Reinhard Bonnke: kombajn žně poslední doby?
Životopis
Hermann Bonnke
Reinhard Willi Gottfried Bonnke se narodil 19. dubna 1940 v Královci (dnešní Kaliningrad) do rodiny letničních křesťanů Hermanna a Mety Bonnkeových jako jeden z šesti sourozenců. Reinhardův otec byl důstojníkem Wehrmachtu, který do armády vstoupil ještě před svým obrácením. Zpočátku věřil hitlerovskému Německu, nicméně po porušení paktu Ribbentrop-Molotov ze strany Německa a při poslechu zakázané stanice rozhlasu BBC, si začal uvědomovat rozpor mezi hitlerismem a křesťanstvím. Po válce pak využil možnosti být penzionován, kterou prosadil slavný německý kancléř Konrád Adenauer, a od svých čtyřiceti čtyř let se naplno věnoval kazatelské službě. K tomuto rozhodnutí byl povzbuzen osobní návštěvou Ježíše Krista, který vstoupil dveřmi do místnosti a sdělil mu prosté: „jsem rád, že jdeš“. I přes silný vliv tzv. Berlínské deklarace, která označila letniční hnutí jako dílo ďáblovo a omezila tak jeho rozmach v Německu, svědčil Hermann Bonnke jasně o potřebě křtu v Duchu svatém se znamením glossolálie. Tento silný důraz dodnes prostupuje i misijní teologii Reinharda Bonnkeho.
Luis Graf
Cesta Hermana Bonnkeho k letničnímu hnutí se uskutečnila skrze Ludwiga (Luise) Grafa (1861–1935), reemigranta z USA, evangelisty a spolupracovníka známé kazatelky z hnutí svatosti Marii Woodworth-Etterové (1844–1924). Etterová byla neobyčejnou ženou, která již během svého křtu v dětství prožila, že na ní sestoupilo světlo, omdlela a později zaslechla hlas Ježíše, který ji volal do služby. Během svého života pak s Kristem mluvila „tváří v tvář“ či viděla sama sebe, jak se dotýká jeho „zohaveného těla“ na kříži. V Církvi učedníků, kterou navštěvovala, však nemohla jako žena kázat, a proto nalezla podporu mezi kvakery, kde prožila i křest Duchem svatým. Po vstupu do manželství porodila celkem šest dětí, z nichž v mládí pět zemřelo, a po jejich smrti je spatřila v nebeském Jeruzalémě.
Když na počátku století vzniklo letniční hnutí, byla jím zcela nekriticky přijata. Letniční vidí Etterovou jako svojí pionýrku, která sloužila darem uzdravování. Ona sama se však proslavila (snad jako vůbec první v novodobé historii) masovým fenoménem „padání pod mocí Ducha“ a duchovními tranzy a zjeveními, ke kterým docházelo na jejích mnohatisícových mítincích. Kritici Etterovou ovšem nazývali kazatelkou voodoo, neboť se během svých kázání dostávala do mnohahodinových katatonických stavů, kdy stála jako socha s rukama nad hlavou. Známa je rovněž pro své proroctví o zkáze San Francisca v roce 1890, které vedlo k vystěhování asi tisícovky lidí z této oblasti. Mezi konzervativními křesťany ji nepřidala ani její ekumenická orientace, která sahala až k přijetí pozvání ke službě mezi mormony či její pozdější rozvod a opětovný sňatek, i když muže opustila pro jeho cizoložství a on do roka zemřel.
Podle některých svědectví byl kontroverzní osobou i sám Graf. Byl původem Němec, který v roce 1880 odešel do USA, kde uvěřil mezi baptisty a připojil se k hnutí mennonitů a nakonec nalezl svůj domov mezi prvními letničními, kde udržoval kontakt s Mühlheimským hnutím. Svůj křest Duchem svatým neobdržel nikde jinde, než na slavné letniční misii v Azusa Street. Po svém návratu do Německa v roce 1922 se stal známým evangelistou v Královci. Také o něm se uvádí, že jeho shromáždění byla plna neobvyklých věcí, divů, zázraků a uzdravení. Reinhard Bonnke ve svém životopise uvádí, že Graf jednoho dne zabloudil do vesnice, kde žil jeho dědeček Augustin, který trpěl nějakou velmi bolestivou formou revmatismu. Když Graf uslyšel sténání Bonnkeho dědečka, rozpoznal v něm něco démonického a nabídl mu modlitbu s tím, že bude uzdraven. Po Grafově modlitbě následovalo dramatické a okamžité uzdravení. Bylo to sedmnáct let před narozením vnuka Reinharda a příchodu Grafa do vesnice byl svědkem Bonnkeho otec Hermann.
Grafovu kontroverznost potvrzuje i Whittaker, když uvádí, že stejný muž, který uzdravil Bonnkeho dědečka ze silného revmatismu, vedl později ke spáse a uzdravení z tuberkulózy i jeho syna Hermanna. Jeho zpráva se zdá být v rozporu s Bonnkeho svědectvím, protože uvádí, že Hermann o otcově zázračném uzdravení nevěděl. Nicméně podstatný je jeho následující citát:
„Peníze a ženy již způsobily katastrofu u více evangelistů. Reinhard si vzpomíná na nevyčíslitelnou škodu, kterou utrpělo celé tělo Kristovo, když americký evangelista, jehož službou byl Hermann uzdraven, spáchal morální přestupek.“
Reinhard Bonnke pak dosvědčuje, že ve svém životě služby cítí spjatost z Grafem, který do jejich rodiny přinesl letniční zkušenost, které Graf říkal „druhé letnice“.
