Katechismus o učeních rozdílu církve evangelické a římsko-katolické
Část III.
O stavu člověka po pádu.
39. Co učí církev římsko – katolická o stavu člověka po pádu?
Že člověk po pádu zbaven božských darů milostivých, jimiž mohl dřivé v nevinnosti a svatosti užívati sil přirozených, a vinou smrti již od Adama jest ohlížen; proti čemuž ale jeho síly přirozené poznání a vůle, až seslabené, předce jsou nezkažené a dobře zachovalé.
40. Kterak učí církev evangelická o stavu člověka po pádu?
Člověk po pádu, a jak přichází z porodu přirozeného, nachází se v stavu zkaženém a zatraceném; neboť jest, ačkoli podržel přirozený rozum a vůli, předce jen neschopný, aby Boha opravdově poznal, a ctil poslušenstvím synovským, nýbrž také jest plný žádosti hříšné a náklonnosti k zlému.
1. Mojž. 8, 21. Myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho.
Job 14, 4. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Žalm 14, 3. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou; není kdoby činil dobré, není ani jednoho.
Žalm 51, 7. Aj, v nepravosti zplozen jsem, a v hříchu počala mne matka má.
Jan. 3, 5—7. Amen, amen pravím tobě: nenarodili se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovu zroditi.
1. Kor. 2, 14. Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti.
Efez. 2, 3—5. Mezi nimiž i my všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli; a byli jsme z přirození synové hněvu, jako i jiní. Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství, převelikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, také i nás, když jsme mrtví byli v hříších obživil spolu s Kristem, jehož milostí spaseni jste.
Jan. 15, 5. Já jsem vinný kmen, a vy ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.