Podobnost čistě náhodná?
PRÁVNÍ ČÁST
Rizika vstupu ČR do Evropské unie
Od doby stavby Babylonské věže byla v padlém lidstvu zřetelně přítomna touha po sjednocení. Jak ukazuje Písmo, tato snaha měla obvykle specifický účel a motiv: Ž 2,2 „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho.“ V současné době se připravuje referendum, které má rozhodnout o vstupu ČR do Evropské unie. Přitom vstup do EU představuje zcela zásadní změnu v mezinárodním postavení našeho státu a rozhodujícím způsobem ovlivní život jeho občanů. Nahlédněme tedy do krátké historie starého kontinentu a posuďme snahy evropských představitelů o dosažení jednotné Evropy. Podívejme se na důsledky, které má tato snaha pro jednotlivé státy a jejich občany a také na pravděpodobné následky pro církev.
Krátký přehled historie pokusů o sjednocení Evropy
Jako první nadnárodní říši v Evropě můžeme vidět říši Římskou. Okupaci Palestiny v biblických dobách, jakožto i krutá pronásledování prvních křesťanů římskými vládci můžeme rozeznat již v listech Nového zákona, stejně jako i v pozdějších spisech církevních otců. Na Římskou říši měla později navazovat Svatá říše římská, která byla založena na myšlence sjednocení Evropy do jedné říše, duchovně podřízené papeži. Tato univerzalistická koncepce, prosazovaná po staletí katolickou církví, hlásala sjednocení všech lidí (resp. národů) do jednoho státního útvaru, jehož panovník (světský vládce) by byl duchovně podřízen papeži. Tato teorie dvou mečů, z nichž ten duchovní (katolická církev) je nadřazen světskému (panovník) byla nejjasněji vyjádřena v papežské bule Unam sanctam a ačkoli tato bula byla později odvolána, provázely snahy katolické církve o vládu nad sjednocenou Evropou celá staletí.
K pokusu o sjednocení Evropy došlo například již v ottonském cézaropapismu (nejvíce u Otty I.) a poté se o sjednocení snažili i ostatní císaři Svaté říše římské. V dalších staletích stále docházelo k zápasu mezi mocí světskou, reprezentovanou římskými císaři (nebo králi) a mocí duchovní, reprezentovanou papeži. Snahy o cézaropapismus a proti nim stojící snahy o papocézarismus byly právě vedeny ideou sjednocení Evropy pod jednu univerzální vládu. V době své největší síly si Svatá říše římská v krutosti se svojí předchůdkyní v ničem nezadala. Na krutovládu papežů a s nimi spojených světských panovníků doplatila celá křesťanská hnutí, jako byli valdenští, ale i jiná neortodoxní hnutí, např. albigenští, kteří byli vyvražděni křížovými výpravami. Další perzekvovanou skupinou byli Židé.
Po definitivním zániku SŘŘNN 1806 se idea jednotné Evropy načas rozplynula. Územně byla oživena až německou expanzí, která vyústila do 1. světové války a následně ožila v myšlenkách Hitlera a Mussoliniho, resp. v myšlenkách nacismu a fašismu.
Mnoho z těchto snah o nadnárodní uspořádání Evropy nemůžeme pochopit bez porozumění pojetí německé státnosti a tomu odpovídajícímu pojetí národa, nezakládající se na příslušnost k samostatnému, svrchovanému státu, nýbrž na příslušnosti k německému národu, resp. k „německé krvi“. Jinými slovy: Němcem není ten, kdo se narodil na území Německa, nýbrž ten, kdo se narodil německým rodičům. Jde o pojetí národa, kdy je příslušnost k národu daná jazykem a „krví“, popřípadě kulturními faktory. Toto pojetí je v protikladu k politickému pojetí národa jako společenství občanů určitého svrchovaného státu (bez ohledu na jejich jazyk, jejich předky – „krev“ a další faktory). Za skutečného Němce se tak považuje nejen dítě německých rodičů narozených v Berlíně, ale i dítě německých rodičů narozené v Liberci, či v Praze.
Tak mnohokráte v historii docházelo k situacím, že Němci za své území považovali oblasti, které sice patřily k územím jiných států, avšak byly osídleny většinou Německého obyvatelstva. Typickým příkladem je situace Sudet před vypuknutím 2. světové války. Němci, kteří v historii dlouhá období neměli územně jednotný stát, se však cítili předurčení k tomu, aby své teorie vládnutí poskytli i ostatním, slabším národům, a to mnohdy násilnou cestou. Bez pochopení tohoto pojetí státnosti nelze pochopit ani konstrukci Evropské Unie, popírající oprávněnost svrchovaného, suverénního státu (dnes nazývaného jako tzv. „národní“).
Toto pojetí vychází z předpokladu, že konfliktům mezi státy se zabrání tím, když se odstraní jejich svrchovanost (způsobilost rozhodovat o svých záležitostech samostatně, nezávisle na jiné vnější moci) a tato svrchovanost se přenese na nějaké nadstátní orgány. Podobný odpor k svrchovanému samostatnému státu jako instituci se projevuje v myšlenkách komunistického hnutí. O sjednocení Evropy a potlačení role suverénních států tak ve 20. století usilovali nejen nacisté ale i komunisté. Obě světové války byly způsobeny právě snahou o sjednocení Evropy, v případě 2. světové války nacisty výslovně deklarovanou (jako Evropa sjednocená do Třetí říše). Principiální shodu nacistických myšlenek o jednotné Evropě a „společném evropském osudu“ s myšlenkami zakladatelů soudobého projektu sjednocení Evropy přesvědčivě dokumentuje významný britský politolog a historik John Laughland ve své knize Znečištěný pramen.
Ačkoliv je projekt Evropské unie veden snahou zabránit konfliktům a válkám mezi státy, celá historie našeho kontinentu dokazuje, že tyto snahy se naopak staly příčinou řady válek, především obou válek světových. Z historického hlediska tak můžeme vidět, že snaha o sjednocení Evropy do jednoho útvaru, který měl nahradit samostatné a suverénní státy, vždy směřoval k totalitě a k diktatuře. Svobodné a demokratické uspořádání zde naopak existovalo pouze v samostatných, svrchovaných státech, vymezených svými hranicemi, které neaspirovaly na vládnutí v rámci celé Evropy.