Neeho učení, pak „pravdu“ má autorita, a to bez ohledu na to, že se mýlí. K čemu pak nějaká komise, jejíž rozhodnutí může teoreticky zvrátit rozhodnutí jednoho muže?
Při zpětném pohledu proto nelze ani tak nahlížet jednání jedinců. Pokud chybnou konstrukci osadíme správnými součástkami, nebude to nic platné. Nebude fungovat tak, jak má. Lidé samozřejmě dělali chyby, ale samotný systém byl chybně nastaven. Bez opuštění Neeho delegované autority a Knieselových pyramidálních, jednomužných sborů, se církev těchto excesů nezbaví. Naučí se maximálně účelněji maskovat projevy, účelněji potlačovat svědomí a vyvine dokonalejší mechanismy jak se bránit kritice. Případně bude sbor fungovat, pokud lidé tento systém vnitřně nepřijmou, a ten bude tvořit pouze vnější fasádu.
Vedle toho je dobré si uvědomit, že církev se v té době nacházela v přerodu, kdy letniční pneumatologii pozvolna nahrazovala torontskou zkušeností. Duchovní cyklón zjevený biskupovi, což bylo chápáno jako proroctví, mohl být i konkrétní manifestací duchovní identity tohoto nového větru. Vždyť právě o Torontu se jako o novém a mocném větru v některých kruzích mluvilo.
Na závěr je možné predikovat, že pokud by kdokoliv figurující v daném sporu vedl jakýkoliv stávající sbor nebo založil na zelené louce sbor nový, a to byť s úplně novými lidmi, a pokračoval přitom v daném systému, výsledek by byl zřejmě obdobný. Pokud totiž lidé neodloží Neeho a potažmo Knieselovo učení v naivní představě, že jsou již natolik zralí a zlomení, že to přece musí fungovat, pak se pravděpodobně v různé míře zopakuje stejný scénář. Zároveň by i v tomto dalším selhání mohli být opět hledáni lidští viníci (a jistě by nebylo těžké je najít), zatímco systém by byl nadále shledán dobrým.
I když to může znít tvrdě, komunisté jsou dodnes přesvědčení, že jejich učení je ryzí, jen bylo zneužito. A stejně jako neexistuje žádná komunistická země, která by posléze neskončila jako totalita, i když je jistě rozdíl mezi Josipem Titem a Josefem Stalinem, stejně tak celá plejáda sborů Pastýřského hnutí, která implementovala Neeho učení, skončila do různé míry karambolem. I když jistě i zde bude rozdíl mezi pastory, kteří mají k autoritářství a manipulaci vrozené sklony, a mezi těmi, kdo rozhodují s bázní a chvěním a nelibují si v poroučení druhým. Paradoxně jsou tyto systémy největší pastí na pastory samotné, protože je nutí převzít za vše zodpovědnost a vystavují je neúměrnému tlaku a stresu za svěřené dílo.
V této souvislosti je možné parafrázovat i slova jednoho z amerických prezidentů, a to v implikaci na daný systém delegované autority: Princip učení o „delegované autoritě“, kde jedinec disponuje prakticky veškerou mocí nad společenstvím lidí, kterou deleguje na své „podřízené“, lze zavést pouze v nebi, ale tam to nepotřebují, nebo v pekle, ale tam to už mají.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 6. 1996
[2] Podle informací biskupa se jednalo o vidění „cyklónu“, který střídavě přelétal od modlitebny na Životského, k domu na Doležalově ulici, kde bydlel pastor Apetauer.
[3] ZDENA, P. Dopis Radě AC. Brno, 10. 8. 1996
[4] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996
[5] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 6. 1996
[6] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996
[7] PALA, František. Zápis z Rady starších spolu se seniorem oblasti F. Cupalem. Brno, 27. 5. 1996
[8] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996
[9] Zpráva biskupa AC k situaci brněnského sboru: vzkaz ze Švýcarska [audiokazeta]. Shromáždění sboru AC v Brně, 16. 6. 1996
[10] MAKOVIČKA, Miroslav, Pavel BURAI a František PALA. Stanovisko starších brněnského sboru k řešení krizové situace. Brno, 17. 5. 1996
[11] JOSEF, M. Dopis starším sboru AC Brno. Brno, 10. 5. 1996
[12] JOSEF, M. Dopis starším sboru AC Brno. Brno, 10. 5. 1996
[13] JOSEF, M. Dopis starším sboru AC Brno. Brno, 10. 5. 1996
[14] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 28. 5. 1996
[15] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 28. 5. 1996
[16] Toto datum zmiňuje ve svém dopise Josef M. In: JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[17] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 28. 5. 1996
[18] JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[19] JOSEF, M. Připomínky k formuláři pověření do služby. Nedatováno.
