Katechismus o učeních rozdílu církve evangelické a římsko-katolické
Část II.
O písmě svatém a podání ústním (tradici).
34. Co učí oboje vyznání o písmě svatém?
Učí oboje společně, že jest písmo svaté slovo Boží, vnuknutím Ducha svatého od prorokův a apoštolův a jiných mužů osvícených složené, a že v sobě obsahuje neklamnou pravdu Božskou k spasení věčnému.
35. V čem se rozeznávají v témž učení obě strany církevní?
Evangelíci učí, že písmo svaté jest jediné slovo Boži, a všecko v sobě obsahuje, což jest nám k spasení potřebné, a že jedenkaždý, kdož je čítá pravou modlitbou o osvícení Ducha svatého, je také může právě rozuměti, ve všem tom, což se vyhledává k životu věčnému. Proti tomu učí římští katolíci, že písmo svaté nedostačuje k učení; dále, že tradice (ústní podání) rovněž jako písmo svaté jest slovo Boží; pak, že lidé dlé většího počtu nemohou rozuměti písmu svatému, a žádného ve výkladu nesmějí přijmouti smyslu jiného, jehož církev nebyla podala, a vůbec čtení jich že pro ně více škody než užitku přináší, pročež se jim také v tom činí překážka. Posléze učí od 16. století, že knihy apokryfické starého zákona lež od Ducha svatého podané písmo božské jest, a k písmu svatému přináleží. Evangelíci proti tomu pokládají tyta za užitečné knihy, ale nikterak za knihy bez omylu.
Izai. 34, 16. Hledejte v knize Hospodinově, a čtěte; ani jedno z těch (tvorů) nechybí, a jedenkaždý bez své druže nebude; nebo to ústa Páně přikázala, a duch jeho shromáždí je.
Přísloví 30, 5—6. Všeliká výmluvnost Boží přečištěná jest; Onť jest slít doufajících v něho. Nepřidávej tedy k slovům jeho, aby tě nekáral, a bylby ve lži postižen.
Jan. 5, 39. Ptejte se na písma, nebo vy domníváte se, v nich věčný život míti; a tať svědectví vydávají o mně.
Skutc. ap. 17, 11. Ti přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce písma, takliby ty věci byly.
Žalm 119, 18. Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci z zákona tvého.
36. Co vyrozumívá církev římská pod tradici?
Učení Krista a apoštolů jen úplně rozšířené, ježto přešlo na pozdější učitele církevní, a od těch písemně bylo zaznamenáno; dále pozdější výklady a zvětšení těchto učení, jakž dalece byly od církve přijaty. Těmto přináleží, rovně jako písmu svatému, vážnost Božská, a má se jim věřiti bez výminky.
37. Co držíme my o tradici?
Co se v ústním podání (tradici) srovnává s písmem svatým, držíme za dobré a drahocenné; což jest ale písmu odporné, má se bezvýminečně zavrhnouti, třebas by to byli učili slovutní staří učitelové církevní, celé sněmy, a mnozí papežové. Církev římská též v době pozdější svého úpadku zjevného potom mnohé učení drahé písma sv. a předešlých velkých učitelů církevních, jako: sv. Augustina, Ambrože, Chrysostoma, Hieronyma, zavrhla, protože viděla, že tatéž mluví proti jejímu učení zkaženému.
Gal. l, 6—9. Divím se, že jste tak rychle od toho, kterýž vás povolal v milost Kristovu, uchýlili se k jinému Evangelium, kteréž není jiné; ale jsou někteří, ježto vás kormoutí a převrátiti chtějí Evangelium Kristovo Ale, bychom pak i my neb anjel s nebe kázal vám, mimo to, což jsme vám kázali, prokletý bud'. Jakož jsme prvé pověděli u ještě znovu pravím: Jestližeby vám kdo jiné Evangelium kázal, mimo to, kteréž jste přijali, prokletý bud'.
38. Jaký mělo následek učení o tradici v církvi římské?
Že nejen drahé slovo Boží docela zanedbáno a zatemněno bylo, ale, že i nesčíselné mnohé nadužívání hrubé v církvi poznenáhla se uznávalo, a že církev mnohé učení písmu odporné přijala, ježto ničímž, leč tradicí dokazuje a muže dokázati.