Obrácení
Před koncem války, v roce 1944, musel mladý Reinhard, spolu se svojí matkou a pěti sourozenci, uprchnout před postupující Rudou armádou. Přibližně čtyři následující roky s nimi strávil v uprchlickém táboře v Dánsku, odkud se pak mohli vrátit do Německa. Vyslyšené modlitby matky o ochranu rodiny při evakuaci, učinily na Reinharda hluboký dojem a ujistily jej o Boží přízni k věřícím. V Německu se rodina opět shledala s otcem a společně se usadila ve skromných podmínkách v Glückstadtu nedaleko Hamburku. Královec, kde bydleli před válkou a během ní, se stal součástí Ruska. Prožitá chudoba Bonnkeho naučila, aby měl později srdce a pochopení pro chudé Afričany.
Ve věku devíti let, po jedné drobné krádeži, si Reinhard uvědomil svoji hříšnost a obrátil se ke Kristu. Své rozhodnutí pak veřejně vyznal na shromáždění, které spolu se svými sourozenci navštěvovali. Otec v té době vedl církev v Krempe, a proto za svým zaměstnáním musel dojíždět osm kilometrů. Zhruba o rok později, na bohoslužbě vedené jistými misionáři, ve svých deseti letech, přijal Reinhard Bonnke ve svém srdci povolání kázat evangelium v Africe. Toto povolání prožil zcela jasně a i přes skepsi svého snad až příliš přísného otce, mu byl po opakovaných dotazech schopen říci do očí: „Tatínku, já vím, že mám skutečné povolání od Boha. Vím to, vím to, prostě to vím“.
Křest Duchem svatým
V roce 1951, tedy ve svých jedenácti letech, prožil Reinhard Bonnke na základě služby finského letničního kazatele Arthura Kukuly zkušenost křtu Duchem svatým. Bonnkeho životopisec, Colin Whittaker uvádí, že sám Bonnke po této zkušenosti toužil, protože viděl proměnu u své matky, která ji prožila stejného roku a svého syna poté mnohem častěji dokázala obejmout. Bonnke sám uvádí, že k přijetí křtu Duchem byl přes protest své matky povzbuzen otcem, který přemýšlel o jeho povolání do Afriky. Reinhard sice souhlasil, že na shromáždění půjde, nicméně hlavním důvodem jeho rozhodnutí bylo to, že v domě, kde Kukula sloužil, byla houpačka, na které si rád hrával. Ovšem této své světské touhy v danou chvíli zalitoval, zatoužil po plnosti Ducha a na shromáždění bez vzkládání rukou kohokoliv přijal bouřlivý křest Duchem svatým, který – jak uvádí – se jakoby dotkl každé buňky v jeho těle. Křest Duchem byl manifestován darem jazyků.
Povolání a první uzdravení
Ve čtrnácti letech Bůh vykonal skrze Reinhardovu modlitbu se vzkládáním rukou první uzdravení. Tehdy mladý Bonnke na Boží pokyn v otcově sboru tajně položil ruce na jistou ženu. Následně jakoby oba dostali zásah „elektrickým proudem“. Podobný fyzický pocit již nikdy neprožil. Brzy poté začal v tomto sboru i kázat. Zde také, ve svých sedmnácti letech, poprvé uviděl před očima mapu Afriky s vyznačeným městem Johanesburg, což mu potvrdilo jeho povolání z dětství být evangelistou v Africe. Tehdy se setkal i s ženou, která měla dříve vidění bílého chlapce, který mezi černochy lámal chléb a v tomto chlapci nyní rozpoznala právě Bonnkeho.
Následně se, díky osobnímu doporučení, dostal na misijní školu ve Walesu ve Swansea. Ředitel školy, Samuel Rees Howells, působil na Bonnkeho hlubokým dojmem jako muž víry. Učitelé na této škole totiž nebrali stálý plat, ale žili pouze důvěrou Bohu, což mladému Reinhardovi imponovalo a učilo jej to chodit vírou i ve finančních otázkách. Díky neletniční profilaci školy měl ovšem zpočátku problém s uznáním svého vzdělání ve Svazu svobodných letničních církví v Německu.