[20] JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[21] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 6. 6. 1996
[22] JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[23] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 6. 6. 1996
[24] Miroslav Makovička v této době Palu žádal, zda by se mohl vrátit do služby pastora sboru.
[25] BUBIK, Rudolf. Skutky apoštolské: slavné dědictví Božího lidu a jak z něj čerpat. Albrechtice: Křesťanský život, 2005. ISBN 8071121061
[26] NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, 186 s. ISBN 80–711–2032–4
[27] Bubika měl před Knieselem varovat Jakob Zopfi
[28] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[29] Osobní svědectví budoucího staršího sboru Petra J. po návratu ze shromáždění s C. Freidzonem v Příbrami.
[30] Podle svědectví Josefa M. si pastor stěžoval na to, že ho dohadování s ním stojí mnoho času.
[31] Osobní svědectví autora ze shromáždění v AC Brno, kde pastor tuto svoji touhu veřejně sdělil.
[32] V osobním rozhovoru autorovi například Zdeněk Vojtíšek sdělil, že byl velice překvapen, jak jednoznačně se biskup AC stavěl proti Torontskému požehnání, zatímco později vystupoval na jeho obhajobu. Stejně tak osoby spjaté s evropským pentekostalismem svědčily, že Bubik se v počátcích tohoto hnutí postavil jasně proti němu.
[33] Na tento aspekt lze usuzovat i na základě osobního rozhovoru autora s biskupem.
[34] Odpověď na otázku tazatele během přednáškového cyklu „Káva o páté“, který probíhal s cílem založit v Brně nezávislý sbor, který neoficiálně vedl Josef M. (přednášky se konaly mezi daty 19. 9. 2011 – 15. 7. 2012)
[35] Tomu nasvědčuje i skutečnost, že při řešení důsledků brněnské krize byl Apetaurovi uloženo skončit svoji činnost v UžV KMS.
[36] Na skutečnost, že je sbor v rámci AC izolován, poukazoval ve svém dopise i Josef M. In: JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[37] FRANC, Aleš. Charizmatická církev sjednocení? Praha: vydavatelství ECM Ječná, 1998, 42 s. ISBN 978–802–3931–525. Dostupné online
[38] Očité svědectví autora článku ze sborového shromáždění.
[39] Toto Apetauer sdělil z kazatelny směrem k prodejkyni knih Janě J. v roce 1994 poté, co kritizoval knížku Tomáše Dittricha „Ze smrti do života“ a žádal o jejich vrácení vzhledem k obsažené herezi o „Kristově duchovní smrti“. Zároveň sdělil, že Dereka Prince je možné objednávat bez výhrad.
[40] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru AC. Brno, 26. 5. 1996
[41] Ze svědectví člena Rady AC zde Bubik měl na adresu Apetauera s nadsázkou pronést, že tomu klukovi snad dá domácí vězení.
[42] Palův vliv na distancování se od konference potvrdil autorovi v osobním rozhovoru i Rudolf Bubik, který z této skutečnosti – později nebyl nikterak nadšen.
[43] APETAUER, František. Dopis Radě starších sboru AC Brno. Brno, 25. 5. 1996
[44] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru AC. Brno, 26. 5. 1996
[45] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996
[46] JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[47] APETAUER, František. Dopis Radě starších sboru AC Brno. Brno, 25. 5. 1996
[48] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[49] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[50] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[51] Toto pojetí učednictví má svůj původ v charismatickém hnutí, k němuž Apetauer citelně inklinoval. Letniční církev Assemblies of God toto pojetí zřetelně kritizovala slovy: „A ještě jiní používají analogii mezi poslušností manželky vůči jejímu manželovi. Ale to je v Bibli použito jako vzor pro podání se církve Kristu a nikoliv pro poddání se jednoho věřícího druhému. Takovéto použití je hrubou desinterpretací této analogie. In: The discipleship and submission movement General Presbytery of the Assemblies of God August 17, 1976, Position Papers. Dostupné online
[52] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[53] JOSEF, M. Dopis starším brněnského sboru. Brno, 26. 5. 1996
[54] JOSEF, M. Dopis vyšetřovací komisi. Brno, 21. 6. 1996
[55] Rozhovor mezi pastorem Františkem Apetauerem a Josefe M. za přítomnosti M. Makovičky zde dne 4. 6. 1996. Stenografický záznam Josefa M.