George Jeffreys
Později, při jedné cestě z vysokoškolských studií v Anglii na prázdniny za rodinou do Německa, ve svých jeden a dvaceti letech, se Bonnke nečekaně v Londýně setkal s evangelistou a zakladatelem letničních církví ve Velké Británii Elim Foursquare Gospel Alliance Georgem Jeffreysem (1889–1962). Uvádí k tomu:
„Šel jsem bez jakéhokoliv plánu tam, kam mě nohy nesly, a nějak jsem se dostal jižně od řeky Temže do příjemných ulic Claphamu. Pak jsem na jistém rohu za vysokým dřevěným plotem viděl jméno na domovním štítku – George Jeffreys. Právě jsem četl knihu, kterou tento evangelista napsal, a stěží jsem si dokázal představit, že jsem měl šanci se ocitnout před domem, kde by ten samý evangelista možná mohl být.“
Bonnke považuje toto setkání za Boží inscenaci a implikuje, že jeho zmocnění k dílu evangelisty bylo zřejmě iniciováno právě tímto setkáním. Četl totiž nedávno jeho knihu „Uzdravující paprsky“ a náhle se ocitl před bytem samotného autora. Ale Jeffreys byl v té době zřejmě již opuštěným mužem. Sám Bonnke uvádí, že když zazvonil na jeho zvonek, ženský hlas mu zprvu rezolutně sdělil, že se s evangelistou nemůže v žádném případě setkat. Jeffreys však mladého studenta pozval dál a když Bonnke Jeffreyse spatřil, měl pocit, že i když mu bylo sedmdesát dva, hleděl na něho jako devadesátiletý muž. Po společném rozhovoru o evangelizaci, který probíhal v duchu jednoty, pak Bonnke popisuje jakousi iniciaci, kterou v bytě prožil:
„Náhle ten velký muž padl na kolena, strhl mě s sebou dolů a začal mi žehnat. Do pokoje vstoupila moc Ducha svatého. Začalo téci pomazání a zdálo se, že jako Áronův olej (Ž 132,2) kanulo přes moji hlavu „na výstřih roucha“, abych to tak vyjádřil.“
Jeffreys byl ve své době známým, mocným evangelistou, jehož kořeny sahaly až do slavného probuzení ve Welsu z počátku minulého století. V době, kdy se setkal s Bonnkem, byl již mimo oblast své služby. V roce 1939 se rozešel s letniční církví Elim a založil marginální církevní uskupení, protože zastával odlišný pohled na eklesiologii a rovněž propagoval teologii anglo-izraelismu, podle které jsou Britové potomky izraelských kmenů, které se navrátily z asyrského zajetí. Představitelé Elim ovšem tuto věrouku důsledně odmítali.
Anglo-izraelismus, zřejmě pro svůj triumfalismus ve spojení se supersessionismem, bývá považován za jeden ze zdrojů antisemitismu. Dr. Prasch, významný letniční apologeta právě z církve Elim, zdůrazňuje, že tato církev se proti svému zakladateli pro jeho neortodoxní učení postavila na odpor a je proto možné, že se možná i proto Joffreys na sklonku života cítil opuštěn. Jen čtyři týdny později po tomto setkání pak zemřel. Bonnke je pak přesvěčen, že od tohoto mocného muže obdržel pomazání podobně jako Elizeus od Elíšy.
Misie v Africe
Po ukončení svých studií sloužil Reinhard Bonnke nejprve několik let se svým otcem a úspěšně kázal na několika evangelizačních kampaních. Poté se odstěhoval do městečka Flemsburgu na hranici s Dánskem, kde pořádal evangelizace, založil sbor a zde se také oženil. Z touhy působit v Africe se novomanželé Bonnkeovi přihlásili do slavné letniční Velberterovy misie, zaštítěné Svazem svobodných letničních církví v Německu. V této misii se ovšem Bonnke záhy dostal do sporu. Na základě svého zjevení toužil sloužit v Johanesburgu, zatímco misijní organizace jej chtěla vyslat do Zambie, protože v JAR nerozvíjela svojí činnost. „Střílel jsem kolem sebe jako zběsilý“ , uvádí sám Bonnke. Nakonec mu bylo vyhověno pod podmínkou, že do JAR pojede zkušebně na rok, a tak manželé Bonnkeovi na počátku roku 1967 odcestovali do Afriky.
Ačkoli byl Bonnke financován německou misií, měl v Jihoafrické republice sloužit pod dohledem AFM (Apostolic Faith Mission – jedné z nejstarších letničních církví v této oblasti). Ta požadovala, aby se zde podřídil obvyklému misijnímu standardu, což pod vedením místního pastora znamenalo studovat před započtením samotné misie danou zemi a její zvyky. Zpočátku Bonnke neobdržel ani povolení kázat a měl být nejprve ordinován jako jeden ze služebníků AFM. To ovšem chápal jako omezování, cítil frustraci a zklamání a byl navíc šokován systémem apartheidu, který byl veden respektovat, což odmítal. AFM totiž implementovala systém apartheidu, kde fungoval až do roku 1994. Teprve od roku 1996 došlo k zakládání rasově smíšených sborů.
Stejně jako v Německu, i zde měl Bonnke problémy s vedoucími. Whittaker uvádí, že „Reinhard se dostával do téměř nepřetržitého konfliktu se svým „učitelem“, který od něj stále vyžadoval vysvětlení k různým věcem, které Bonnke udělal.“ Problémy podřídit se společnému řádu, jak uvidíme ještě dále, činily zřejmě Bonnkemu potíže již od počátku jeho služby.
Nakonec celou situaci řešil s předsedou AMF, který mu vyšel vstříc a vydal pokyny, aby dostal volné pole působnosti a mohl kázat. Zkušební rok byl vyhodnocen pozitivně a mladému misionáři bylo umožněno začít (i když stále pod vedením AMF) vlastní práci v Lesothu. Pořádal evangelizace v hlavním městě Maseru a založil sbor, který vyrostl na padesát členů. Vytvořil biblický korespondenční kurz, který během následujících let absolvovalo okolo 50 000 lidí, a vydával vlastní misijní časopis. Ten nazval AFM Press, což zřejmě implikovalo, že jde o oficiální orgán AFM. Proto byl požádán, aby název časopisu změnil. K šíření literatury používal kolportérů na jízdních kolech. Pod patronátem AFM založil i biblickou školu a získal první evangelizační stan.