[56] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 6. 6. 1996
[57] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996
[58] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 6. 6. 1996
[59] Podobně to viděla i severoamerická letniční denominace Assemblies of God, která ovšem později toto stanovisko změnila. In: Divorce and remarriage. General Presbytery of the Assemblies of God August 1973, Position Papers. Dostupné online
[60] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996.
[61] Josef M. se zde omlouvá, že používá „trochu hrubší výrazy“.
[62] JOSEF, M. Dopis biskupovi AC. Brno, 12. 6. 1996.
[63] Tento dopis byl nalezen v materiálech z vyklizeného nakladatelství a možná nebyl ani nikdy odeslán.
[64] JOSEF, M. Neadresovaný dopis. Brno, 22. 6. 1996.
[65] Setkání starších sboru AC Brno. 2. 6. 1995
[66] Setkání starších sboru AC Brno. 20. 10. 1995
[67] Je zde podpora Aglow, pražské modlitební konference, FGBMFI, potřební členové Slova života z Bulharska, evangelizací Harvest, pozvání k poznávání se s Christian Outreach International, oznámení pozvání Dana Drápala sborem KS a oznámení pastorálky KS apod.
[68] Setkání starších sboru AC Brno. 20. 10. 1995
[69] Setkání starších sboru AC Brno. 20. 10. 1995
[70] Setkání starších sboru AC Brno. 12. 1. 1996
[71] Setkání starších sboru AC Brno. 12. 1. 1996
[72] Setkání starších sboru AC Brno. 1. 3. 1996
[73] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 3. 11. 1996
[74] DANIELA, H. Dopis Radě AC. Brno, 13. 11. 1996
[75] Osobní rozhovor autora s Františkem Apetauerem z roku 1998
[76] MALÝ, Jiří. Vyjádření k modlitbám – dne 24. 10. 96 na pastorálce AC. Dopis biskupovi AC. Hlinsko v Čechách, 1. 11. 1996
[77] NAVRÁTIL, Aleš, Dopis biskupovi AC. ?. ?. 1996
[78] BARTOŠ, Petr. Dopis biskupovi AC. Břeclav, 30. 10. 1996
[79] SEDLÁČEK, Jiří. Dopis biskupovi AC. Lysá nad Labem, 31. 10. 1996
[80] MARVÁN, Miroslav. Dopis biskupovi AC. Dačice, 5. 11. 1996
[81] MARVÁN, Miroslav. Dopis Františkovi Palovi a Miroslavovi Makovičkovi. Dačice, 5. 11. 1996
[82] POSPÍŠEK, Roman. Dopis biskupovi AC. 5. 11. 1996
[83] MALÝ, Jiří. Dopis biskupovi AC. Hlinsko v Čechách, 1. 11. 1996
[84] MAKOVIČKA, Miroslav; BURAI, Pavel a PALA, František. Dopis Robertu Koukalovi. Brno, 15. 11. 1996
[85] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel a BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise rady AC ve sboru AC v Brně. 2, 7. 1996
[86] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel; BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise rady AC ve sboru AC v Brně. dodatečně datováno na 2. 7. 1996 (Následující popis událostí se však jeví značně komplikovaným zejména proto, že vyšetřovací komise vydala řadu dokumentů, zejména zprávy z 1. a 2. kola vyšetřování, které ovšem nedatovala. To značně ztěžuje orientaci v celé problematice. Některá vyjádření skupin a jednotlivců, která na tyto zprávy reagují, se tak mohou překrývat a chronologii lze stanovit jen z dat jednotlivých dopisů).