Založení CfaN
Jedné noci měl Bonnke sen, který mu dal podnět k zásadní změně v jeho službě. Viděl mapu Afriky, a když si ji prohlížel, pozoroval, že je obmývána krví. Duch svatý mu ukázal, že je to krev Ježíše Krista, a pošeptal mu: „Afrika bude spasena!“ Od té noci se mu stejný sen zdál mnohokrát. Pro tento svůj klíčový prožitek byl Bonnke kritizován, protože někteří tvrdili, že Kristova krev obmývá lidi, nikoliv kontinenty. Ovšem možná právě pro tuto ideu je Bonnke dobře přijímán mezi učiteli NAR, kteří vidí jako svůj úkol vyučovat celé národy, které mají uvést do poddanosti Kristu.
V roce 1972 pak Bonnke přichází se svojí stěžejní evangelizační strategií, a to „tažení od Kapského města až po Káhiru“. Zanedlouho pak poprvé přichází i s názvem Christ For All Nations, podle kterého pojmenoval i svůj časopis, neboť mu tento název „do srdce vložil Duch svatý“. Při modlitbě pak obdržel ujištění, že již nikdy nebude mít nedostatek financí. Název organizace, který byl Bonnkemu zjeven, je velice podobný názvu organizace Christ for The Nations z roku 1967, kterou založil americký letniční evangelista Gordon Lindsay. Původně se jednalo o organizaci proslavenou časopisem Voice of Healing, který od konce čtyřicátých let spojoval tzv. uzdravující evangelisty, jejichž služba vznikla okolo Williama Branhama. Organizace byla takto přejmenována v době, kdy mnoho evangelistů upadlo do morálního selhání, dva roky po Branhamově smrtelné autonehodě.
V roce 1973 pozval Bonnke do Masery známého reformovaného evangelistu a shromáždil k tomu množství lidí. Evangelista však, na příkaz Ducha svatého, náhle odjel. Služba byla ponechána na Bonnkem, který v tu chvíli prožil tak intenzivní zmocnění, že jeho překladatel padl k zemi. Když čekal, až se jeho překladatel vzpamatuje, Bůh mu sdělil, že bude kázat se stejnou mocí, jako kdyby kázal sám Bůh. Měl doslova říci:
„Mé slovo ve tvých ústech je tak silné, jako mé slovo v mých ústech".
To zapůsobilo na jeho víru jako oheň, a proto v autoritě prohlásil, že slepí prohlédnou, načež byla ze slepoty uzdravena čtyři roky osleplá žena a malý chlapec byl uzdraven z obry. Po těchto zkušenostech se Bůh Bonnkeho zeptal, zda chce milion dolarů. Bonnke to však odmítl slovy:
„Ne Pane, nedávej mi milion dolarů. Spíše mi dej, Pane, milion lidí, kteří budou získáni pro Krista.“ Poté Bůh Bonnkemu, jak často činíval, pošeptal: „vyprázdníme peklo a zalidníme nebe“.
Rozchod s letniční církví
Plány rozšířit službu na celý kontinent, které byly logickým důsledkem aktualizovaných zjevení, však narazily na odpor německé misie. Jedním z argumentů měla být obava z finančních následků takového rozšíření sféry. Nepomohla ani osobní návštěva ředitele misijního výboru Geottfrieda Starra. Bonnke nakonec dostal písemně rozhodnutí o tom, že službu tímto způsobem rozšířit nemůže. Když tuto situaci předložil Bohu, ten byl ovšem nekompromisní a zdá se, jakoby pohrozil Bonnkemu až ztrátou spásy, pokud nebude poslušný danému zjevení:
„Jestli se zřekneš mého povolání, budu si muset najít někoho jiného – a já se zřeknu tebe.“
Na základě toho se Bonnke rozhodl rozvázat svůj vztah s německou misií i AMF a Bonnkeho dobrý přítel, F. P. Möller, ředitel výboru AMF, to považoval za nešťastný vývoj situace. Podivil se, že jej Bonnke ani před tímto rozhodnutím nekontaktoval. Möller si pak dokonce na náklady AFM vyžádal osobní návštěvu Reinholda Ulonsky, vedoucího Svazu svobodných letničních církví, která však nic nezvrátila. Jak uvádí Whittaker:
„Reverend Ulonska… objasnil, že německé vedení nehodlá s Reinhardem zacházet jinak, než s ostatními misionáři.“
Tímto definitivně skončilo i pnutí mezi letniční církví a Bonnkem, který se zde nemohl podřídit systému. Bonnke poté, velmi podobně, jako mnoho charismatiků při rozchodu z církví, toužil odejít s požehnáním, čehož se mu dostalo. Na jeho žádost obdržel i písemně vyjádřené ujištění, že mu bylo navrženo zařídit se podle vlastního uvážení.
S cílem rozšířit práci se v roce 1974 i s rodinou přestěhoval z Lesotha do Witfieldu, nedaleko Johannesburgu. Tento první krok za novou vizí přivedl Bonnkeho do stavu tělesné i duchovní vyčerpanosti a bezradnosti, kdy měl celé čtyři týdny dojem, jako by k němu Bůh vůbec nemluvil. Po úporné bolesti žaludku mu pak byly diagnostikovány žaludeční vředy.