[87a] BURAI, Pavel; MAKOVIČKA, Miroslav a PALA, František. Dopis Radě AC, Brno. 3. 7. 1996
[87b] BURAI, Pavel; MAKOVIČKA, Miroslav a PALA, František. Dopis seniorovi Jihomoravské oblasti AC, Františku Cupalovi, Brno. 16. 1. 1997
[88] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel a BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise rady AC ve sboru AC v Brně. 2. 7. 1996 (o správné dataci dokumentu však lze pochybovat, jelikož zde popisuje událost, která teprve následovala); taktéž In: MAKOVIČKA, Miroslav a PALA, František. Dopis Radě církve. Brno, 7. 8. 1996
[89] APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 29. 7. 1996
[90] APETAUER, František. Loajální vedoucí ve sboru. Příloha dopisu In: APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 29. 7. 1996
[91] APETAUER, František. Loajální vedoucí ve sboru. Příloha dopisu In: APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 29. 7. 1996
[92] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel; BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise rady AC ve sboru AC v Brně. Nedatováno
[93] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel; BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise rady AC ve sboru AC v Brně. Nedatováno
[94] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel a BUBAN, Milan. Zpráva o šetření komise Rady AC ve sboru AC v Brně. Nedatováno
[95] MAKOVIČKA, Miroslav a PALA, František. Dopis Radě církve. Brno, 7. 8. 1996
[96] Osobní rozhovor autora s Rudolfem Bubikem z konce roku 1996
[97] PALA, František. Dopis členům Rady AC. Brno, 8. 10. 1996
[98] PALA, František; MAKOVIČKA, Miroslav a BURAI, Pavel. Starší brněnského sboru ke zprávě o šetření komise Rady AC ve sboru AC v Brně. Brno, 30. 9. 1996.
[99] JOSEF, M. Dopis komisi Rady AC, Brno. 21. 9. 1996
[100] APETAUER, František, Dopis biskupovi AC. Brno, 3. 11. 1996
[101] Příloha k dopisu In: APETAUER, František, Dopis biskupovi AC. Brno, 3. 11. 1996
[102] NAVRÁTIL, Aleš. Dopis biskupovi AC. Olomouc, 7. 11. 1996
[103] MCCLUNG, Floyd Jr. Boží otcovské srdce. Logos. 1991. s. 159–173.
[104] Osobní svědectví autora.
[105] BURAI, Pavel; MAKOVIČKA, Miroslav a PALA, František. Dopis seniorovi JM Františku Cupalovi. Brno, 16. 1. 1997
[106] PALA, František. Dopis Radě AC. Brno, 17. 1. 1997
[107] CICHY, Stanislav; ČEP, Pavel a BUBAN, Milan. Závěrečné rozhodnutí. Kolín, 22. 1. 1997
[108] APETAUER, František. Vyjádření k Závěrečnému rozhodnutí komise Rady AC ve věci sboru AC Brno. Brno, 7. 2. 1997
[109] Stanovisko starších brněnského sboru k Závěrečnému rozhodnutí komise RC ve věci sboru AC Brno. Brno, 5. 1. 1997 (zde je o ovšem problém s datací dopisu. Zatímco komise vydala své prohlášení 22. 1. 1997, dopis, který je reakcí na danou zprávu, nese datum 5. 1. 1997. Jedno z dat buď není správné nebo starší reagovali na jinou verzi zprávy.
[110] NAVRÁTIL, Aleš. Mimořádné zasedání Rady AC. Kolín, 8. 2. 1997
[111] BUBIK, Rudolf. Dopis Františkovi Cupalovi, Kolín, 18. 2. 1997
[112] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 21. 2. 1997
[113] Osobní rozhovor autora s Miroslavem Makovičkou
[114] PALA, František. Sborové listy 10/96, s. 1–2
[115] PALA, František. Kázání ze dne 6. 10. 1996. Brno, Životského 10
[116] NAVRÁTIL, Aleš. Mimořádné zasedání Rady AC. Kolín, 24. 2. 1997
[117] NAVRÁTIL, Aleš. Mimořádné zasedání Rady AC. Kolín, 24. 2. 1997
[118] BUBIK, Rudolf. Oznámení o vyloučení sboru. Kolín, 24. 2. 1997
[119] BUBIK, Rudolf. Jmenovací dekret pro Miloše Slabihouda. Kolín, 14. 3. 1997
[120] BUBIK, Rudolf. Jmenovací dekret pro ing. Jiřího Malého. Kolín, 14. 3. 1997
[121] Zápis o zahájení činnosti likvidátorů včetně příloh. Brno, 20. 3. 1997
[122] DRÁPAL, Dan. Křesťanská společenství v ČR. Oběžník, březen 1997 – II
[123] BUBIK, Rudolf. Odpověď MK. Kolín, 21. 3. 1997
[124] JANOUŠEK, Petr; MAKOVIČKA, Miroslav; MALINA, Jiří; FRANC, Aleš; HAUPTMAN, Karel a APETAUER, František. Dopis Františku Palovi a sborovému shromáždění. Brno, 9. 3. 1998
[125] Osobní rozhovor autora s biskupem z jara roku 1997
[126] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 21. 2. 1997
[127] PALA, František. Dopis biskupovi AC a Radě AC. Brno, 17. 3. 1997
[128] Rozhovor autora s Rudolfem Bubikem z roku 1997
[129] DRÁPAL, Dan. Křesťanská společenství v ČR. Oběžník, duben 1997, s. 1–4
[130] DRÁPAL, Dan. Apoštolská autorita a členství ve sboru. Samizdat, prosinec 1995
[131] Toto proroctví sdělili starší vyloučenému sboru a rámcově se týkalo toho, že sbor bude nyní svobodný.