Křest Duchem svatým jako nástroj evangelizace
Osobní krize, způsobena rozchodem s letničními, byla ukončena noční výzvou, aby Bonnke letěl do Gabarone v Botswaně. Ráno, aniž by použil rentgenu či lékařského vyšetření, shledal, že jeho žaludek je uzdraven. Když v Gabarone procházel kolem národního sportovního stadionu pro deset tisíc lidí, prožil vnuknutí, že si má stadion pronajmout k evangelizaci. Na jejím počátku přišlo pouze sto lidí, ale na shromážděních začali být lidé uzdravováni:
„stovka lidí začala dělat hluk, jako by vyrobila tisícovka, a pak najednou lidé začali padat na podlahu“.
Zpráva o tom se rozšířila a stadion byl brzy zaplněn. Krom hluku a padání, které si Bonnke vyložil v souvislosti se znameními a zázraky jako znamení Boží přítomnosti, se zde začaly zřejmě vyskytovat i neobvyklé projevy, které jej znepokojily. Následně je ovšem shledal jako autentickou Boží činnost.
Na znamení obrácení se nechalo ve vodě pokřtít pět set lidí. Ke konci kampaně prožil Bonnke vnuknutí, že se má přímo na stadionu modlit, aby lidé „byli pokřtěni Duchem svatým a mocí.“ Nejprve se zdráhal, jelikož takováto praxe nebyla mezi letničními v Německu prováděna při evangelizacích, ale nakonec uposlechl. Požádal proto člena týmu o výklad křtu v Duchu svatém, ale nebyl spokojen, protože ten nezmínil mluvení jazyky. Bonnke se tedy rozhodl, že to lidem vysvětlí sám, ale Bůh mu v tom zabránil. Na prostou výzvu, kdo chce být pokřtěn Duchem svatým, pak přišlo dopředu tisíc lidí. Jak uvádí Bonnkeho životopisec:
„Reinhard je vedl v prosté modlitbě, a jakmile zvedli ruce v prosbě, bylo to, jako by na ně udeřilo tornádo. Během několika vteřin byli na podlaze a začali hovořit v jazycích. Mnozí také prorokovali.“
Zkušenost křtu Duchem svatým v rámci evangelizace si Reinhard Bonnke vyložil jako zjevení modelu své budoucí služby. Byl pozitivně přesvědčen, že klíčem k evangelizaci světa je hromadné vylití Ducha svatého. Také začal kriticky nahlížet na svoji dosavadní snahu pochopit věci dřív, než uposlechne, což bylo většinou spíše překážkou, než pomocí v této sféře Ducha. Uvědomil si, že se potřebuje plně otevřít Pánu a dovolit mu, aby jej zbavil všeho, co uhašuje práci Ducha svatého.
Kárej ďábla
Ve službě Reinharda Bonnkeho se dále projevilo učení, které nalezneme spíše v charismatickém hnutí, než u klasických letničních. Patří sem přímá, slovní konfrontace ďábla. Stalo se tak, když vzrůstající úspěch jeho služby vedl ke stále větší návštěvnosti evangelizačních shromáždění. Stan pro 800 lidí, který Bonnke vlastnil, již nestačil stávajícím potřebám. Bonnke proto přijal od Boha zaslíbení, že bude mít stan pro 10 000 lidí. Jelikož neměl dost finančních prostředků, rozhodl se ve víře plánovat „jako milionář“. Cena takového stanu ovšem vyrazila dech i jemu, ale peníze začaly přicházet prostřednictvím zřejmě již tehdy velmi dobře zorganizované sítě modlitebních partnerů, kterým byl projekt představen. Tehdy se Bonnkemu dostává i dalšího božího ujištění:
„Doba, kdy se sklízelo srpem, je už minulostí, nyní je čas pro sklizeň kombajnem.“
Toto zlomové zjevení mimo jiné dodnes vede k tomu, že je Reinhard Bonnke nahlížen jako kombajn žně poslední doby. Nicméně toto zjevení narazilo i na kritiku konzervativních křesťanů, kteří tvrdili, že zjevení kombajnu neodpovídá Bibli.
V roce 1978 byl pro Bonnkeho dokončen zaslíbený „žlutý stan“ pro 10 000 lidí a už jeho samotné postavení bylo v Africe „vynikající reklamou“. Jen konvoj „vyvolával obrovský zájem“. Nicméně na jednom z prvních evangelizačních tažení se přihnal bouřlivý vichr a plachta stanu byla vážně poškozena. Po opravě se přihnala další bouře, která vypadala, že stan zničí. Duch svatý v té chvíli k Bonnkemu promluvil: „Kárejte ďábla.“ Ten proto zvolal:
„Ďáble, jestli zničíš tento stan, budu doufat, že nám Bůh pomůže postavit třikrát větší.“
Svědci tvrdí, že přímo před jejich očima se bouřkové mraky rozdělily a propluly, aniž by stanu jakkoli ublížily. Později si ale Bonnke uvědomil, že udělal chybu, protože jeho slova mohla být pochopena jako smlouva. Dodal proto:
„Ďáble, nehodlám s tebou uzavírat žádné dohody. Veliký stan postavíme tak jako tak.“
Tak se zrodila vize stanu, který měl zaujmout zraky celého světa. Stan se pak stal i symbolem střetu mezi okultismem a křesťanstvím a kdosi dokonce spatřil běhat démony kolem stanu, kteří nemohli projít dovnitř skrze ohnivou hradbu. Jakoby se stan sám stal neprostupným démonické moci. Později se ovšem ukázalo, že kapacita stanu byla poddimenzována a stan nedokázal pojmout Bohem zaslíbený počet lidí.