[132] Tato informace pochází od Rudolfa Bubika a potvrdil ji autorovi i Jan Urban, bývalý předseda CB
[133] Svědectví Rudolfa Bubika, které otevřeně sdílel se staršími sboru AC Brno
[134] DRÁPAL, Dan. Křesťanská společenství v ČR. Oběžník, duben 1997, s. 1–4
[135] JANOUŠEK, Petr; KYZLINK, Jan, MAKOVIČKA, Miroslav a MALINA, Jiří. Dopis biskupovi a radě AC. Brno, 1. 10. 1997
[136] MAKOVIČKA, Miroslav. Dopis biskupovi AC a Radě AC. Brno, 12– 9. 1997
[137] Osobní svědectví Miroslava Makovičky sdílené mezi staršími sboru v roce 1998
[138] Osobní rozhovor autora s Makovičkou u něho doma krátce před jeho veřejným rozhodnutím vrátit se do AC
[139] Telefonický rozhovor autora s Bubikem po návštěvě starších v Kolíně v roce 1997
[140] BUBIK, Rudolf. Zápis z mimořádného zasedání Rady AC. Kolín, 26. 3. 1997
[141] BUBIK, Rudolf. Dopis registračnímu a informačnímu oddělení MK. Kolín, 2. 4. 1997
[142] ZEMAN, Pavel. Dopis biskupovi AC. MK Praha, 18. 3. 1997
[143] Osobní svědectví Miroslava Makovičky sdílené mezi staršími sboru v roce 1998
[144] BUBIK, Rudolf. Odpověď MK. Kolín, 21. 3. 1997
[145] BUBIK, Rudolf. Dopis Františku Palovi. Kolín, 1. 4. 1997
[146] PALA, František. Dopis biskupovi AC a Radě AC. Brno, 3. 4. 1997
[147] BUBIK, Rudolf. Úřední dopis Jakobovi Zopfimu. Kolín, 29. 5. 1997
[148] ZOPFI, Jacob. Odpověď Rudolfu Bubikovi, 29. 5. 1997
[149] BUBIK, Rudolf. Dopis biskupa AC Františku Palovi. Kolín, 4. 6. 1997
[150] PALA, František. Dopis Radě církve. Brno, 28. 7. 1997
[151] Osobní pohled Františka Apetauera, sdílený mezi staršími sboru v roce 1998.
[152] JOSEF, M. Výpověď. Brno, 27. 1. 1997
[153] JANA, P. Dopis sloužícím bratřím v AC. Brno, 22. 11. 1996
[154] Makovička Apetauera obvinil nejen za druhé, ale i za první rozdělení sboru pro jeho nátlakové jednání. Tvrdil, že mu i bývalý pastor sboru Pavel Marván sdělil, že před Apetauerem v podstatě utekl.
[155] Osobní svědectví autora
[156] MAKOVIČKA, Miroslav. Dopis biskupovi AC. Brno, 1. 10. 1997
[157] Vystoupení Miroslava Makovičky na shromáždění vyloučeného sboru ze dne 27. 4. 1997
[158] Osobní svědectví autora
[159] Osobní rozhovor autora s Rudolfem Bubikem r roku 1997. Podobně, i když umírněněji, mluvil ve stejné době i před sborovým shromážděním, kdy v žertu sdělil, že se mu nelíbí Apetauerův knír, a že to byl brněnský sbor, který si jej zvolil, a proto jej musí respektovat.