Na mezinárodním poli
Úspěšnost afrických kampaní způsobila, že se z Reinharda Bonnkeho stává respektovaný letniční služebník. Slogan „Afrika bude spasena“ se mu jevil stále reálnější. Po Bonnkeho výzvě k přijetí Ducha pro tisícové africké zástupy mnozí padají k zemi a mluví jazyky. Posléze se úspěšný evangelista setkává s prezidenty některých afrických zemí, vykonává návštěvu u známého učitele pozitivního vyznávání Yonggi Cho v Soulu a rovněž káže na 13. Světové letniční konferenci V Nairobi. Bonnke dokonce prosil o modlitbu známého a v některých kruzích kontroverzního služebníka Probuzení uzdravování T. L. Osborna. Ten to však odmítl s tím, že je to Bonnke, kdo by se měl za Osborna modlit.
V té době Bonnke pořádá kampaně v Austrálii, na Novém Zélandu a ve Finsku. Další kampaně v Africe prokázaly, že je třeba většího evangelizačního stanu.
Velký stan a počátek nové spolupráce V roce 1984 byl veliký stan pro 34 000 lidí dokončen a zasvěcen pro evangelizační kampaně. Také tento stan byl realizací plánu, který Bonnke obdržel od Ducha svatého. Jeho spolupracovníci tvrdí, že stavba nového stanu byla výsledkem Bonnkeho teologie, spočívající v tom, že „to, co vidíte, to také dostanete“. Svému spolupracovníkovi Bonnke ohledně stavby stanu sdělil:
„Minulou noc ke mně Bůh mluvil ohledně našich plánů. Sen mi to vyjasnil a uděláme to tak a tak.“
Ihned na druhé kampani však byla plachta nového stanu zničena bouří. Náklady na opravu byly vyčísleny na 800 000 dolarů. Částku k opravě daroval Bonnkemu známý učitel hnutí Víry Kenneth Copeland. Došlo k tomu v Americe, kterou Bonnke navštívil se svým přítelem, rovněž pastorem hnutí Víry, Ray McCauleyem, který je absolventem školy Rhema Kennetha Hagina v USA z let 1978–1979. Odbočku této školy McCauley založil i v Johanesburgu. Tak začala finanční podpora Bonnkeho evangelizací ze strany Kenneth Copeland Ministries, o které Bonnke řekl, že je po mnoho let hlavním zdrojem zajištění jeho služby.
Nové ústředí a nové zmocnění
Opuštení JAR
Politicky neklidné poměry v JAR vedly Bonnkeho k úvahám přemístit centrum své organizace. Utvrdil jej v tom i hlas Ducha svatého, který mu řekl:
„Musíš opustit Jihoafrickou republiku, protože Afrika bude spasena.“
Opět v Německu
Na základě dalšího proroctví se pak přestěhoval do Německa a organizace za milion liber zakoupila kancelářský komplex ve Frankfurtu. Záhy se projevila jak finanční, tak cestovní výhoda nově zřízeného centra. Následně Bonnke přijal podnět, který jej vedl k rozšíření pole působnosti z oblasti evangelizace i do oblasti vyučování evangelistů prostřednictvím tzv. „ohnivých konferencí“.
Ohnivé konference resp. Konference ohně
V pozadí byl pokyn, který dal Duch svatý Bonnkemu, aby prostřednictvím konference znásobil svoji službu, zapálil evangelisty a inspiroval je vírou k naplnění Ježíšova Velikého poslání. Konference měla být zároveň doplněna evangelizací, která daný koncept „ohnivé evangelizace“ ukazuje v praxi.
Konference v Harare
První z řady konferencí se konala v roce 1986 v Harare pod novou plachtou velikého stanu. Někteří služebníci, kteří se konference zúčastnili, svědčili o novém zmocnění. Jeden evangelista prohlásil, že po jeho službě, která následovala po návratu z konference „lidé začali plakat a padat na podlahu“. Sám Bonnke byl na konferenci prorocky prohlášen za v současné době duchovně nejmocnějšího muže na zemi. Stalo se tak, když evangelista David Newbury na něho vložil ruce a prorokoval:
„ … a mé pomazání je dnes nad tímto mužem v míře, která nespočinula na nikom jiném z jeho generace. A z vašeho středu si dnes povolávám služebníky, kteří budou mít pomazání tisíce, který povstane, a on bude roven jednomu tisíci mužů s požehnáním, které dám jemu.“
Dokonce Bůh v daném proroctví zaslíbil, že již Bonnkeho nebude dále omezovat:
„Pán ti, Reinharde Bonnke, dává poznat, že tě již více nebude omezovat. Od tohoto dne ti Pán dává klíče od dveří, Pán ti dává víno, Pán ti dává olej, Pán ti dává hojnou zásobu pro žeň. Žeň přišla!“
Na hararské ohnivé konferenci zaznělo i následující stěžejní proroctví, že:
„„Boží služebník bude stát před králi a vladaři“ a že „celé národy budou spaseny.""
Globální rozměr
Výroba velikého stanu, přesun do Evropy a „ohnivá konference“ změnily dimenze Bonnkeho služby. Od této chvíle začal stále více přemýšlet v globálních pojmech. Pořádal jednu evangelizační kampaň ročně mimo Afriku a pořádal nadále „ohnivé“ konference. Z nich vzešel plán na šíření poselství prostřednictvím literatury. Tak vznikla kniha „Evangelizace ohněm“, která v kostce shrnuje Bonnkeho učení a má inspirovat k evangelizaci světa.
Po přestěhování ústředí do Frankfurtu byla ustanovena následující strategie:
„Za prvé: Afrika bude spasena. … Za druhé: Probuzení v Evropě. … Za třetí: Evangelizační kampaně po celém světě.“
Bonnkeho životopisec uvádí, že významný berlínský učitel hnutí Víry Wolfhard Margies vysekl Bonnkemu brilantní poklonu v souvislosti s konferencí ohně Euro-Fire:
„Dr. Wolfhard Margies, uznávaný pastor z Berlína, řekl: „Dnes hovoříme o naší službě jako o té, která byla před ´Euro-Fire 87´. Od té doby je zřejmý významný rozdíl v práci Ducha svatého.“
Z konference ohně z roku 1987 pochází i následující Bonnkeho proroctví:
„Probuzení, které zasahuje Evropu, bude obnova znamení a zázraků. Uvidíme na míle daleko čekající sanitky, přivážející beznadějně nemocné lidí, jak se vracejí prázdné. Ve jménu Ježíše! Hallelujah!“
Současný rozvoj
Afrika
V roce 1988 evangelizační kampaně nabyly takových rozměrů, že i veliký stan byl již malý. Proto je Bonnke věnoval evangelistovi Petru Pretoriovi pro práci v Mosambiku a kampaně dále pořádal pod širým nebem. Rok 1992 byl natolik úspěšný, že během něj Bonnke kázal asi osmi milionům lidí jen v Africe a kolem dvou milionů mělo reagovat na výzvu k přijetí spasení a byl s nimi navázán další kontakt.
Whittaker uvádí, že nezávislé odhady naznačují, že během následujícího desetiletí se Afrika stane více než z padesáti procent křesťanským kontinentem. Motto Ducha svatého, které Bonnke slyšel během své služby: „Afrika bude spasena.“, bylo třeba pozměnit. Bonnke proto začal vyhlašovat:
„Teď už neříkám „Afrika bude spasena“, říkám „Afrika je spasena.“
Evropa
K realizaci druhého bodu strategie – totiž probuzení v Evropě – přistoupil Bonnke jiným způsobem. Rozhodl se evangelizovat prostřednictvím literatury a zároveň vyučovat obrácené věřící k evangelizaci prostřednictvím knihy „Evangelizace ohněm“ a ohnivých konferencí. Na velikonoce roku 1994 rozeslal ve spolupráci s místními sbory do každé domácnosti v Anglii evangelizační brožuru „Od mínusu k plusu“. Akce však nenaplnila očekávání.
Přesto Bonnke v tomto způsobu evangelizace pokračoval. V roce 1995 rozeslal evangelizační brožury do domácností v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Lichtenštejnsku (německy hovořící země), v roce 1996 v Hongkongu, v roce 1997 ve skandinávských zemích a v roce 1999 ve Spojených státech a Kanadě. Později následovaly i další země.
Asie
Další evangelizační kampaně mimo Africký kontinent mířily především do oblasti Asie. Největší odezvu měřeno velikostí shromážděných davů přinesly evangelizace v Indii. Zde byl dokonce v roce 1999 na jednom ze shromáždění přítomen nejvyšší indický duchovní v Bangalore. Ten pak směrem k Bonnkemu prohlásil:
„Přeji si, aby se reverend Bonnke modlil za uzdravení všech nemocných a za vyřešení jejich problémů a těžkostí. Za dvaapadesát milionů obyvatel mé země zvu Reinharda Bonnkeho, aby se do Bangalore každý rok vracel“.
Návrat do Afriky
Další rozvoj Bonnkeho služby v Africe, kam se po politickém uvolnění v roce 1999 znovu zaměřil, byl opravdu explozivní. Jak uvádí informace z CfaN:
" Na… první kampani v Benin City navštívilo shromáždění půl milionu lidí za jeden večer a během šesti dnů 2 miliony. Následovaly další 3 kampaně. Jen v těchto čtyřech kampaních se rozhodly pro Ježíše 4 miliony lidí. Na konci dubna 2000 kázal evangelista 210 000 lidem v Chartúmu, hlavním městě muslimského Súdánu. Během šestidenní kampaně se k Ježíši Kristu obrátilo více než 130 000 lidí, převážně muslimů. Následovaly dvě další akce v Etiopii, přičemž neustávaly přípravy na hlavní kampaň v Lagosu v Nigérii, v osmém největším městě světa."
Na shromáždění v Lagosu, které se konalo 12. listopadu 2000, přišlo 1,6 milionů lidí. Jen v letech 2000 až 2009 navštívilo Bonnkeho 67 kampaní, které se konaly převážně v Nigerijských městech a městečkách, 78 milionů lidí. 52 milionů z nich se dle informací CfaN rozhodlo pro Ježíše Krista.
Kontroverze
Nicméně, jak upozorňuje dokument televize HBO, živelná atmosféra na Bonnkeho shromážděních způsobila, že již první večer jedné z evangelizačních kampaní (Nigérie, Benin, 2002) bylo 15 lidí ušlapáno. Bonnke tehdy prohlásil, že pokud by jej dokázalo něco zastavit, pak něco jako takováto katastrofa. Jak dokumentuje ProveAllThings, podobné katastrofy ovšem nejsou na Bonnkeho shromážděních vždy jen výjimkou. Například v Lagosu zemřelo 16 lidí, což není kompletní výčet katastrof.