[160] Toto Makovička prohlašoval poté, co se setkal se sborem W. Kniesela, kde si jednoznačně uvědomoval, že pyramidální pastorský systém obchází starší a v podstatě je nepotřebuje. V tomto systému pak stínovým staršovstvem jsou poradci vedoucích skupinek, kteří jsou pastorovými podřízenými.
[161] MAKOVIČKA, Miroslav. Panelová diskuse v rámci konference AC o obnovených sborech, 201?
[162] Toto autor později vyrozuměl z osobního rozhovoru s biskupem, který tvrdil, že brněnský sbor podporuje Františka Palu v jeho činnosti.
[163] Dopis od nepodepsané členky sboru. Brno, 16. 6. 1996
[164] MIRKA, M. Dopis bratřím. Brno. 20. 6. 1996
[165] ZDENA, P. Dopis Radě AC. Brno, 10. 8. 1996
[166] Osobní svědectví autora.
[167] Osobní rozhovor s Rudolfem Bubikem z roku 1997
[168] ZDENKA, T. Dopis Radě AC. Brno, 10. 8. 1996
[169] ZDENKA, T. Dopis biskupovi AC. Brno, 14. 11. 1996
[170] DANIELA, H. Dopis radě AC. Brno, 11. 8. 1996
[171] JARMILA, K. Dopis biskupovi AC. Brno, 11. 11. 1996
[172] JANA, P. Dopis sloužícím bratřím v AC. Brno, 22. 11. 1996
[173] VILÉM, P. a MARCELA, P. Dopis biskupovi AC. Brno, 8. 12. 1996
[174] ZORA, T. Dopis biskupovi AC. Brno, 25. 1. 1997
[175] ZDENA, P. Dopis biskupovi AC. Brno, 29. 1. 1997
[176] Konkrétně se jednalo o Františka Palu a Miroslava Makovičku
[177] Karel H. sdělil, že mu Apetauer přiznal, že tato skutečnost ho činila po nějaký čas stát se takřka nenapomenutelným
[178] KAREL, H. Dopis biskupovi církve. Brno, blíže nedatováno 1996
[179] JANA, J. Dopis ústředí AC. Brno, 26. 7. 1996
[180] KATEŘINA, K. Dopis biskupovi AC. Brno, 25. 2. 1997
[181] JANA, J. Dopis biskupovi AC. Brno, 27. 2. 1997
[182] MIROSLAV, M. Dopis biskupovi AC. Dačice, 31. 7. 1996
[183] EMILIE, V. Poselství Emile V. ke starším a Josefovi M. Příloha dopisu in: APETAUER, Franišek, Dopis biskupovi AC. Brno, 3. 11. 1996
[184] MARIE, K. Dopis biskupovi. Brno, 26. 3. 1997
[185] APETAUER, František. Loajální vedoucí ve sboru. Příloha dopisu In: APETAUER, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 29. 7. 1996
[186] Evidenční list člena AC v Brně. Brno, leden 1998
[187] Otevřeně: kým jsme, kam směřujeme, oč usilujeme. Brno, leden 1998
[188] JANOUŠEK, Petr; MAKOVIČKA, Miroslav; MALINA, Jiří; FRANC, Aleš; HAUPTMAN, Karel a APETAUER, František. Dopis Františku Palovi a sborovému shromáždění. Brno, 9. 3. 1998
[189] BUBIK, Rudolf. Dopis Radě církve. 14. 2. 1998
[190] Zápis z 2. sborového shromáždění brněnského sboru vyloučeného z AC, Brno, leden 1998
[191] PALA, František. Dopis starším sboru AC Brno z pověření sborového shromáždění zde dne 26. 2. 1998. Brno, 28. 2. 1998.
[192] JANOUŠEK, Petr; MAKOVIČKA, Miroslav; MALINA, Jiří; FRANC, Aleš; HAUPTMAN, Karel a APETAUER, František. Dopis Františku Palovi a sborovému shromáždění. Brno, 9. 3. 1998
[193] MAKOVIČKA, Miroslav. Dopis biskupovi AC. Brno, 1. 10. 1997