Full Flame
Bonnke je přesvědčen, že mu Duch svatý sdělil, že si přeje, aby konference ohně probíhaly „v každičkém sboru na světě“. Na jeho dotaz mu pak řekl, že tak má učinit „prostřednictvím filmu“. Tak vznikla profesionálně vyrobená osmidílná filmová série Full Flame, která slouží „k účelu inspirovat Ježíšovy učedníky ke službě evangelizace a učinit je co nejefektivnějšími“. Tato série obsahuje základní učení Reinharda Bonnkeho, uvádějící strategii ohnivé evangelizace s masovým křtem Duchem svatým.
Na výrobě této filmové série se podílely společnosti, jako například Skywalker Sound v Kalifornii, Universal Studios Production Group na Floridě a Londýnský filharmonický orchestr. Český dabing byl režírován režisérem Filipem Jančíkem a jako zvukový mistr se podílel Vojtěch Komárek.
Lazarův fenomén
Snad největším zázrakem, který je dokumentován v Bonnkeho literatuře, je vzkříšení afrického pastora Daniela Ekechukwu z mrtvých. Tento případ je často uváděn jako „Lazarův fenomém“.
“Tento pastor se stal obětí autonehody, zemřel a jeho mrtvola napuštěná konzervačními látkami … byla umístěna do márnice. Po několika dnech si ji vyzdvihla jeho manželka, která věřila, že Bůh jí může jejího muže vrátit. Spolu s rakví se vydala do místního sboru ve městě Onitsha, kde měl kázat Reihard Bonnke. S velkým úsilím se jí podařilo dostat rakev s mrtvým manželem dovnitř sborové budovy, kde během Bonnkeho kázání došlo ke spontánnímu zmrtvýchvstání Davida Ekechukwu.“
Uvádí se, že jeho smrt byla lékařsky doložena a trvala několik dní. Ekechukwu vypráví, že navštívil nebe i peklo. V pekle viděl mnohé hříšné křesťany. Zde mu bylo řečeno, „že kdyby nebyl vzkříšen, i on sám by se ocitl v pekle, protože odmítl po vzájemné hádce odpustit své manželce.“ Dále v pekle viděl například kanibaly, kteří jsou odsouzeni pojídat vlastní tělo, které jim vzápětí dorůstá.
"Byla tam skupina lidí, kteří pojídali svoje vlastní tělo. To, co snědli, vzápětí vyzvraceli a tyto zvratky se po chvíli samy od sebe vznesly zpět na jejich tělo a znovu se proměnily v tělo, které znovu pojídali. Tohle probíhalo neustále dokola v nekonečném koloběhu trápení. Anděl řekl: „Tito lidé, které vidíš, jak pojídají své tělo, jsou ti, kteří praktikovali okultní praktiky, zatímco byli na zemi. Zaměřovali se na pojídání lidského masa. A proto teď budou pojídat sami sebe navěky. Sklízejí to, co zaseli“.
Pastor byl poté navrácen do života s tím, že nyní byla vyslyšena boháčova žádost, kde boháč v pekle žádal, aby mohl být Lazar vzkříšen a varovat jeho živé příbuzné.
„Anděl mu… řekl, aby neplakal; této generaci totiž Bůh daroval vyslyšení požadavku boháče v pekle; Bůh pošle Daniele zpět na zem (Lukáš 16:27–30). Mrtvý člověk vstane zpět k životu a bude varovat lidi před peklem. Anděl řekl, že Danielovo vzkříšení bude sloužit jako znamení a jako poslední varování pro tuto generaci.“
Celý oddíl v kontextu zní následovně:
„A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´ Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´ Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´" (L 16:23–31)
Otázkou zůstává, proč tehdy byla boháčova žádost, která byla adresována Abrahamovi, nikoliv Bohu, vyslyšena až nyní. Původně totiž Abraham odvětil, že pokud lidé odmítají svědectví Písma, neuvěří ani svědectví z úst vzkříšeného. Někteří kritici tu vznášejí otázku, proč náhle Bůh jedná rozdílně od doby, v níž se tato událost odehrála a zda již neplatí slova o Mojžíšovi a prorocích (tedy Bibli)? Existuje i podrobný článek, který se snaží zpochybnit věrohodnost daného svědectví na základě rozdílně uváděných sousledností časových údajů.
Bonnkeho význam
Na každý pád máme před sebou velice významnou osobu evangelisty, o němž se soudí, že se jedná o nejpomazanějšího služebníka současnosti. Zejména skrze jeho službu mělo dojít i ke spáse Afrického kontinentu. Jeho koncept evangelizace ohněm skrze hromadný křest Duchem svatým má být – dle Božího pokynu – sdílen všemi sbory na světě. Pokud sám Bonnke sdílí tyto ambice – vždyť pocházejí z jeho a z jemu spřízněné literatury – je třeba dostát biblickému pokynu a prozkoumat i jeho učení, které ve svých materiálech šíří.
Pokud Bonnke tvrdí, že Bůh skutečně chce, aby se všechny sbory světa podílely na „ohnivé konferenci“, je nezbytné se učením Reinharda Bonnkeho zabývat. Je to naše biblická povinnost. Pokud totiž Bůh něco činí a žádá naši spolupráci, měli bychom se připojit. Pokud ovšem ne, měli bychom tuto výzvu odmítnout. A jak náš souhlas či odmítnutí lze učinit jen na základě rozsuzování.